KOMENTÁŘ | Zkáza Hitlerovy námořní pýchy. Krátký, ale nezapomenutelný příběh Bismarcku

Málokdo by tehdy tušil, že její sláva bude tak krátká a že už 27. května 1941 zmizí Bismarck pod hladinou Atlantiku spolu s většinou své posádky. Příběh vzniku a zkázy Bismarcku dodnes fascinuje historiky i laickou veřejnost – je to příběh pýchy a pádu, dramatického boje i technologických inovací, a také lekce o tom, jak rychle se může zdánlivě neporazitelný obr změnit v hořící vrak.

Po první světové válce zůstalo německé loďstvo v troskách. Versaillská smlouva Němcům zakázala vlastnit moderní bitevní lodě, a tak Adolf Hitler ve 30. letech nadšeně podpořil výstavbu nových obrněnců jako symbol znovuzrozené moci. Bismarck – pojmenovaný po kancléři Ottu von Bismarckovi – byl objednán v roce 1935 a stavba trupu začala roku 1936 v loděnicích Blohm & Voss v Hamburku.

Sám Hitler výstavbu osobně sledoval a účastnil se slavnostního spuštění lodi na vodu 14. února 1939. Bismarckova kmotra, vnučka kancléře Bismarcka, přihlížela, jak se obrovský trup poprvé dotkl vody. Trvalo však další rok, než byla tato 241 metrů dlouhá loď vyzbrojena a vybavena všemi systémy.

Do aktivní služby vstoupila v srpnu 1940 jako největší válečná loď, jakou Německo do té doby postavilo. Impozantní rozměry a výzbroj Bismarcku budily obdiv i obavy. Jeho standardní výtlak přesahoval 50 000 tun a posádku tvořilo přes 2 000 mužů. Hlavní výzbroj představovalo osm děl ráže 380 mm ve čtyřech věžích, které dokázaly vystřelovat téměř tunové granáty na vzdálenost až 36 km. Pancéřování široké místy až 30 cm chránilo důležité části lodi. Bismarck dokázal díky výkonným turbínám plout rychlostí přes 30 uzlů (55 km/h), tedy rychleji než mnohé starší britské bitevní lodě.

Všechny tyto parametry činily z Bismarcku pýchu Kriegsmarine a hrozbu, kterou Britové nemohli brát na lehkou váhu. Nacistická propaganda oslavovala Bismarck jako „nepotopitelný“ symbol německé technické převahy a Hitler osobně vkládal do nové lodi velké naděje, že naruší britskou námořní dominanci. Není divu, že Bismarck patřil k nejdražším zbraním nacistického Německa – jeho stavba stála kolem 250 milionů říšských marek.

Na jaře 1941 byl Bismarck připraven vyplout do akce. Německé námořnictvo (Kriegsmarine) plánovalo využít jeho sílu k napadání spojeneckých konvojů v Atlantském oceánu, které byly životně důležité pro zásobování Británie. Tato odvážná mise dostala krycí název Rheinübung („Rýnské cvičení“). Cílem bylo prorazit z Baltského moře kolem Dánska do Atlantiku, vyhýbat se přitom střetu s hlavními silami Royal Navy, a volně řádit proti obchodním lodím Spojenců. Bismarck se měl stát postrachem oceánu, který by odkláněl britské lodě k ochraně konvojů a ulehčil tak i tlak na německou ponorkovou válku.

18. května 1941 opustil Bismarck přístav Gdyně (tehdy německy Gotenhafen) na pobřeží okupovaného Polska. Společnost mu dělal těžký křižník Prinz Eugen pojmenovaný po jedinečném vojevůdci Evženu Savojském, šlo o rychlé plavidlo s menšími děly, vhodné k ničení obchodních lodí.

Velení celé operace svěřil Hitler zkušenému námořnímu důstojníkovi, viceadmirálu Güntheru Lütjensovi, zatímco kapitánem Bismarcku byl Ernst Lindemann. Dvojice německých lodí pronikla Severním mořem do norských fjordů, kde doplnila palivo. Už v této fázi ale Němce provázela smůla – jejich přesuny byly spatřeny spojeneckým průzkumem. Britské letecké průzkumné letouny a odboj v Norsku zaznamenaly přítomnost velké válečné lodě v bergenském přístavu, což Britům napovědělo, že Němci chystají nájezd.

Royal Navy okamžitě zburcovala své síly. Admirál John Tovey, vrchní velitel britské Home Fleet, začal rozmisťovat lodě tak, aby Němcům zatarasily cestu z Atlantiku zpět do Evropy. Německé lodě se 21. května vydaly z Norska dál na severozápad, míříce k Dánskému průlivu mezi Grónskem a Islandem – jedné z možných bran do Atlantiku. Navzdory snaze udržet utajení prozradil Bismarck svou polohu i radiovým vysíláním. V noci 23. května narazily na Bismarck britské křižníky HMS Suffolk a HMS Norfolk, vybavené radary. Začal závod: Britové stínovali nepřítele a volali posily, zatímco Lütjens se snažil uniknout na volný oceán dříve, než jej dostihnou silné britské jednotky.

Dne 24. května 1941 brzy ráno došlo k prvnímu velkému střetu. V úzkém Dánském průlivu se německá sestava střetla s dvěma britskými těžkými válečnými loděmi, které sem spěchaly zablokovat jejich průnik. Britům velel viceadmirál Lancelot Holland na palubě mocného bitevního křižníku HMS Hood, doprovázeného novou bitevní lodí HMS Prince of Wales. Pro Británii šlo o klíčový moment – Hood byl pýchou Royal Navy, největší válečná loď světa a symbol britské námořní moci.

Proti ní stál neméně hrdý Bismarck s Lütjensem a Lindemannem. Ludovic Kennedy, autor knihy Pronásledování bitevní lodi Bismarck, přirovnal tento okamžik k souboji středověkých rytířů obklopených tisíci tun ocelového brnění. Za úsvitu otevřely obě strany palbu na extrémní vzdálenost přes 20 km. Burácející děla plivala ohnivé salvy a na moři se rozsévala vodní tříšť od dopadajících granátů. Britové se pokusili zamířit svou palbu nejprve na vedoucí loď (domnívali se chybně, že první v linii je Bismarck, ač to byl Prinz Eugen). Němci pálili soustředěně na Hood.

Po několika minutách došlo k události, která šokovala svět: jeden z německých granátů (zřejmě z Bismarcku) pronikl slaběji chráněnou palubou Hoodu a zasáhl její muniční sklady. Britský obr náhle rozerval ohromný výbuch – HMS Hood explodoval a během několika vteřin se zlomil vedví. Celou záď plavidla pohltil obrovský ohnivý mrak a když se rozptýlil, zůstal na hladině už jen dým a trosky. Z 1421 členů posádky Hoodu se zachránili pouze 3 námořníci. Tato tragédie – zkáza nejznámější britské lodi s téměř veškerou posádkou – ohromila Britské impérium.

Druhá britská loď Prince of Wales mezitím pokračovala v boji s Bismarckem, avšak i ona utržila zásahy z německých děl, které vyřadily část její výzbroje. Jako nová jednotka měla Prince of Wales problémy s technikou a po zásahu do můstku byl její kapitán přinucen bojiště zahalit kouřem a stáhnout se. Bismarck utrpěl v bitvě také šrámy – britské granáty ho nejednou zasáhly, poškodily mu přídí palivové nádrže a kontaminovaly tisíce tun topného oleje mořskou vodou. Loď tak ztratila odhadem asi 1000 tun paliva, což značně zkrátilo její dolet.

Přesto bylo vítězství na německé straně: zatímco Hood zmizel pod hladinou, Bismarck stále plul, byť s poraněním. Prinz Eugen vyvázl téměř bez úhony. Zatímco se otřesená Prince of Wales vzdalovala, převzal velení na místě střetu kontradmirál Frederick Wake-Walker na palubě křižníku HMS Norfolk. Ten vyhodnotil, že se svými lehčeji vyzbrojenými křižníky nemá proti Bismarcku šanci na další souboj, a správně se rozhodl pokračovat místo toho ve stínování nepřítele z uctivé vzdálenosti.

Bismarck se krátce pokusil pronásledovat ustupující Prince of Wales, ale Lindemann a Lütjens záhy upustili od dalšího pronásledování – jejich prioritou bylo uniknout Britům a zachovat bojeschopnost lodi. Lütjens se rozhodl změnit kurs směrem do okupované Francie, kde v přístavu Brest plánoval vyhledat útočiště, a hlavně nutné opravy palivových nádrží.

Zpráva o potopení HMS Hood Němce potěšila, ale Lütjens věděl, že situace je vážná. Místo aby volně pronikl na atlantické koridory, byl nyní jeho Bismarck poškozený, pronásledovaný a snižující rychlost kvůli úspoře paliva. Britové mezitím mobilizovali všechny dostupné síly k pomstě.

Legendární je výrok premiéra Winstona Churchilla, který zuřil nad ztrátou Hoodu: „Chci potopit Bismarck, nic jiného mě nezajímá!“. Pro Brity se z honby na Bismarck stala otázka prestiže a cti – podobně jako pro Němce později třeba bitva o Stalingrad. Churchillův rozkaz „Sink the Bismarck!“ obletěl všechny jednotky Royal Navy v oblasti. Bismarck nyní plul sám – Lütjens totiž vyslal Prinz Eugen, aby se oddělil a pokračoval samostatně v narušování konvojů, čímž chtěl rozdělit britskou pozornost.

To se částečně zdařilo: Prinz Eugen unikl, a nakonec dorazil do přístavu Brest, zatímco veškerý zájem Britů se soustředil na Bismarck. Německá loď se snažila kličkovat, využívala špatného počasí a Lütjens dokonce na čas britským křižníkům zmizel v mlze. Krátce to vypadalo, že by se Bismarcku mohlo podařit setřást pronásledovatele. Britové však nasadili všechny prostředky – kromě lodí také letecký a radiový průzkum, a dokonce šifrovací experty.

V té době už v britském Bletchley Parku pracovali kryptoanalytici intenzivně na prolomení známých německých kódů Enigma. V záplavě zachycených šifrovaných depeší se snažili najít zmínky o Bismarcku. Podařil se majstrštyk – Britové rozluštili zprávu, v níž německé velení odpovídalo na dotaz starostlivé rodiny námořníka, kam Bismarck míří. Odpověď zněla: „Brest“. Tím bylo jasno – Němci mířili do Francie.

Admirál Tovey proto nalíčil past: soustředil své jednotky mezi Bismarck a francouzské pobřeží. Pomohlo i štěstí – 27. května ráno britský průzkumný letoun (Catalina) znovu objevil Bismarck na oceánu, asi 700 km od francouzského Brestu. Lütjensův svaz se tak dostal do svízelné situace: byl stále daleko od ochrany německého letectva nebo ponorek, a pronásledovatelé se přibližovali. Do honu na Bismarck se mezitím zapojilo více než do 30 britských lodí, včetně letadlových lodí a bitevních lodí z různých směrů.

Britské svazy uzavíraly kleště. Ze základny v Gibraltaru přispěchal svaz označovaný jako Force H pod velením admirála Jamese Somervilla, který přiváděl letadlovou loď HMS Ark Royal a bitevní křižník HMS Renown. Ze severu plula Toveyova vlajková loď HMS King George V spolu s dalšími jednotkami. Blížila se také starší bitevní loď HMS Rodney, odkloněná dokonce z doprovodu atlantického konvoje.

Bismarck se sice snažil využít své rychlosti, ale poškození a ubývající palivo ho brzdily – dokázal nyní plout jen rychlostí kolem 20 uzlů, což pronásledovatelé mohli dostihnout. Odpoledne 26. května 1941 se nad rozbouřeným oceánem zatáhla obloha temnými mraky a spustil se déšť – ideální krytí pro letecký útok. Z paluby letadlové lodi HMS Ark Royal odstartovaly pomalé dvouplošné torpédové bombardéry typu Fairey Swordfish. Tyto letouny působily na první pohled zastarale – otevřené kokpity, plátěné potahy křídel a maximální rychlost sotva 200 km/h.

Proti moderní protiletadlové obraně Bismarcku by zdánlivě neměly mít šanci. Jenže právě jejich nízká rychlost a létání těsně nad hladinou paradoxně Němcům zkomplikovaly míření. Za silného deště a příboje zahájily Swordfishe útok na cíl. První vlna letounů omylem zaútočila na britský křižník HMS Sheffield (který Bismarcka pronásledoval) – naštěstí bez následků.

Druhá vlna 15 Swordfishů kolem 19. hodiny už zamířila správně na Bismarck. Německá loď zahájila zuřivou protiletadlovou palbu – černá oblaka explozí se mísila s bouřkovou oblohou, střelci pálili dávky z flaků do mraků. Jednomu z britských pilotů, možná poručíku Johnu Moffatovi, se podařilo Bismarck zasáhnout na nejzranitelnějším místě: torpédo uhodilo zádí lodi a zablokovalo kormidlo.

Zásah do oblasti kormidelního zařízení byl pro Bismarck osudový – obří loď se náhle stala téměř neovladatelnou. Kormidlo uvízlo ve vychýlené poloze, takže Bismarck plul nedobrovolně v širokých kruzích. Tato dramatická chvíle rozhodla o dalším osudu německé lodě. Lütjens odeslal do Berlína zachmuřenou zprávu: „Loď neovladatelná, budeme bojovat do posledního náboje. Ať žije Vůdce.“. Bylo 21:40 večer 26. května 1941 a posádka Bismarcku věděla, že pomoc nedorazí včas.

Velitelé letectva (polní maršál Göring) ani ponorkového loďstva (admirál Dönitz) nedokázali ohrožené vlajkové lodi Kriegsmarine účinně pomoci – slíbené ponorky i letadla Luftwaffe byly příliš daleko. Bismarck byl ponechán svému osudu. Ještě tu noc se k Bismarcku přiblížily britské torpédoborce 4. flotily pod velením kapitána Philipa Viana. Ten dostal rozkaz pokusit se Němce zpomalit či poškodit torpédy. Ve tmě a rozbouřeném moři zahájily torpédoborce Cossack, Maori, Zulu, Sikh a polský Piorun opakované útoky.

Bismarck zuřivě odrážel útok palbou ze svých sekundárních děl. V jednu chvíli se torpédoborec HMS Cossack pod velením Viana odvážně přiblížil a následoval Bismarck těsně za zádí, aby zkusil využít slepého úhlu německých děl. Žádný z nočních útoků však nezasáhl cíl – rozbouřené moře a tma poskytly Bismarcku jistou ochranu. Vianovy torpédoborce nicméně donutily posádku Bismarcku zůstat celou noc v bojové pohotovosti a znemožnily jakýkoli pokus o opravu kormidla. Němečtí námořníci tak čekali vyčerpáni do svítání na finální střetnutí.

Ráno 27. května 1941 se nad severním Atlantikem všichni zúčastnění probudili do studeného a větrného dne. Na obzoru se objevily siluety britských bitevních lodí blížících se k osamělému Bismarcku, který nyní bezmocně driftoval oceánem. V 8:43 zahlédly hlídky na britských lodích svůj cíl. Admirál Tovey se svým svazem – bitevní lodí King George V a doprovodnými křižníky – dorazil k Bismarcku od severu. Zároveň z jiného směru připlula bitevní loď HMS Rodney, vyzbrojená ničivými 406mm kanóny.

Britové se chystali svého soka ztrestat zdrcující přesilou. Lütjensův Bismarck, stále vlající válečnou zástavou, však nejevil známky úmyslu se vzdát. Kapitán Lindemann a zbylí důstojníci odhodlaně připravili obranu – ačkoli nemohli manévrovat, jejich děla byla stále nabitá a posádka odhodlaná bojovat.

V 8:47 zahájila HMS Rodney palbu jako první a vyslala na Bismarck salvu svých 406 mm granátů. O dvě minuty později spustila palbu i King George V se svými 356 mm děly. Bismarck odpověděl v 8:49 mohutnou salvou z hlavní baterie 381 mm děl. Cílem německých dělostřelců se stala především Rodney – její silnější výzbroj představovala největší hrozbu. Nastal nelítostný duel na krátkou vzdálenost (pod 16 km), jaký neměl obdoby. Gigantické výbuchy otřásaly oběma stranami, projektily velikosti malé automobilové karoserie prolétávaly vzduchem a prorážely ocel.

Zpočátku Bismarck střílel překvapivě přesně – britští námořníci později vzpomínali, jak německé granáty dopadaly nebezpečně blízko. Po několika minutách se však britská palba začala projevovat. V 8:57 – Bismarck inkasuje první přímý zásah z Rodney. O chvíli později přichází další rána a na německé lodi vypukají požáry. Britské lodě se mezitím přibližují na dohled. Přidávají se také křižníky – HMS Norfolk zasahuje Bismarck salvou ze svých 203 mm děl. Německý obr se ocitnul v křížové palbě.

Krátce po deváté hodině byl osud Bismarcku prakticky zpečetěn. Další granáty rozbily jeho hlavní řídící věž a můstek – po explozi zemřel admirál Lütjens a zřejmě i kapitán Lindemann. Loď přišla o centrální řízení palby a její střelba se stala nekoordinovanou. Přesto německé hlavně ještě chrlily oheň – posádka bojovala statečně dál. V 9:15 – do bitvy se zapojuje těžký křižník HMS Dorsetshire, který právě dorazil, a pálí na Bismarck zblízka. Britské lodě se přiblížily natolik, že do boje zapojily i svá sekundární děla menších ráží. Rodney dokonce vypouští torpédo, aby urychlila zkázu nepřítele.

Bismarck je v plamenech, na palubě zuří požáry a umírají stovky námořníků. Kolem 10:00 ustává palba poslední funkční dělové věže Bismarcku. Z německé lodě se stala troska, která se však stále držela na hladině. Britové ji rozstříleli jako cedník – během závěrečné bitvy dopadlo na Bismarck kolem 700 granátů hlavní ráže a 1400 granátů střední ráže. Přesto hrdý obr stále nešel ke dnu.

Britové neměli v úmyslu loď dobývat – admirál Tovey si uvědomoval hrozbu německých ponorek v oblasti a nechtěl riskovat, že by se k bojišti přiblížily. Kolem 10:20 dostal křižník Dorsetshire rozkaz dorazit nepřítele torpédy. Z blízkosti vypustil dvě torpéda, která zasáhla trup Bismarcku. Německá loď se naklonila a do vysílačky zněl německý povel „Opustit loď!“ Posádka – ti, kdo přežili masakr na palubě – skočila do ledových vln Atlantiku. Bismarck se pomalu převrátil kolem 10:35–10:40 a v 10:45 dopoledne zmizel pod hladinou. Velkolepé pronásledování skončilo. ¨

Britské lodě se zdržely jen krátce, aby posbíraly trosečníky – obávaly se totiž útoku ponorek či letadel. Křižník Dorsetshire a torpédoborec HMS Maori vytáhly z vody asi 110 přeživších německých námořníků. Včetně těch, které později sebraly německé jednotky (ponorka U-74 našla 3 muže, meteorologická loď Sachsenwald dalších 2), přežilo z původní posádky 2092 mužů jen 115 lidí. Drtivá většina – přes 1 900 německých námořníků – zahynula. Mezi mrtvými byl i admirál Lütjens, muž, jemuž Hitler tolik věřil, i kapitán Lindemann, který zůstal až do konce na můstku a podle některých svědectví odmítl opustit svou loď.

Potopení Bismarcku mělo významné důsledky pro průběh námořní války, námořní taktiku i propagandu obou stran. Pro nacistické Německo to byl nepříjemný šok – jejich největší loď a symbol námořní síly zmizel pod hladinou hned při své první bojové plavbě. Hitler zuřil a ztratil důvěru ve velké hladinové lodě. Po zkáze Bismarcku už německé bitevní lodě prakticky nevypluly na volné moře k ofenzivním operacím.

Tirpitz, sesterská loď Bismarcku, zůstávala ukrytá v norských fjordech a nikdy se neodvážila do přímého střetu – nakonec byla v roce 1944 zničena britskými bombardéry u Tromsø. Zkáza Bismarcku tak fakticky předznamenala konec éry obřích bitevních lodí jako vládců oceánů. Ukázalo se, že letadlové lodě a letouny dokážou i takového giganta vážně ohrozit či zničit. Námořní taktika se po roce 1941 začala výrazně orientovat na letectvo – útok zastaralých Swordfishů proti Bismarcku byl jasným důkazem, že „nebeské torpédo“ překonalo „plovoucí dělo“.

Pro Británii znamenalo potopení Bismarcku obrovskou vzpruhu v době, kdy válečné zprávy často přinášely porážky. Zpráva o pomstě za Hood obletěla svět a stala se legendou. Britská propaganda vykreslovala zkázu Bismarcku jako vítězství dobra nad zlem – pád „nacistické pýchy moří“. Vznikla píseň „Sink the Bismarck!“, byly natočeny dokumenty i hrané filmy o této události.

Pro spojenecké námořnictvo se příběh Bismarcku stal studijním materiálem – analyzovala se každá chyba i úspěch. Například Lütjensovo rozhodnutí nedoplnit palivo v Norsku se ukázalo jako fatální omyl. Britové se poučili, jak důležité je efektivně kombinovat více složek ozbrojených sil: zpravodajskou (dešifrování Enigmy pomohlo odhalit cíl Bismarcku), leteckou (nasazení letadlových lodí a průzkumu) i hladinovou (koordinace různých lodí).

Dodnes historici debatují o některých kontroverzích spojených s potopením Bismarcku. Například se zvažuje, zda Bismarck nakonec potopili Britové svými torpédy a dělostřelbou, nebo zda ho posádka potopila sama otevřením nýtovacích ventilů, aby loď neklesla do rukou nepřítele. Moderní průzkum vraku (nalezeného v hloubce zhruba 4800 metrů roku 1989) naznačoval jen málo průstřelů pod čarou ponoru, což by svědčilo pro řízené potopení posádkou.

Slavný režisér a badatel James Cameron v roce 2002 prozkoumal vrak ponorkami a rovněž se přiklonil k názoru, že německá posádka loď záměrně potopila, když už bylo jasné, že není úniku. Tak či onak, Bismarck šel ke dnu a vzal s sebou téměř celou posádku – avšak jeden člen posádky se stal nesmrtelným kuriozním symbolem: lodní kocour Oscar (přezdívaný později „Unsinkable Sam“ – nepotopitelný Sam), který přežil potopení Bismarcku na prámu, byl zachráněn Brity a paradoxně přežil i následné potopení dvou dalších lodí, na něž byl jako maskot umístěn.

Příběh Bismarcku – od jeho slavnostního spuštění za účasti Hitlera až po zoufalou poslední zprávu „Budeme bojovat do posledního náboje“ a závěrečný boj s přesilou – zůstává jedním z nejpoutavějších námořních příběhů druhé světové války. Je to příběh statečnosti a obětí na obou stranách, technologické pýchy i krutých lekcí.

Zkáza této nacistické „oceánské pevnosti“ definitivně ukázala, že žádná loď není neporazitelná. Bismarck se stal varováním, že války na moři se již nebudou rozhodovat jen souboji obrněných obrů, ale především kombinací invence, odvahy a inovace. Bismarck, kdysi chlouba Hitlerova loďstva, dnes spočívá na dně Atlantiku jako mrazivá připomínka toho, jak rychle dokáže válečná štěstěna obrátit kormidlo dějin.