KOMENTÁŘ | Chtít levná paliva a potraviny se nemusí vždy vyplatit. Příkladů je dost

Když je před volbami, slibuje se a rozdává snad všechno co jde. Není divu. Ti, co vládnou, nechtějí do „politického důchodu“ a ti, co chtějí zpět k moci, naslibují úplně všechno. A jak je vidět v regionu Střední a Východní Evropy, místní politici se nebojí sahat hodně hluboko pro opravdu antisystémové návrhy. Ať to stojí, co to stojí. Že se ale ani kvůli vítězství ve vypjatém volebním klání nemají lámat přes koleno zavedené tržní mechanismy, se mohli během začátku září přesvědčit nejen Češi, ale hlavně Poláci.  
 
Z veřejně dostupných informací je totiž jasné, že některé čerpací stanice v Polsku zavedly limit na množství pohonných hmot, které mohou motoristé natankovat. A to v důsledku cenové politiky státního petrochemického gigantu Orlen, který má nejsilnější pozici na trhu, a kdy se přestalo vyplácet dovážet ropu ze zahraničí a nízké ceny lákaly zákazníky ze sousedních zemí, včetně Česka. Tuzemské informační zdroje konstatovaly, že polská média a analytici dávají situaci do souvislosti s říjnovými parlamentními volbami, v nichž se národně-konzervativní Právo a spravedlnost uchází o bezprecedentní třetí funkční období u moci. 
 
Hodně využívaným slovem v českých poměrech je „drahota“. Jenže pohled na cenové údaje o tom, jaké průměrné ceny za paliva Evropa má, rozhodně nestaví Česko do světla, ve kterém ho vykreslují kamarádi a kamarádky Andreje Babiše z jeho populistického hnutí, kterému vládne. Jistě, někdo by mohl namítnout, že nejsme ani žádnými premianty, ale rozhodně se nepohybujeme v nejdražších vodách. Není to o tom, že všechno nejen v prodejních řetězcích s pohonnými hmotami proto funguje báječně, to vůbec ne, ale o tom, že sázka na, snad milionkrát prověřený bonmot, že obehrávaná lež se stane pravdou, by nám neměla být lhostejná. 
 
A to se týká nejen paliv do aut, ale i dalších položek, včetně energií či potravin. Je zajímavé, že místo opravdové diskuse o tom, co by skutečně stálo za změnu a hledání toho správného modelu tu máme spíše ve většině odvádění pozornosti a kladení důrazu na „jednotlivosti“. Příklad? Třeba místo nabídky řešení funkčního modelu na ideálně několik volebních období, který by zavedl „udržitelný“ systém mandatorních výdajů tu máme doslova zběsilé slovní útoky na to, zda má být voda pod nulovou sazbou DPH nebo ne. I když se dá přiznat důležitost vody, není ještě důležitější nejen pro náš život, ale pro (ne)zadlužení příštích generací třeba to, zda je český daňový systém přes různé pohledy politiků dobrý nebo špatný a jak ho vylepšit, tak, aby byl funkční a pomáhal státu? 
 
Ale zpět k té drahotě. Možná si řeknete, že ukazateli toho, zda Češi žijí v drahotě nebo ne, nejsou žádné ceny. Dobře, pojďme tedy vzít ukazatel chudoby. Na jaře vydaná zpráva Evropského statistického úřadu Eurostat ukázala, že chudoba České republiky je v rámci Evropské unie, jednoduše řečeno, jedna z nejmenších. I k tomu se dají najít prohlášení o tom, že metodika výzkumu je zavádějící a že situace v Česku není zdaleka tak dobrá. Čemu pak ale věřit?  
 
Česká národní banka v srpnu vydané studii s názvem „Míra úspor v eurozóně a ČR – potenciál pro vývoj spotřeby?“ mimo jiné uvádí, že z mezinárodního srovnání dat vyplývá značná podobnost v reakcích domácností na energetickou krizi, když u většiny zemí pozorujeme pokles reálné spotřeby vlivem růstu inflace při vyšší než obvyklé míře úspor. Efekt je však v případě ČR velmi silný. Česká míra úspor se v závěru roku 2022 přiblížila úrovním pro tradičně velmi spořivé Německo, když přesáhla 18 %, a v prvním čtvrtletí 2023 klesla jen nepatrně. Nachází se tak zhruba o 6 p. b. (procentní bodů, pozn. red.) nad průměrem z let 2011 až 2018. Naopak spotřeba domácností v reálném vyjádření velmi dramaticky poklesla. České domácnosti při poklesu reálných příjmů nejenže tvořily v průměru více úspor, ale i kupní síla jejich příjmů rychle klesala. Ve srovnání s dalšími ekonomikami eurozóny jsou u českých domácností posuny ve spotřebě i úsporách výraznější, zejména pak v prvním čtvrtletí 2023. 
 
I z toho, jak se klíčoví hráči, kteří rozhodují o podobě pravidel ve státě, jejich naplňování, dodržování a formulaci nových nebo jejich úpravách, staví k doslova dennodennímu souboji s často lacinými výkřiky, opřenými často jen o smyšlenky, lži nebo dezinformace, se nedá argumentace jen tak vymazat. Ba spíše naopak.