ANALÝZA | Útok na Írán může vypadat jako řešení. Rozhodně to ale není dobrý nápad

Napětí na Blízkém východě v roce 2025 dosahuje kritické úrovně. Americký prezident Donald Trump, který se po svém návratu do Bílého domu profiluje jako zastánce tvrdého postupu vůči íránskému režimu, čelí rostoucímu tlaku na rozhodnou akci – nejen z řad vlastních poradců, ale i od izraelských spojenců. Izrael mezitím zvažuje přímý preventivní úder na íránská jaderná a raketová zařízení, což by reálně mohlo spustit regionální konflikt s nedozírnými důsledky.

Podle informací amerického deníku The New York Times prezident Trump nedávno na poslední chvíli zablokoval izraelskou operaci plánovanou na květen. Zřejmě chce nejprve vyčerpat prostor pro jednání o jaderném programu. Otázkou zůstává, nakolik je tato diplomatická taktika realistická – jaderný program je dnes totiž pouze jednou z mnoha složek širšího problému, který Írán ve svém současném nastavení představuje.

Jakákoli vojenská akce proti Íránu proto naráží na hluboké strategické dilema. Její možný dopad přesahuje rámec standardní vojenské kampaně. Rozsah íránských zástupných sil (proxy), jejich rozprostření napříč Blízkým východem, specifická geografie íránského území a ideologické ukotvení režimu – to vše činí z přímého útoku krajně problematický a potenciálně kontraproduktivní krok. Oprávněné znepokojení z íránského chování tak není automatickým argumentem pro ozbrojené řešení.

První problém: Zástupné síly jsou všude

Jádrem hrozby, kterou Írán představuje, je jeho systematická a dlouhodobá strategie využívání nestátních ozbrojených skupin k prosazování geopolitických zájmů. Íránský režim buduje od 80. let sofistikovanou síť teroristických a paramilitárních organizací, které operují v Libanonu, Sýrii, Iráku, Jemenu, Bahrajnu i na palestinských územích – širší informace o nich poskytl například think tank Wilson Center. Tyto skupiny nejsou pouze ideologickými spojenci, ale představují de facto prodlouženou ruku Teheránu – logisticky, vojensky i strategicky.

Konflikt mezi Izraelem a Hamásem, který opět propukl v říjnu 2023, ukázal celému světu, jak hluboké jsou kořeny íránského vlivu. Brutální útok hnutí Hamás na Izrael, během něhož bylo zabito více než 1200 Izraelců a stovky dalších byly odvlečeny do Pásma Gazy jako rukojmí, odstartoval rozsáhlou vojenskou ofenzivu izraelské armády.

Ta si však vyžádala desítky tisíc obětí, z nichž většinu tvoří palestinští civilisté. Mezinárodní reakce byla rozpolcená – část světa chápe izraelské právo na obranu, jiná část odsuzuje brutalitu zásahů. Faktem ale zůstává, že bez íránské podpory by Hamás nebyl schopen tohoto útoku ani dlouhodobé vojenské kampaně. Írán totiž hraje v tomto konfliktu naprosto klíčovou roli. Hamásu poskytuje zbraně, finance, a především technologické know-how pro výrobu raket, dronů a podzemních tunelů.

Vedle něj však Teherán podporuje také Palestinský islámský džihád (PIJ), který je na Íránu zcela závislý a funguje jako jeho přímý nástroj v Gaze. PIJ má čistě vojenský charakter a není zatížen politickou odpovědností, což z něj činí ideálního vykonavatele íránských zájmů. V praxi to znamená, že útoky PIJ mohou být vedeny koordinovaně s íránskou zahraniční strategií, aniž by se Teherán vystavoval přímému riziku odpovědnosti.

Mimo palestinská území je nejnebezpečnějším íránským spojencem libanonský Hizballáh – šíitská organizace, která je považována za nejvyspělejší nestátní ozbrojenou sílu na světě. Hizballáh od Íránu každoročně získává stovky milionů dolarů, moderní výzbroj včetně přesně naváděných střel a intenzivní výcvik vedený jednotkou Quds, elitní složkou Íránských revolučních gard (IRGC). Hizballáh operuje nejen v Libanonu, ale i v Sýrii, kde chránil režim Bašára Asada. V případě války s Íránem by právě Hizballáh pravděpodobně otevřel severní frontu proti Izraeli, čímž by konflikt rychle eskaloval do regionální války.

Další významnou složkou íránské sítě jsou šíitské milice v Iráku, jako je Kata’ib Hizballáh či Asa’ib Ahl al-Haq. Tyto skupiny byly vytvořeny nebo radikalizovány po americké invazi v roce 2003 a postupně se staly politicko-vojenskou silou schopnou ovlivňovat iráckou vládu. V době největšího rozmachu Islámského státu hrály tyto milice klíčovou roli v boji proti sunnitským extremistům, avšak po porážce ISIS se obrátily proti americkým zájmům v zemi a plně se přiklonily k Teheránu.

Zvláštní pozornost si zaslouží i Husíjové v Jemenu – šíitské povstalecké hnutí, které od roku 2014 bojuje proti mezinárodně uznávané vládě podporované Saúdskou Arábií. Írán dodává Husíjům drony, balistické střely a školení. Husíjové tak získali schopnost útočit nejen na jemenské cíle, ale i na saúdské ropné rafinerie a obchodní lodě v Rudém moři. Opakované útoky na mezinárodní lodní dopravu v oblasti Bab-al-Mandebu představují vážnou hrozbu pro světový obchod a potvrzují, že íránský vliv není omezen pouze na Levantu, ale zasahuje až k Indickému oceánu.

Tato síť íránských proxy sil, známá jako Osa odporu (Axis of Resistance), není jen soubor militantních frakcí. Jde o propracovaný aparát asymetrické války, který umožňuje Íránu destabilizovat region, aniž by oficiálně vedl válku. Teherán využívá tuto síť k vyvíjení tlaku na protivníky, rozšiřování svého vlivu a testování hranic tolerance mezinárodního společenství. Současná konfrontace s Izraelem a možná válka se Spojenými státy jsou přímým důsledkem této strategie.

Zavedený kult mučednictví

Jedním z často opomíjených, avšak zásadních důvodů, proč je vojenský útok na Írán krajně nebezpečný, je specifická ideologická konfigurace íránského režimu – kombinace náboženského fanatismu, hluboce zakořeněného kultu mučednictví a historicky prověřené schopnosti celonárodní mobilizace. Islámská republika není běžným státem, ale teokratickým systémem, který smrt za víru nevnímá jako porážku, nýbrž jako triumfální akt oddanosti Bohu a národu. V případě vnější agrese se dokáže íránská společnost – bez ohledu na vnitřní rozpory – rychle semknout a přijmout logiku tzv. svaté obrany. Tento reflex se naplno projevil během irácko-íránské války v 80. letech, kdy se režim udržel i přes enormní ztráty a mezinárodní izolaci.

To, co by pro většinu států znamenalo kolaps, bylo v íránské logice naopak důkazem legitimity režimu. Zatímco Západ vnímá válku jako prostředek dosažení konkrétních cílů – zničení infrastruktury, porážku nepřítele, změnu režimu – v íránské ideologii může být vítězstvím už samotné přežití ideologie. Tento kulturně-psychologický rozdíl činí z Íránu soupeře, kterého nelze porazit konvenčními prostředky. Jakákoli agrese tak hrozí přerůst v existenční konflikt, v němž by režim mohl sáhnout k extrémním prostředkům a který by destabilizoval celý region.

Obecně méně známou, přesto mimořádně výmluvnou kapitolou moderních dějin je právě irácko-íránská válka z let 1980–1988 – jeden z nejdelších a nejkrvavějších konfliktů 20. století. Válku zahájil irácký diktátor Saddám Husajn invazí do Íránu v září 1980. Snažil se využít chaosu po islámské revoluci, svrhnout nový teokratický režim ajatolláha Chomejního a získat sporná území v ropném regionu Chúzestán, včetně strategického Šatt al-Arabu.

Saddám očekával rychlé vítězství, ale přepočítal se. Íránci se semkli kolem režimu a přešli do tvrdého, ideologicky motivovaného odporu. Následovalo osm let zákopových bojů, systematických chemických útoků, bombardování civilních cílů a masové mobilizace. Konflikt si vyžádal více než půl milionu mrtvých a miliony dalších byly zraněny či vyhnány z domovů.

Navzdory tomu, že Irák zahájil válku jako agresor, těšil se od počátku de facto podpoře velké části mezinárodního společenství. Spojené státy, Sovětský svaz, Francie, západoevropské země i sunnitské monarchie Perského zálivu poskytovaly Bagdádu zpravodajské informace, výzbroj, finance a politické krytí.

Použití chemických zbraní bylo mezinárodně tolerováno – výměnou za to, že Irák „udrží na uzdě“ revoluční expanzi Íránu. Nešlo o morální pozici, ale o chladný, geopoliticky motivovaný kalkul. Šíitská islámská republika byla pro Západ a arabské státy hrozbou systémového charakteru, zatímco Saddámův sekulární režim byl vnímaný jako cynický, ale předvídatelný protivník.

Přesto – a možná právě kvůli této vnější závislosti – nedokázal Irák konflikt vyhrát. Írán, i přes mezinárodní izolaci a technologickou nevýhodu, díky fanatizované obraně, masové mobilizaci a ochotě režimu obětovat statisíce životů, postupně převzal iniciativu. Válka skončila až v roce 1988 přijetím příměří pod záštitou OSN (rezoluce č. 598), bez jasného vítěze a prakticky beze změny hranic.

Pro Írán měl však tento konflikt zásadní ideologický dopad. Potvrdil režimu, že svět se neřídí mezinárodním právem, ale silou, a že není možné spoléhat na spravedlnost, ale pouze na vlastní obranyschopnost, víru a trpělivost. Válečné zkušenosti se zakódovaly do politické DNA islámské republiky. Asymetrická obrana, kult mučednictví a masová mobilizace se staly základem nové bezpečnostní doktríny.

Ta byla následně přenesena do strategického budování sítě proxy skupin po celém Blízkém východě – od libanonského Hizballáhu po jemenské Hútíe. Právě tato ideologicko-strategická rovnice dnes činí z Íránu aktéra, na kterého je vojensky nebezpečné sáhnout – a který je připraven na válku a chápe ji úplně jiným způsobem než Západ.