Největší vězeňská vzpoura v Československu. Vyvolalo ji rozhodnutí Václava Havla

Pevnost a vězení Leopoldov

Město s názvem Leopoldov leží na jihozápadě Slovenska. Po polovině 17. století ho nechal coby pevnost na ochranu před tureckými nepřáteli vybudovat král a císař Leopold I., po němž má své pojmenování. Když turecká hrozba pominula, vytrácel se pomalu ochranný význam města. A tak se již v polovině 19. století, konkrétně v roce 1855, pevnosti změnily na věznici. Ta se do obecného povědomí dostala kvůli faktu, že do ní v 50. letech minulého století totalitní komunistický režim soustředil politické vězně, tedy osoby mnohdy nevinné, ale vládnoucí straně nepohodlné. Za zdmi věznice v Leopoldově končili filozofové, spisovatelé, bývalí vojáci a politici nebo třeba duchovní z řad katolické církve. Dostat se do Leopoldova znamenalo zažít jedno z nejhorších týrání komunistickým režimem u nás. Horší už byly jenom uranové doly. Mnozí uvěznění se z leopoldovské věznice již nevrátili. Nelidské podmínky a kruté mučení zde měly na svědomí několik životů. V Leopoldově byl kupříkladu umučen biskup Pavel Peter Gojdič, kněz Metoděj Dominik Trčka, politik Rudolf Beran nebo spisovatel a novinář Vladimír Sís.

Amnestie Václava Havla a její důsledky

Později sloužila jako jedna z nejtěžších věznic s nejpřísnějším režimem pro ty nejhorší kriminálníky ta v Leopoldově až do roku 1990, kdy zde vypukla vzpoura, která ji na dlouhý čas vyřadila z provozu. První polistopadový prezident Václav Havel udělil ve zmíněném roce hromadnou amnestii těm, které dostal za mříže komunistický režim. Myšlenka to byla jistě v základu dobrá – cílem bylo osvobodit nevinné politické vězně. Ovšem z celkem zhruba 31 tisíc vězňů jich brány věznic opustilo na 23 tisíc. A na svobodě se tak ocitli i skuteční kriminálníci nebezpeční pro společnost: násilníci a vrazi. Z nich lze zmínit například dvojici Josefa Kotta a Michaela Kutílka, kteří krátce po propuštění brutálně zavraždili čtyři osoby. Pár měsíců po propuštění z vězení na amnestii vraždil i Jaroslav Gavičarčík, kterému však byly činy prokázány až v roce 2003.

Vzpoura vězňů

Amnestie Václava Havla z ledna 1990 se vztahovala i na 652 vězňů v Leopoldově. Na svobodu se jich odsud ale chtělo dostat mnohem více. Bylo 15. března 1990, když zde přes 200 trestanců přistoupilo k protestní akci – hladovce. Jednalo se ovšem jen o začátek velké vězeňské vzpoury, a to té úplně největší v československých dějinách. Vzápětí tito vězni vytlačili dozorce z věznice, obsadili jednotlivé objekty a začali se vybavovat zbraněmi vyráběnými ze skladových zásob, kuchyňských pomůcek a strojů. Zhotovili si i zápalné láhve s benzínem a naftou, palivem z vozů parkovaných v areálu věznice. Povstalci žádali své propuštění na svobodu. Z naprosté většiny se ale jednalo o chladnokrevné vrahy ve výkonu trestu. 

Potlačení povstání

Až po několika dnech, 28. března, proběhl pokus vzpouru potlačit, nejprve formou vyjednávání. To se ukázalo jako neúčinné, vězni na to odpověděli zápalnými láhvemi, což mělo za následek vypuknutí požáru, a tak se přistoupilo k zásahu ozbrojených bezpečnostních složek. Po více než dvou hodinách boje se vzbouřenci vzdali. Proti ozbrojené přesile, vrtulníkům, policejním psům a požárním cisternám neměli šanci.

Akce si vyžádala jednu oběť, a to na straně vzbouřených vězňů. Trestance zabila jeho vlastnoručně vyrobená výbušnina, která mu explodovala v dlaních. Mezi vězni bylo ošetřeno 29 zraněných, lékařskou péči muselo podstoupit i 11 policistů, jeden z nich utrpěl vážná zranění. Povstalci zdemolovali prakticky celou věznici, hmotné škody se vyšplhaly na takřka 30 milionů korun! Do základů vyhořelo 5 z 11 vězeňských objektů. Vůdcům vzpoury byl následně pobyt ve vězení prodloužen.