GLOSA | Prigožin, volby, Hanychová i Babišova cola. Rok 2023 aneb rok nadějí a beznadějí v kostce

Hned zkraje roku se zdálo, že se věci začínají otáčet k lepšímu. V lednu s přehledem vyhrál obě kola prezidentských voleb Petr Pavel a na hlavu porazil Andreje Babiše. Malou poskvrnou této veskrze pozitivní události zůstává nesplněný Andrejův slib o tom, že když se prezidentem nestane, definitivně skončí v politice. Parafrázováno s Cimrmanem, když ho lidé viděli, jak pádí z první tiskovky po prohře, mnozí si již mnuli ruce, že se světoběžník Andrej konečně odhodlal k odchodu a že chytá vlak zpátky na Slovensko. Zklamaně pak sledovali, jak na Instagramu otáčí, chytá druhý dech a uhání zpět. Holt, není na světě růže bez trní. 

V březnu Miloši Zemanovi skončil mandát prezidenta republiky a tento gigant české politiky se odebral do věčných lovišť politického zapomnění. Spolu s ním zmizeli z veřejného prostoru veksláci v rolích kancléřů, putinofilové si přestali podávat dveře na hradě a Jiří Ovčáček konečně dostal propustku k pokání, sňatku a odstěhování se do hor. Lepší start roku bychom si nemohli přát, zdálo by se. 

Bohužel, nebylo to všechno tak růžové a béžové, jak by se mohlo zdát.  

První polovinu roku trápily Čechy hlavně brutálně vysoké ceny energií a drahota. Pojďme si připomenout, proč se to stalo. To bylo tak. Před dvěma lety jsme se zbavili vlády Andreje Babiše, která rozhazovala veřejné peníze vidlemi a tím roztápěla pod inflačním kotlem, to za prvé. A za druhé Rusko zaútočilo na Ukrajinu a Ruská státní společnost Gazprom nedodávala slíbený zemní plyn do českých, polských ani německých plynových elektráren. Bezprecedentně proto stoupla cena elektrické energie, kterou obchodníci nakupovali pro rok 2023. To pomohlo roztočit inflaci a lidem skokem vzrostly životní náklady. Podstatné jsou ale tři věci, které je dobré mít na paměti. Za prvé – nebýt Babišovy vlády, nebyly by české veřejné rozpočty v takovém srabu a mohly na následující lépe reagovat. Za druhé – nebýt Ruska a jeho války proti Ukrajině, nedošlo by k tak brutálnímu zdražení energií. A za třetí  - jedno i druhé současná vláda postupně zvládla. A to je vlastně docela dobrá zpráva. Tak pojďme dál.  

V dubnu 2023 oznámil úřadující osmdesátiletý americký prezident Joe Biden oficiálně kandidaturu v amerických prezidentských volbách 2024. A to vyvolalo diskuzi o vhodném věku na výkon této funkce. Biden na to zareagoval vcelku svižně s prohlášením, že tomu, co ostatní mají za stáří, on říká zkušenost a moudrost, což je sice hezké, ale stejně se člověk neubrání otázkám po tom, zda náhodou by v nejdůležitější funkci neměl sedět někdo trochu víc mladší. A ne, Trumpa tím fakt nemyslím. Každopádně, co je nám, Středoevropanům do toho, žejo. My máme vlastních problémů až nad hlavu.  

V květnu proběhla korunovace anglického krále, jenž proměnila čtyřiasedmdesátiletého prince Charlese na Karla III. Autor článku si tu jen odloží, že pokládá zcela za absurdní, aby se hlavou zemí stále ještě stávali lidi jen proto, že se narodili do správné rodiny a čekali dostatečně dlouho, až jim umřou rodiče, nicméně zároveň respektuje kulturní tradice a tak posílá exprinci srdečné pozdravy k novému roku. 

Agátě Hanychové se narodilo dítě Jaromíra Soukupa, Rozárka. A to jen proto, aby se Agáta  stačila do konce roku se Soukupem rozejít a vzít si otce svého prvního dítěte Miroslava Dopitu a zařadit Jaromíra bok po boku jiného z expartnerů Jakuba Prachaře, s nímž má další dítě. Přejeme všem zúčastněným mnoho zdaru a lásky i v dalších letech.   

V červenci bylo vedro jako prase. Naše planeta zažila nejteplejší den v historii měření. Nezůstalo to bez následků. Například herec Jaroslav Dušek v rozhovoru pustil do tématu rakoviny a prohlásil, že je to volba lidí, kteří nenávidí život. A sklidil za to zasloužený shitstorm. 

V srpnu spadlo letadlo převážející majitele jedné ze soukromých ruských armád Prigožina. Bylo to dost divné, protože nic neprovedl, jen v červnu obvinil vedení ruské armády z útoku na své jednotky, stáhl je z ukrajinské fronty a vyslal na Moskvu, aby zastavili zlo ruského armádního vedení, obsadili několik velkých měst, cestou sestřelili ruské armádě několik helikoptér a letadel. To všechno jen proto, aby ten samý den večer oznámil, že se jeho vojáci otáčejí a vrací se na své základny, obratem byl zproštěn i všech obvinění a zamířil i se svými boys do Běloruska. Pak byl chvilku klid a mohlo by se zdát, že je tomuhle rozkošnému příběhu konec. Ne však v Rusku. Tam vládcové neodpouští a i tahle poprava Prigožina se dá chápat jako takové jemné varování všem Rusům, kdo by mohli přemýšlet o něčem podobném, jako neposlušnost.   

Kazma vypustil do světa svůj film co není film, spolu s možností vyhrát 30 milionů, které vyhrát nikdo nemohl a taky nevyhrál. A vydělal na tom majlant, což o tomto národu vypovídá mnohem víc, než libovolný výsledek voleb. 

Stojaté vody okurkové sezóny rozvířila zpráva o tašce zeleniny. Konkrétně šlo o rajčata, papriky a ředkvičky, které dostala slovenská úřednice od jedné žadatelky o dotace. Proti obviněné vypovídal i muž, který úřednici donesl za pomoc víno a čokoládu. Paní úřednice dostala za tohle hanebné jednání pět let natvrdo v kriminále. Jak se říká přísnost musí bejt. Připomnělo mi to muže z Brna, jenž byl za krádež pěti housek během nouzového stavu odsouzen na 1,5 roku.   

Ano, můžeme se podivovat na tvrdostí takových trestů, vzpomeneme-li si zároveň na účelové podvody například s dotacemi v řádech desítek milionů, nad nimiž soudy mávly rukou. Třeba jako v kauze Čapí hnízdo. Nebo nad zneužíváním moci a rozkrádáním svěřejných majetků, což předváděla dlouhé roky parta na Hradě. Ukazuje to jeden z oblíbených principů české spravedlnosti, který říká, že přísnost musí asi být, ale jen na ty dole. Jen mám dojem, že s tímhle přístupem ti dole donekonečna svou důvěru v právní stát držet nebudou. 

Ukázalo se, že expremiér a skoroprezident Babiš neumí otevřít láhev coly, aniž by se polil.  

V září prezident Petr Pavel po dlouhém přemítání a váhání podepsal penzijní reformu, přestože se nijak netajil výhradami ke způsobu valorizace důchodů a rychlým změnám v celém systému. Dá se to číst jako první výrazně zdvižený výstražný prst, kterým prezident ukazuje, že není automatem na podpisy, zároveň však nemůže a  ani nechce vystupovat v roli člověka, který diktuje podobu jednotlivých zákonů, protože za ty má odpovědnost vláda a Sněmovna. S jakým ulehčením lze uvažovat nad tím, jaký tyjátr a tanečky by kolem stejného zákona předvedl minulý prezident, nemyslíte? Nebo nedej bože si představte, jak nadstranicky by postupoval prezident Babiš, kdyby se jím stal. 

Babiš prodal mediální skupinu Mafra, do které patří třeba deníky Mladá Fronta, Lidové noviny a Metro, časopisy Téma, Rytmus života, televize Óčko, rádia Impuls a Rock zone a spousta dalších titulů, které suma sumárum tvoří asi tak třetinu českého mediálního trhu. Děje se tak po deseti letech Babišova mediálního kralování a ne zrovna proto, že by chtěl, nebo že by šlo o byznysové rozhodnutí. Babiš je v zásadě k prodeji donucen, protože podle nového zákona o střetu zájmů politici nesmí vlastnit žádná média. A to je dobře. 

V říjnu rozhodl soud o tom že Tomia Okamuru lze legálně nazývat Pitomio, a to konkrétně v rozhodnutí, jímž změnil verdikt odvolacího soudu. Spor, který vedl Okamura proti vydavateli časopis Reflex, společnosti Czech News Center, probíhal už od roku 2020. 

Teroristé Hamásu bezprecedentně zaútočili na Izrael, zabili 1300 Izraelců a dalších 200 jich unesli bůhvíkam. Po zbytek roku byla tématem izraelská odveta, mající za cíl zlikvidovat každého, kdo v tom má prsty. To vyvolalo mohutné antisemitské protesty po celém světě a ukázalo, že svět má rád Židy jen jako oběti. Což je dost strašné zjištění.  

Dan Landa svolal příznivce a spolu obejmuli horu Říp. 

V listopadu zemřel Karel Schwarzenberg. Tento bývalý ministr zahraničí, poslanec, senátor, hradní kancléř a téměř prezident skonal 6. listopadu ve věku 84 let. Jeho pohřeb se uskuteční 9. prosince se státními poctami a mě je jeho odchodu velmi líto. Byl podle mého jednou z nejvýznamnějších osobností české politiky a společnosti, která se angažovala v oblasti lidských práv, evropské integrace a podpory demokracie, čili osobnost, kterých v naší zemi není nazbyt. Čest jeho památce. 

Vrchní soud zrušil rozsudek pražského městského soudu z ledna, jenž zprostil Andreje Babiše obžaloby z dotačního podvodu. 

Konsolidační balíček vlády prošel Senátem. Má snížit schodek státního rozpočtu a zavést některá opatření pro zvýšení příjmů a snížení výdajů, to by mělo vládě pomoci zlepšit stav státního rozpočtu v příštích dvou letech celkem až o 150 miliard korun. Ať už si o tom myslíte cokoli, stojí za to podotknout, že součástí balíčku je i návrh důchodové reformy, který zajistí udržitelnost důchodového systému v dalších desetiletích, tedy krok, na který si netroufla doposud žádná vláda v historii (pro rejpaly – neúspěšnou částečnou reformu premiéra Nečase nepočítám). A proto zvedám opatrně palec nahoru. I s rizikem, že peníze, které tahle vláda stihne do konce mandátu ušetřit, příští asi-premiér Babiš zas rozhází, jak je jeho dobrým zvykem.   

A pak už se konec roku přiblížil. Sněmovna si nadělila první dárek a schválila rozpočet na příští rok. Zatímco opozice se tváří, že prosazený rozpočet je čímsi na způsob přírodní katastrofy, morové rány a otevření bran pekelných, vláda ústy svých představitelů říká, že jde o nutný kompromis mezi sociálním přístupem, prorůstovým a investičním rozvojem a zpomalením růstu zadlužování.  

Stávkovalo se na školách, zapojily se jich tři čtvrtiny a přidali se i odboráři. Je nutno říct, že například skutečně platy nepedagogických pracovníků jsou žalostné a ostudné a zcela jasně je třeba jim vyjádřit podporu a solidaritu. Nutno je ale i říct, že tahle vláda posílá na školství doposud nejvíc peněz v dějinách a dodat, že se veřejným rozpočtům nedaří, což je nepochybně i vina vlád předchozích. A pak je na místě zcela jasně odmítnout účast proruských figurek a loutek Agrofertu, které se na tom všem snaží přiživit. Ano, toho Agrofertu, jehož potravinářské firmy k vysoké inflaci přispívaly svými brutálními maržemi a na straně druhé svým zaměstnancům platily a platí hrubě podprůměrné mzdy.   

V prosinci jako temný mrak zasáhla naši zemi nesmyslná brutalita jednoho člověka, který ve dvou útocích připravil o život šestnáct lidí.   

A tak se rok 2023 přiblížil ke svému konci. Byl to rok hlubokých beznadějí a nadějných začátků. Věřím, že rok následující bude snad o něco přehlednější, méně komplikovanější a že uklidní naši zemi. V ekonomice i společnosti.  

Přál bych si, aby to pozitivní začalo převládat. Aby se zlu dařilo méně. A aby ten následující rok byl pro každého z nás rokem pokoje, zdraví, štěstí a úspěchů.