RECENZE: Reportáž psaná na benzínce ukazuje, jak selský rozum ničí kritickou reflexi

Snímek svým názvem odkazuje k publikaci Julia Fučíka Reportáž psaná na oprátce. Tu tvoří jeho dopisy psané v pankrácké věznici během 2. světové války. Hořké literární dílo je kombinací surového svědectví, sebestylizace a romantizace s vidinou šťastného konce. Samozřejmě nejde o čistou reportáž. Interpretační a kritické jádro spočívá v neschopnosti určit přesná fakta, kdy autorova perspektiva situace zákonitě zkresluje. Co znamená objektivní žurnalistika? A není to jen utopický mýtus, jakýsi ideál, kterého není možné dosáhnout? Obdobných motivů by se chtěl držet i celovečerní debut režisérky Zory Čápové.

Ta během studia dokumentaristiky na pražské FAMU natočila například portrét politicky angažovaného ruského performera Moje Volna či internetovou subkulturu mužů platících si prostitutky sledující titul Norníci. Reportáž psaná na benzínce se vyprávěním takřka neodchýlí od portrétované novinářky Ivany Svobodové. Ta pracuje na textu o protivládních skupinách. Vyjíždí do terénu na jejich demonstrace a setkání, snaží se jejich svět pochopit a především kriticky reflektovat. Kromě toho film zachycuje redakční porady, hektické novinářské tempo či chvilky pomyslného klidu na benzínce a u cigarety.

Právě nahlédnutím do redakční práce je snímek nejhodnotnější. Dokáže přiblížit, jaké úsilí tvorba poctivých reportážních textů stojí, stejně tak i všechny otázky a proměnné, jež je třeba brát v potaz. Redakce funguje ve večerních hodinách, mnohdy na úkor osobního života. Zároveň je třeba brát v potaz postavení Respektu, jehož fungování je v digitálním světě a turbulentní proměně médií takřka výjimečné. Tempo vyprávění se silně opírá právě o osobnost Svobodové, jakkoli se k ní nikdy nedostaneme opravdu blízko. Jde o pragmaticky nasnímaný výstřižek z jejího světa, který je neustále pod palbou.

Média jsou u politiků a antisystémových jedinců první na ráně. Je velmi jednoduché je označit za lživé a propagandu razící plátky, které nám vnucují ten správný pohled na svět. Ve světě jsou autority stále zpochybňované, důvěra v cokoli vymírá. Alternativní proud je pro smýšlení vyobrazené skupiny určující. Pomyslným mesiášem je zde bloger Vidlák. Hlas lidu, představitel selského rozumu. Vidíme konfrontace s novinářkou, střet neslučitelných světů, jež k porozumění nikdy nedojdou, jakkoli se o to jedna strana alespoň zprvu snaží. Čápové se zdatně daří udržet citlivou hranu, kdy primitivními emocemi řízené lidi nezesměšňuje, snaží se o objektivní zachycení.

Problém filmu je ale ten, že až příliš spoléhá na snímané události, zatímco postrádá interpretační bohatost pramenící z audiovizuálního tvaru samotného. Viděné nijak neproblematizuje, jen tezovitě ukazuje. Pro jednu stranu půjde o potvrzení názoru, že kontextuální a kritická žurnalistika je pro demokratickou společnost potřebná, druhá strana barikády film pravděpodobně nikdy neuvidí. A pokud ano, taktéž se utvrdí v tom, že Vidlák je vzhledem k svému antisystémovému psaní oním spasitelem, který říká věcí takové, jaké skutečně jsou, a Ivana Svobodová je jen hysterická hlásná trouba státní propagandy.

Snímek se nesnaží skutečně porozumět. Nepřináší žádný kontext, Zvolené prizma opírající se o pohled a práci protagonistky není dostatečně osobní. Nefunguje tak ani jako portrét. Strohá observace je v tomto případě redundantní. Jistě, snaha nezaujímat vůči problematice jasné stanovisko je zřejmá. Je pak ale na místě se ptát, co nám film jakožto takový přináší. A co má sdělit. Nade vše ční snaha o nekonfliktnost. Výsledný tvar působí jako slepenec nasbíraných segmentů bez konceptuálního uchopení. Sledujeme pouhou epizodku v životě novinářky, jež se snaží napsat článek o jednoduchými emocemi a zkreslujícími vysvětleními zaslepené skupině.

Námět filmu je však dostatečně silný na to, aby diváckou pozornost utáhl. Stále má potenciál například při projekcích spojených s debatou. Jde o přínosný podnět k diskusi, ačkoli diskusi film samotný neplodí. Představuje nesmírně bolavou zprávu o lidské nenávisti nejen směrem k novinářům a novinářkám. Ukazuje, že žijeme ve světě, kde je kritická reflexe braná za lži. Chod lidského jednání udávají úderná a prázdná gesta. Obklopují nás neochota navázat dialog a absence sounáležitosti. Jaké jsou příčiny? Na to dokument nemůže a ani nechce odpovědět. Je však jisté, že symptomy extrémně polarizované společnosti budou akorát sílit. A obrana médií stále slábne.

Film Reportáž psaná na benzínce je možné vidět i v soutěží festivalu Jeden svět (od 12. do 20. března), do distribuce vstoupí na konci března.

Hodnocení: 55 %

Režie: Zora Čápová

Scénář: Zora Čápová

Distribuční premiéra: 31. března 2025

Distribuce: Mannschaft