Největší konference o počasí dostala ránu. Světoví lídři na ni nepojedou

Evropskou unii na COP29 nebude zastupovat předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která kvůli povinnostem v Bruselu spojeným s výběrem nových členů Evropské komise do Baku neodcestuje. EU tak na summitu bude reprezentovat předseda Evropské rady Charles Michel a nový šéf klimatické politiky EU Wopke Hoekstra.

Americký prezident Joe Biden se rovněž konference nezúčastní, a to kvůli termínu konání – COP29 začíná 11. listopadu, jen pár dní po prezidentských volbách v USA. Absenci na summitu oznámil i brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který již v říjnu svou cestu zrušil kvůli zranění hlavy. Z dostupných informací vyplývá, že na summitu nebudou přítomni ani lídři Číny, Japonska, Austrálie a Mexika.

Odborník na klimatickou diplomacii Li Shuo z nevládní organizace Asia Society Policy Institute neúčast světových lídrů na summitu nepovažuje za zásadní překážku. Zdůrazňuje, že skutečným měřítkem jsou konkrétní klimatické závazky, které jednotlivé státy na konferenci představí, nikoliv osobní účast jejich nejvyšších představitelů.

Analytici upozorňují, že výsledky amerických prezidentských voleb mohou mít vliv na průběh jednání na COP29. Vítězství republikánského kandidáta Donalda Trumpa by mohlo komplikovat dohodu o zvýšení financování opatření na ochranu klimatu, jelikož USA během jeho dřívější prezidentské éry odstoupily od Pařížské klimatické dohody.

Konference COP29 časově koliduje se summitem G20, který se koná ve dnech 18. a 19. listopadu v Brazílii. Na agendě tohoto vrcholného setkání budou také témata financování klimatických opatření, což poskytne další platformu pro diskuzi o řešení globální klimatické krize.

Neúčast řady významných lídrů na COP29 v Baku tak otevírá otázky, zda summit přinese zásadní průlom v klimatických jednáních, nebo zda rozhodující diskuse a závazky proběhnou na jiných globálních fórech, jako je summit G20.

Papua-Nová Guinea už dříve oznámila, že bude bojkotovat nadcházející klimatický summit OSN, dokud hlavní světoví znečišťovatelé nezačnou podnikat konkrétní kroky. Ministr zahraničí této ostrovní země Justin Tkatchenko označil účast své země na summitech COP za "plýtvání časem", protože podle něj zatím nedošlo k žádným skutečným změnám.

Tkatchenko v rozhovoru pro agenturu AFP uvedl, že země jako Papua-Nová Guinea, která čelí přímým důsledkům změny klimatu, potřebují nejen sliby, ale i skutečné akce od největších znečišťovatelů, kteří pouze „slibují miliony“, ale finance končí především u konzultantů a poradců. Změny podle něj dosud nepřinášejí žádné konkrétní výsledky.

Papua-Nová Guinea, jedna z oblastí nejzranitelnějších vůči klimatickým změnám, trpí ničivými sesuvy půdy, vzestupem hladiny moří a dalšími ekologickými hrozbami. Svými tropickými deštnými pralesy je označována jako „plíce Země“, což z ní činí významného hráče v globální ekologické rovnováze. Tento postoj k summitu COP je mezi rozvojovými zeměmi, které se cítí znevýhodněny nedostatečným pokrokem, stále běžnější.

Organizátoři letošního klimatického summitu COP29, který se uskuteční v listopadu v Ázerbájdžánu, vyzvali už dříve vlády účastnických zemí k urychlenému dosažení kompromisů ohledně financování boje proti klimatickým změnám v chudších zemích. Jednání o tomto klíčovém tématu stagnují.

Předseda COP29 Muchtar Babajev na webu konference zdůraznil, že je nutné výrazně zrychlit tempo práce. Upozornil, že promarněný čas vede ke ztrátám na životech, živobytí a naší planetě.

Rozvojové země, které se na emisích skleníkových plynů podílejí nejméně, jsou nejvíce ohroženy dopady globálního oteplování. Aby se posílila jejich odolnost vůči klimatickým změnám, potřebují značné investice do čisté energie a adaptačních opatření. Odhady ukazují, že investice do klimatických opatření v těchto zemích by měly do roku 2030 vzrůst 25násobně.

Bohaté země čelí tlaku na zvýšení svých finančních závazků nad rámec 100 miliard dolarů ročně, které slíbily v roce 2009. Otázky však zůstávají ohledně výše, formy a rozdělení této pomoci. Hlavní spor spočívá v tom, kdo by měl na financování přispívat. Rozvojové země vnímají snahy zapojit bohatší rozvojové země, jako je Čína, jako pokus rozvinutých zemí vyhnout se vlastní odpovědnosti.