RECENZE: Řezník navařil Na plech s pikem u nosu. Ghetto, korporát i výkaly

Marty Pohl je kromě rapové kariéry do popkultury zapsaný svými kultovními amatérskými filmovými projekty. Do nich plně propisuje exploatační elementy a navazuje na vlnu vulgárních amerických komedií nultých let. Své pojetí však obohacuje o typicky lokální motivy, ať už se jedná o zaplivané pražské uličky, romskou subkulturu, litry alkoholu nebo kilogramy drog, především signifikantní perník. Jeho krátkometrážní tvorba s osobitě zašpiněným puncem se na YouTube stala takřka generační záležitostí. Celovečerní debut Párty hárd z roku 2019 zakotvil na streamovacích platformách, jeho profesionalizované pokračování Párty Hárder: Summer Massacre už šlo do klasické distribuce a navštívilo jej přes 55 tisíc diváků.

Zatímco letní komedie variovala americké teenage filmy ve stylu Prci, prci, prcičky, Na plech se vydává jiným směrem, ačkoli stále čerpá z žánrové kinematografie. Tentokrát na půdorysu krimi filmu větví bizarní a pikem nařezanou pohádku. Protagonista Marek se jakožto tituly ověnčený student hlásí o první zaměstnání. Přijatý do korporátních struktur je vyslán na sever Čech, aby rozvíjel prosperující pobočku. Služební byt dostane v ghettu. Rapidním sledem událostí se ocitne v drogy prorostlém sídlišti mezi vrchními vařiči párna a pod nátlakem tamního vyšetřovatele na ně má donášet a odhalit tajný recept. Životem neotesaný Marek je vhozen do víru svérázného života a pomáhá pikařské rodině v čele s toho času vězněným bossem Grundzou distribuovat produkt, díky čemuž narozdíl od nesmyslné korporátní práce dochází k seberealizaci.

Film svým vyprávěním, motivy a chvílemi i lehce odfláknutou stylistikou bojuje proti establishmentu. Ačkoli na prvním místě stojí vulgární gagy a potoky výkalů, v druhém plánu skrze Marka vnímáme, k jak nesmyslné a korporáty zaštícené práci se i přes roky kvalifikovaného studia dostaneme. Zaplivaně vybydlené prostory, kde vládne násilí a nadávky, jsou mnohem vřelejší, než prochlazené kanceláře prosperující firmy.. A vlastně i inkluzivnější. Je škoda, že se tvůrci do kontrastů a paralel nepustili více. Nad plechem totiž tkví nevyužitý potenciál. I přes punkové ladění tvůrcům vlastní mohlo jít o komplexnější a soudržnější zběsilou komedii. Takto načrtává několik podnětných a kousavých motivů, jež jsou však záhy udusány a podmíněny jednotlivým segmentům.

Zatímco Párty Hárder: Summer Massacre bylo scenáristicky sevřené a až překvapivě působivě zužitkovalo takřka všechny načrtnuté aspekty, kdy k dotažení či zúročení gagu došlo klidně i o několik desítek minut později, Na plech působí jako nadšenecké pásmo nápadů, jemuž chybí chytřejší dramaturgie. Jednotlivé scény spolu nekomunikují. V tomto ohledu jde o výrazný krok zpět. Jistě, jde o neřízenou střelu a v piku jen těžko můžeme hledat narativní soudržnost. Krkolomně větvené linky a v některých částech dost povadlé tempo ale připomínají divácky deziluzivní kocovinu. Velmi záhy nás ale nakopne další vlna břitkých dialogových výměn, jež skýtají kultovní potenciál. Minimálně mezi oddanou komunitou.

Pohl v první polovině staví především na verbálním humoru a slovně květnatých urážkách, postupně šlape i do vizuálních gagů. Kromě autorsky signifikantního stylu humoru perníkovou odyseu okysličují segmenty pohrávající si s žánrovými konvencemi. Dočkáme se tak variace kostýmy robustní pohádky, historické fresky sledující letitý souboj dvou frakcí, případně ústecké bitvy připomínající velkofilmy Ridleyho Scotta. Vždy perfektně napasované do absurdního, takřka dadaistického fikčního světa, v němž Pohl rozvětvuje mytologii půvabně zasmrádlého vesmíru, kde jednotlivé postavy či archetypy putují napříč jeho filmografií. Klišé a stereotypy záměrně vyhání do extrémů, i tak ale diváky vybízí k nahlédnutí postav v jiném a humanistickém světle.

Standardně uhrane práce s neherci, ať už novými, případně těmi ozkoušenými, v čele s přirozeným talentem Juliuse Oračka. Jeho kreace horkokrevného násilníka, pod jehož tvrdou slupkou se skrývá péče a oddanost směrem k nejbližším, skutečně patří k těm nejzábavnějším vůbec. Korpulentní Marek Milko ztvárňující Grundzu zase baví svým ležérním projevem. Strojeně a nekomfortně pak působí etablovaní herci v čele s Tomášem Jeřábkem v roli šéfa společnosti. Do Pohlova světa zkrátka nepatří. Kontrastně uchopená stylizace tak opět koresponduje s ústřední linkou, kdy jsou romští pikaři mnohem upřímnější a srdečnější, než korporátní krysy. Život mimo struktury a zákon je takřka jedinou možností, jak se z marketingovými hesly přeplněného světa nezbláznit. A nebo se zkrátka jen útěšně přesmažit.

Jakkoli Pohl zkouší, co všechno dokáže české publikum vydržet, nelze se ubránit dojmu, že zůstal tak nějak v pasti vlastního písečku. Film bude šokovat především ty, kteří pod lžičkovým plakátem citujícím zbožštělé Pelíšky očekávají rodinnou komedii, jak je film také inzerován. Většina diváků už totiž ví, že z plátna se na ni vychrlí hektolitry výměšků. I když jde o na distribuční poměry z řetězu utrženou jízdu, zůstává v závěru přece jen trochu krotká. To podtrhuje krédo závěrečné scény, které hlásá, že drogy jsou špatné a z protagonisty si příklad brát nemáme. Moralistní pošťouchnutí je zcela nadbytečné. Na plech srší nadšením a portfoliem impulzivních nápadů. Je však otázkou, zda bychom od relativně etablovaného punkového tvůrce neměli chtít i něco víc.

Hodnocení: 65 %

Režie: Marty Pohl

Scénář: Marty Pohl

Hrají: Jan Hofman, Julius Oračko, Marek Milko, Karel Oračko, René Oračko, Vladimír Škultéty, Tomáš Jeřábek, Robert Nebřenský, Milan Šteindler, Anita Krausová

Česká premiéra: 23. ledna 2025

Distributor: Bontonfilm