Západ, nebo Východ? Zbytečný spor je starší než republika

Spor štěpil již vlastence za Františka Josefa I. Zatímco pozdější první československý předseda vlády Karel Kramář byl novoslovan a rusofil a netajil se tím, že by rád na českém trůně viděl ruského cara, Eduard Beneš byl jasně prozápadní a frankofilní. Dlouho jeden druhého obviňoval, kam republiku táhne. Velmi zjednodušeně ji Kramář podle Beneše táhl do tlamy bolševiků. Naopak Beneš z republiky dělal vazala a obětního beránka Francie. Historie si nepěkně zahrála především s Benešem.

Do Mnichova roku 1938 byla republika, i přes spojeneckou smlouvu z roku 1935 se SSSR, politicky jasně prozápadní. Neplatilo to však pro mnohé umělce. Voskovec a Werich nebo Devětsil jasně tíhli k Východu nebo spíše k salonnímu bolševismu. Vždyť i hladomor v SSSR byl pro V+W, v moderní hantýrce, fake news. Po Mnichovu a zradě Západu a demokracií se stal Sovětský svaz oblíbeným nejen mezi umělci, ale i politiky a širokou veřejností.

Prezident Beneš se sice pokoušel vytvořit z ČSR „most mezi Východem a Západem“, ale ten se brzy zhroutil. Nastal rok 1948 a spadla železná opona. Vše, co přišlo ze Západu, bylo prohnilé, a to z Východu vonělo po šeříku. Mnohé bylo zamlčováno, překrucováno a mnohé se zveličovalo. Dobový vtip mluví sám za sebe: Kdo osvobodil Plzeň? USA – Udatná Sovětská Armáda!

Fascinace Sovětským svazem a východním blokem vydržela u velké části veřejnosti až do roku 1968, kdy veškeré iluze o něm rozmetaly tanky. Přátelství, inspirace a fascinace se změnila v křeč, přetvářku a tiché znechucení. I umělci, kteří předtím do SSSR jezdili s nadšením, se tam nyní vydávali jen s příslibem tučného příplatku. Díky tomuto celospolečenskému ignorování Východu, tak například československým divákům mnoho skvělých filmů ruské nová vlny z 80. let, které byly nepopiratelně lepší a zajímavější než to, co v té době nabízel Barrandov.

Po roce 1989 automaticky nastal opak toho, co se dělo před tímto historickým datem. Fascinace Západem byla u společnosti a mnoha politiků zcela upřímná. Již jen návštěva rakouského supermarketu dokazovala, jak hluboko naše kdysi vyspělá republika klesla. Stát se jeho součástí se zdálo být životní nutností. Obrat zasáhl celou společnost. Už se povinně neslavilo osvobození, VŘSR a měsíc československého přátelství.

V roce 1945 byla od nacistů osvobozena jen Plzeň. Ze zbytku republiky se záhadně vypařili. Z kin zmizely filmy nejen z Ruska a východního bloku, ale i z Francie nebo Itálie, které byly před rokem 1989 tolik oblíbené. Fascinace Spojenými státy a jejich kulturou byla naprosto dominantní ve všem. Dnes již jsou i pro pamětníky naprosto nepochopitelné a úsměvné obrovské fronty před první restaurací nejslavnějšího fastfoodového řetězce.

Politický směr byl jasný. Dostat co nejdříve Českou republiku do Evropské unie a NATO. Tím měla být naše země pevně upevněna v západních strukturách a měla konečně získat sebedůvěru, prosperitu a jistoty.  Do NATO jsme vstoupili v roce 1999 a do EU o 5 let později. Ani sebedůvěra ani jistota se však u mnoha politiků nedostavila.

Místo ochrany národních zájmů před zájmy jiných, například nadnárodních firem nebo i jiných evropských států, často slýcháme, že to je oběť za příslušnost k Západu. Pokud se schvalují různé normy a zákony, které přicházejí z EU a odpůrci proti nim polemizují s faktickými argumenty, odpovědí jim často bývá, že jejich nepřijetí by „podkopalo naši pozici v Evropě“ a „co by si o nás naši partneři pomysleli?“. Nic více.

Podobný postoj mnozí politici aplikují i na naší zahraniční politiku. Všechny diplomatické cesty na Západ, kontakty a obchody jsou apriori v pořádku. Cesty na Východ, ať již přinesou jakýkoliv přínos či kontrakt, jsou brány jako cesty do Mordoru, které jsou již sami o sobě podezřelé. Jako příklad můžeme uvést cestu předsedy Radka Vondráčka do Ruska, která vyvolala doslova hysterii. Podobné mela je i kolem cest prezidenta Zemana do Číny. Sebevědomí není zabednit se a nejednat s někým, kdo se nám nelíbí. Sebevědomí je naopak se s ním do jednání a obchodů pouštět a mít o něm lepší představu a kontakty na něj.  

Po 30 letech demokracie je čas začít dělat vlastní politiku. To, že jsme pevnou politickou součástí Západu nelze zpochybnit. Jsme součástí NATO a EU. Zpochybnit a znevážit naší politickou orientaci lze pouze přetrvávající soudružskou a lokajskou mentalitou některých politiků, která se vyznačuje tím, že musíme automaticky přebírat ze Západu vše, a že musíme být často papežštější než papež. To podtrhává naši pozici jako sebevědomé země nejen u partnerů na Západě, ale především v očích veřejnosti, která podobnou zbytečnou podlézavost vnímá velmi negativně.

Pokud skutečně chceme být součástí Západu nesmíme se v první řadě bát dát důraz na náš národní a státní zájem. Argumentace a faktická kapitulace s falešným argumentem co si o nás „kdo“ pomyslí, je jednoduchá, ale nás jako partnera naprosto dehonestující. V první řadě bychom měli mít vždy logické a pragmatické argumenty. Slova písničky Pepy Nose o tom, že kdo jde pořád na Západ dojde na Východ, totiž pořád platí.