Zahradil: Evropské elity chtějí vzít národnímu státu jeho pravomoci

Podle Zahradila Evropa žije v přesvědčení, že národní stát vzniklý v 19. a 20. století je zdroj všech evropských konfliktů. Zabránit válkám se proto má postupným odebíráním pravomocí národnímu státu a jejich "převádění nahoru na evropskou (a nově i dolů, na regionální) úroveň, postupné vyprázdnění národních států do podoby prázdných skořápek a postupná federalizace Evropy do podoby jakýchsi Spojených států evropských, s plnokrevnými „federálními“ orgány (parlament, vláda, prezident, ministr zahraničí atd".

Zahradil zmiňuje, že už nefunguje zdůvodnění „reaktivní“ – strach z Německa a prohlubování integrace kvůli protiněmecké obraně, ale nastupuje „aktivní“ důvod: "Strašák v podobě globálních velmocí typu Indie, Číny, Ruska, Brazílie, které prý starou dobrou Evropu „převálcují“, nebude-li dostatečně integrovaná," píše Zahradil.

Dodává, že elity EU vlečou své občany za touto představou, kteří o to nejeví přílišný zájem. "Je proto nejvyšší čas, aby si veřejnost v členských státech EU ujasnila, zda si takovou evropskou architekturu opravdu přeje – nebo zda si přeje nějakou jinou," vysvětluje europoslanec s tím, že současná diskuse kolem Lisabonské smlouvy a Klausův odpor k ratifikaci jsou jen vítanými impulsy k zahájení takové debaty. "Zvláště pokud opravdová diskuse na toto téma nikdy nikde neproběhla," podotýká.

"Bez ohledu na konečný výsledek je ale tato tahanice o Lisabonskou smlouvu velmi užitečná. Vytváří totiž zajímavé (a občas velmi zábavné) situace, jakési vedlejší produkty, které mají velkou vypovídací hodnotu," upozorňuje Zahradil s tím, že ukazují mnohé o podstatě evropské integrace a mechanismech jejího fungování a odkrývají i chování evropských a domácích politických a mediálních elit.

Europoslanec hájí i prezidentův odkaz na nutnost garancí Benešových dekretů, i když je podle Zahradila jedno, zda k prolomení dekretů může dojít cestou judikátů Evropského soudního dvora či ne. V této souvislosti připomíná relativizaci příčin a následků druhé světové války v posledních 20 letech v důsledku emancipace Německa po jeho znovusjednocení. "Prezidentské československé dekrety, které jsou nedílnou součástí poválečné denacifikační legislativy, hrají v tomto procesu roli jakéhosi "kanárka v zamořeném dole", jsou totiž nejsnazším terčem," píše. Dodává, že v Německu jsou stále skupiny, které německou vinu relativizují a mají značný vliv na česká média.