RECENZE: Málo mě znáš o Ivetě Bartošové pojednává kontextuálně a vyhýbá se laciné dojímavosti

Roku 2022 platforma Voyo uvedla hraný seriál Iveta, produkovaný společností Barletta, jenž zpracovává turbulentní život Ivety Bartošové a v současnosti se připravuje na premiéru třetí a zároveň závěrečné série. U příležitosti tragického výročí zpěvaččiny sebevraždy se teď televize Nova rozhodla seriál odvysílat na lineárních obrazovkách, kde vévodí statistikám sledovanosti. Na Voyo tak od stejného tvůrčího týmu přibyla i dokumentární minisérie Málo mě znáš, která není jen pouhým doplňkem k úspěšnému seriálu, nýbrž plnotučným dílem, jež se na problematiku dívá odlišným prizmatem.

Hraný seriál je silně stylizovaný, těží z tradic melodramatu a zprostředkovává subjektivní pocity protagonistky. Režisér Tomáš Klein, jenž loni debutoval názory štěpícím počinem na motivy předlohy Jáchyma Topola Citlivý člověk, v dokumentární minisérii volí díky dokumentární formě odlišný přístup a zdatně kombinuje empatii s distancovaným pohledem. Využívá klasické metody mluvících hlav. Výběr respondentů je versatilní a dohromady skládá komplexní obraz nejen kariéry zpěvačky, která byla vždy úzce propojena s jejím soukromým životem, ale i proměn tuzemského popu na pozadí politických změn.

Každý ze tří dílů je rámovaný konkrétní dekádou (80., 90. a nultá léta). Epizody však nejsou didaktické a nesnaží se o zjednodušující a chronologickou perspektivu. Na Bartošovou v osobní rovině vzpomíná například Bára Basiková, Tereza Pergnerová či Vendula Pizingerová. Hlavním účelem je nabídnout odlišné vzpomínky, než známe v bulváru. Jejich vztahy a názory na Bartošovou se značně liší. Například z výpovědí Pizingerové je cítit, že by byla nejraději, kdyby ve vztahu s Ladislavem Štaidlem přijala úlohu ženy v domácnosti. Vybrané střípky z rozhovorů nad zpěvačkou nevynáší jasný soud. Spíše ukazují, jak nemožné je převyprávět cizí příběh, jelikož každý na něj má odlišný a citově jinak zabarvený názor. Dokument nikdy nesklouzne do lacině dojímavých hlubin. A možná i díky tomu je mnohem více citlivý, než většina předchozích pokusů o zmapování tragických životů veřejně známých osobností. 

Osobní linii paralelně doplňují vstupy publicistů a odborníků na tuzemský průmysl, z nichž největší kontext tradičně dodává Pavel Klusák, jemuž sekundují Miloš Skalka nebo Jan Sekera. Právě jejich komentáře ukotvují veřejný obraz Bartošové v dobových souvislostech. Odráží mechanismy a nastavení socialistického hudebního průmyslu, nároky kladené na interprety a interpretky, přičemž jejich hvězdný obraz s koncem komunismu narazil a byla nutná jeho transformace. Tato část příběhu Bartošové tak nabývá na univerzálnosti a je lehce vztáhnutelná i na další normalizační hvězdy, například Michala Davida nebo Dalibora Jandu. 

Kolorit dokumentu v dílčích částech dotváří i výpovědi zapálených fanoušků nebo Artura Štaidla, jehož život četné bulvární kauzy navždy poznamenaly. Mluvící hlavy jsou snímané v ateliéru, který explicitně přiznávají záběry z netradičních úhlů, čímž asociují pohled do průmyslového zákulisí. Scénografie navíc jímá výtvarně atraktivní soustavu televizorů se zpěvaččinými portréty, jejichž odlišná doba výroby reflektuje proměny zpěvaččiného obrazu v různých dekádách.

Druhým formálním styčným bodem je řada archivních materiálů, které se však takřka výhradně soustředí na ty veřejné. Vidíme několik záznamů z televizních pořadů, estrád, koncertů, divadel či filmů. To jen podtrhuje název série, jak málo zpěvačku známe. Nikdo nemá právo hodnotit soukromí někoho, koho známe jen z bulvárních listů a vystoupení, kde je persona zpěvačky vždy nějakým způsobem zkreslená. V jednom z rozhovorů Bartošová sama říká, že svou image bude kvůli době divokých devadesátek muset trochu poupravit. Nejpřínosnější a nejsmyslnější je tak pracovat s veřejným obrazem hvězdy. Co pro svou dobu znamenala, jak zapadá do celkového kontextu a co nám říká její tvorba. A tvůrci si to naštěstí moc dobře uvědomují.

Nedrží se emocemi přeplněného narativu o princezně, jak bylo Bartošové přezdíváno. Demytizační a střízlivý pohled je mnohem cennější. Odchylky dodávají nutné souvislosti a stejnou měrou, jako je série o Bartošové, je o nelítostném hudebním průmyslu, kde o obrazu zpěvaček a jejich úloze rozhodují muži. Obzvlášť ze záběrů z pořadu Ladislava Štaidla skutečně mrazí. I přes milostný vztah zpěvačku prezentuje jako produkt. Produkt, nad nímž měl plnou kontrolu. Série Bartošovou nebulvarizuje, ani neidealizuje. Naopak vybízí k dialogu o tom, jak o hvězdách pojednávat.

Ukazuje, jak málo známe nejen Ivetu, ale celý šoubyznys a zákulisí českého popu, jehož z dnešního pohledu lehce nablblý a idylický povrch skýtá ambivalentní jádro plné manipulace a bolesti. Bolest a lítost – to jsou věci, které respondentům při vzpomínání na zpěvačku vyvstanou nejčastěji. Tvůrci však ve své na první pohled nenápadné fresce tuzemského popu z lítosti téma nedělají. Hledají příčiny a následky. Přesně takto má vypadat protipól dokumentů střihu 13. komnaty. Ukazuje totiž, že žádný z lidských osudů nelze převyprávět, a že to vlastně ani není důležité. 

Hodnocení: 80 %

Režie: Tomáš Klein

Scénář: Tomáš Klein

Premiéra: 5. dubna 2024

Platforma: Voyo