GLOSA | Události Petra Nutila: Okamura je Pitomio, usnesl se Nejvyšší soud. Gratulujeme

Jde totiž o zprávu, na kterou jsme všichni čekali dlouho. A dočkali jsme se! Tomia Okamuru lze legálně nazývat Pitomio, usnesl se Nejvyšší soud, a to konkrétně v rozhodnutí, jímž změnil verdikt odvolacího soudu. Spor, který vedl Okamura proti vydavateli časopis Reflex, společnosti Czech News Center, probíhal už od roku 2020. 

Hezké je, na základě jaké argumentace NS rozhodl. Ve zkratce je možno Tomia nazvat Pitomiem proto, že Tomiovy „veřejně prezentované názory a postoje byly populistické, nabízející laciná a líbivá řešení s tendencí vyjadřovat se ke všemu, podbízející se veřejnosti, navzájem si odporující, ve vztahu k otázce menšin i sociálním otázkám vyznačující se tendováním ke xenofobii a nacionalismu a jestliže se v předvolební kampani prezentoval i jako vypravěč (trapných a vulgárních) vtipů, lze se závěrem soudů, že kritika má reálný základ, souhlasit. Jinak řečeno, závěr soudů nižších stupňů, že lacině populistické názory i vystupování žalobce v rozhodné době snese hodnocení i jako hloupé, je postaven na reálném základě.“ Kromě jiného i v rozhodnutí NS napsal, že Okamura „se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti a vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance.“

V podstatě se mu tím přihodila podobná věc, jako jedné postavě v Kunderově románu Nesmrtelnost. V něm jedna z postav, jistý poslanec jménem Bernard Bertrand, je překvapen nečekanou návštěvou. Na dveře jeho bytu totiž zazvoní zavalitý muž, po otevření mu vstrčí do ruky lepenkovou rouru a trvá na tom, aby jí hned otevřel. Bertrand tak učiní a uvnitř najde diplom, na kterém je úhledným písmem v krásných barvách napsáno: „Bernard Bertrand byl jmenován totálním oslem.“

S jistou dávkou pravděpodobnosti se tak dá konstatovat, že Okamurův politický odkaz byl zpečetěn. Ať už udělá co udělá, i kdyby se nakrásně stal prezidentem, navždy si ho lidé budou pamatovat jen a pouze jako Pitomia. Tak to v zásadě popisuje i mistr Kundera, když v témže románu píše o tom, že „jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu." Tomiovi tímto gratulujeme a do jeho Takešiho hradu posíláme klíčenku. 

Tak pojďme dál. 

Na Slovensku byly volby. Autor článku v době psaní (sobotní večer) stále ještě neměl dostupné výsledky, nicméně naši východní bratři čelili nelehkému dilematu mezi populistou, proruskou krysou a tlučhubou Robertem Ficem, stranou chaotického expremiéra Matoviče, liberálem Michalem Šimečkou a pak taky krom jiných buď fašistů v hnědých košilích, či oblecích, komunistů či středopravých stran s celkem nevýraznou šancí dostat se do parlamentu. Ať to dopadne, jak to dopadne, přejeme Slovákům normální vládu, která se třeba pokusí řešit reálné problémy země a neutápět se v pseudoproblémech. Což vlastně přejeme i naší vlastní zemi skoro furt. Například s ohledem na aktuální české volební preference jde o otázku poměrně zásadní. 

Češi během pěti dnů mezi sebou vybrali 150 milionů na léčbu vážně nemocného Martínka. To je skvělá zpráva a zároveň i záblesk naděje, že ještě pořád žijeme v zemi nesobecké, pomáhající, empatické a solidární. Češi, děkujem!

A tato pozitivní zpráva by se, myslím, mohla stát takovou pěknou tečkou za tím dnešním souhrnem. Tak čau zas za týden!