KOMENTÁŘ | Izrael znovu drtí Gazu, příměří je pryč. Svět je rozpolcen mezi lhostejnost a bezmocný hněv

Izrael v noci na úterý znovu rozpoutal boje v Pásmu Gazy. Noční obloha se rozzářila explozemi, když přibližně dvacet izraelských stíhaček zasypalo Gazu, Rafáh a Chán Júnis smrtícími nálety. Podle palestinského ministerstva zdravotnictví si útoky vyžádaly stovky obětí. Obnovení konfliktu přišlo pouhé dva dny po neúspěšných jednáních v katarském Dauhá, kde se Izraeli a Hamásu nepodařilo prodloužit příměří ani dosáhnout dohody o jeho druhé fázi.

Jak už dříve informovaly EuroZprávy.cz, eskalace napětí byla očekávaná. Izrael však během jediné noci smetl ze stolu veškeré naděje na mírové řešení konfliktu, který s krátkými přestávkami zuří už od října předloňského roku. Tentokrát to ale nebyl Hamás, kdo překročil hranice Gazy – naopak, úder přichází ze strany Izraele, a to na přímý pokyn kabinetu premiéra Benjamina Netanjahua.

Jen těžko pochopitelné násilí opět zasáhlo oblast, kde si konflikt v uplynulých letech vyžádal desítky tisíc životů. V noci na úterý přibyly další stovky obětí. Izrael vstoupil do války s cílem eliminovat teroristické hnutí Hamás, což lze z jistého pohledu chápat jako oprávněnou snahu o bezpečnost. Avšak v kontextu hustě obydleného Pásma Gazy a partyzánského stylu boje Hamásu se masivní letecké údery jeví jako neadekvátní a devastující vůči civilnímu obyvatelstvu.

Nulový odpor proti izraelským akcím

Podobně situaci vnímají i mezinárodní organizace, včetně OSN, Human Rights Watch či Amnesty International. Ty dlouhodobě upozorňují na násilí páchané izraelskou armádou na palestinském obyvatelstvu. Jejich hlas však zůstává spíše symbolický, protože oproti suverénním státům, jako je Izrael, jim chybí monopol na násilí – klíčový koncept státní suverenity.

Tento termín, formulovaný německým sociologem Maxem Weberem, označuje výlučné právo státu užívat fyzickou sílu, ať už prostřednictvím armády nebo policie, k udržení pořádku či prosazování své vůle. Mezinárodní (zejména humanitární) organizace naopak nemají právní ani vojenskou moc k tomu, aby své výtky doprovodily reálnými sankcemi či zásahy.

Ostatní státy, které by se mohly proti izraelským akcím vymezit, buď nechtějí, nebo je z různých důvodů ignorují. Některé vlády volí diplomatickou zdrženlivost, jiné sledují vlastní geopolitické zájmy, které je vedou k mlčení. Spojené státy dokonce izraelské kroky aktivně podporují, přestože podle mnoha zpráv a právních analýz přímo odporují principům mezinárodního práva. To však není překvapivé – v mezinárodních vztazích totiž rozhodující roli hraje moc, nikoli právní normy.

Aktivní odpor vůči izraelským akcím přichází především od arabských zemí, které ve většině případů ostře kritizují postup Izraele v Pásmu Gazy. Jejich nesouhlas však často zůstává pouze v rétorické rovině, aniž by byl doprovázen konkrétními kroky. Například Egypt, přestože sousedí s Pásmem Gazy, dlouhodobě odmítá přijímat palestinské uprchlíky na své území. Důvodem nejsou pouze humanitární či bezpečnostní obavy, ale také strach z posílení Hamásu, který Káhira vnímá podobně problematicky jako Izrael.

Otevřeně vojensky proti Izraeli vystoupil pouze Írán, stát ovládaný tvrdým teokratickým režimem, který má úzké vazby na Rusko a podporuje militantní skupiny napříč Blízkým východem. Tato geopolitická realita činí jakoukoli širší spolupráci Západu s Íránem v této otázce prakticky nemožnou.

Západní státy, které by za jiných okolností mohly hledat společné diplomatické řešení s regionálními aktéry, vnímají Teherán spíše jako hrozbu než spojence – a to nejen kvůli jeho nepřátelskému postoji vůči Izraeli, ale také kvůli jeho roli v destabilizaci regionu, jadernému programu a dlouhodobé podpoře skupin jako Hizballáh či Husíjové. Íránská vojenská angažovanost proto spíše prohlubuje konflikt, než aby přispěla k jeho řešení, a zároveň dává Izraeli argument pro další eskalaci bojů.

Kdo se má angažovat?

Existuje mnoho aktérů, kteří by se mohli v konfliktu angažovat jinak než izraelská armáda, která svou neúprosnou vojenskou strategií v posledních letech přinesla do Pásma Gazy především utrpení a zkázu. Přestože v oblasti operují mírové mise OSN, jejich efektivita zůstává sporná – často působí spíše jako pasivní pozorovatelé než skuteční mírotvorci. Humanitární organizace, které se snaží zmírnit humanitární katastrofu, pak mohou situaci pouze monitorovat a poskytovat základní pomoc, aniž by měly reálnou možnost zabránit dalšímu krveprolití.

Právě zde by mohl vzniknout prostor pro legitimní mezinárodní zásah, například pod hlavičkou Rady bezpečnosti OSN. Tato instituce má ve své kompetenci udržování světového míru a teoreticky by mohla do oblasti vyslat mírové jednotky, které by zamezily dalším masakrům a pomohly stabilizovat situaci. Jenže politická realita je jiná – USA, jako stálý člen Rady bezpečnosti, disponují právem veta a spolehlivě blokují jakoukoli rezoluci, která by mohla omezit izraelskou vojenskou strategii.

Tím se konflikt dostává do začarovaného kruhu – izraelská armáda operuje prakticky bez zásadních mezinárodních omezení, zatímco globální instituce, které by mohly situaci zmírnit, jsou paralyzovány geopolitickými zájmy velmocí. Civilní oběti dál narůstají, zatímco světová diplomacie zůstává nečinná, neschopná najít skutečné mírové řešení.

S návrhem nasazení vlastních jednotek už dříve přispěchala Evropská unie, která by teoreticky mohla sehrát vyvažující roli mezi znepřátelenými stranami. Tento plán však zůstal pouze na papíře – Evropská unie by musela získat jednohlasný souhlas všech členských států, což se ukazuje jako nerealizovatelné. Postoj evropských zemí k izraelsko-palestinskému konfliktu je totiž extrémně polarizovaný – zatímco některé státy, jako Francie či Španělsko, se stále hlasitěji staví na stranu Palestinců, jiné, včetně Německa či Nizozemska, Izrael považují za strategického partnera, kterého je třeba podporovat.

Izraelské akce radikalizují i sociální sítě

Vlna odporu proti izraelským akcím v Pásmu Gazy se rozšířila především mezi běžnými občany po celém světě. Sociální sítě se staly hlavním bojištěm o veřejné mínění – zatímco někteří uživatelé otevřeně kritizují izraelskou vládu, jiní zacházejí ještě dál a volají po totální destrukci židovského státu.

Tento narůstající hněv však odhaluje i temnou stránku online diskurzu: oprávněná kritika vojenských operací se často prolíná s otevřeně antisemitskými narativy, které zaměňují politiku izraelské vlády s kolektivní vinou celého národa. Na druhé straně se radikalizují i bezvýhradní obhájci Izraele, kteří jakoukoli kritiku izraelských vojenských akcí vnímají jako útok na samotnou existenci židovského státu. Veřejný prostor se tak postupně mění v arénu extrémních postojů, kde není místo pro nuance – buď jste s Izraelem, nebo proti němu, bez možnosti středu.

Sociální sítě, které by mohly sloužit jako platforma pro hlubší pochopení konfliktu, naopak dál prohlubují polarizaci. Propast mezi odpůrci a zastánci izraelských operací v Gaze se neustále zvětšuje, až hrozí, že se stane zcela nepřekonatelnou. Online svět, místo aby podporoval diskuzi a výměnu názorů, sklouzává do černobílého vidění reality, kde pro složitější pravdy už není prostor.

S každým dalším útokem proti Pásmu Gazy se tato propast ještě více prohloubí. Úterní noční agrese se mnohým již nyní jeví jako neospravedlnitelná a nesmyslná – příměří bylo uzavřeno a situace, byť napjatá, se alespoň do určité míry stabilizovala. Nyní se však konflikt opět rozhořel, a s ním i vlny emocí, které se přelévají za hranice válečné zóny a ovlivňují veřejný diskurz po celém světě.

Dá se očekávat, že se antisemitismus rozšíří ještě více, jakmile se hněv vůči izraelské politice začne čím dál častěji zaměňovat za odpor vůči Židům jako celku. Zároveň se ale stupňuje i reakce opačné strany – ti, kteří antisemitismus odmítají, se stávají ještě radikálnějšími ve svých postojích. Spirála vzájemné nenávisti se tak dál roztáčí, a čím více se konflikt prohlubuje, tím méně prostoru zbývá pro racionální debatu a hledání cesty k míru.