KOMENTÁŘ | Erdogan na straně Hamásu. Je to problém pro NATO?

Tak si to pojďme rozebrat. A začněme tím terorismem. Co to vůbec je? 

Jedna z mých oblíbených definic, kterou používá i české Ministerstvo vnitra, zní takhle: Terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů. Nedávné útoky Hamásu splňují do písmene každý význam každého slova z předchozí věty. 

Docela rád bych věděl, v čem je podle Erdogana násilné překročení hranic, vraždění náhodných účastníků hudebního festivalu, civilistů, žen s dětmi, únosy a mučení osvobozeneckým bojem. Měl by vysvětlit, v jakém smyslu „osvobozuje“ Hamás svou zemi tím, že střílí nazdařbůh rakety na města v Izraeli. 

Samozřejmě je to jen řečnická otázka. Protože v žádném smyslu nelze ani náhodou označit bestialitu a zvěrstva, páchané palestinskými teroristy, za boj za svobodu.

Je vlastně docela zvláštní, že stejnou shovívavost Erdogan nechová třeba k PKK, což je teroristická organizace známá též jako Strana kurdských pracujících, která právě proti Turecku už léta vede boj za vytvoření vlastního kurdského státu.  

Erdogan také zkritizoval západní země, mezi kterými je i řada tureckých spojenců z NATO, protože prý oplakávají jen izraelské oběti a Palestinci jsou jim lhostejní. Západní země se podle něj chovají pokrytecky, když burcují svět na pomoc Ukrajině, ale mlčí k civilním obětem v Pásmu Gazy.

Druhým argumentem je jednání s okolními státy, což je sice hezká idea, ale jednat o míru s lidmi, kteří vás chtějí zabít, jaksi úplně bez újmy nejde. Izraelci to vědí a ví to i Erdogan. Proč to teda říká?  

Protože je to politik, který říká, co zrovna jeho lidé chtějí slyšet. Nic víc v tom není. Proč si to myslím? 

Než začneme všichni kolektivně vyšilovat, že se Turecko mění v podporovatele teroristů, měli bychom  vědět jedno. Na Blízkém východě platí trochu jiná pravidla pro to, co se říká bratrům ve víře z jiných zemí a co se pak reálně dělá. O tom nás poučila minimálně historie druhé poloviny dvacátého století, kdy mnozí z politiků napříč muslimským světem verbálně podpořili Palestince, ale reálně nešlo o víc, než o povinné rétorické cvičení určené především domácímu publiku. V tomto bych doporučil podívat se třeba do pamětí Henry Kissingera a možná vám i čerstvá slova tureckého vůdce začnou připadat jako poněkud povědomá. To je jedna věc.

Ta druhá věc je podstatnější. A to je reálná politika. Slova jsou jen slova, vítr mezi rty, pokud je nenásledují činy. Výzva k neútočení na Gazu, výzva k příměří v Gaze či poplácání Hamásu po zádech není ve finále ničím, než prázdnými slovy, protože ze strany Turecka se nestane nic, co by reálně podpořilo Hamás v jeho „boji“. Stejně jako doposud. Na to jsou na Blízkém východě jiní experti, jako třeba Libanon nebo Irán. Turecko i nadále je – a bude – na straně západu, jen je bohužel v oblasti, kde občas je potřeba říct i něco, co se s geopolitikou neslučuje. 

Erdoganova řeč je přesně tím, co angličtina označuje jako Virtue Signalling, tedy okázalé demonstrování (muslimské) ctnosti vyjadřováním nápadného, sebevědomého morálního názoru se záměrem sdělit dobrý charakter.   

Ale v reálu budou dál tureckým vzdušným prostorem přelétat Američané s vojenskou pomocí Izraeli, nebojte. Proti tomu se nezvedne ani hlásek. Nepochybně i turecký prezident ví, jaké jsou jeho karty a zná své místo na geopolitické šachovnici světa. A Západ by mu měl jeho povinná rétorická cvičení odpustit. A dál trvat na definici terorismu a podpoře Izraele.