KOMENTÁŘ: Nad potrestáním zločinů na železné oponě vysvitl paprsek naděje. Proud slz však neslábne

Uvědomují si, že cesta k vítězství bude ještě hodně klikatá a na jejím konci nemusí spatřit náruč Paní spravedlnosti. Rodiny bývalých východních Němců, jejichž blízcí na železné oponě po dávce ze samopalu či útoku psů přišli o život, se i po letech odmítají smířit s nepotrestáním zodpovědných komunistických představitelů, kteří nedokázali zabránit vraždám milovaných. Zlomit se nenechali ani poškození, kteří při touze dostat se na svobodu byli trvale zmrzačeni. Šestice statečných se spojila a místo rezignace všemi prostředky usilují, aby bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal, který dvacet let byl v nejužším komunistickém vedení, a někdejší federální ministr vnitra Vratislav Vajnar usedli na lavici obžalovaných v soudní síni. Jedná se o jednu z posledních možností, jak se právně vyrovnat se zločiny na železné oponě, k nimž je tuzemská justice zatím laxní a pozůstalým svým přístupem tak zesiluje proud slz, který ani po pátečním nálezu Ústavního soudu jistě neslábne.

Soudní znalci mohou člověka zničit i mu pomoci

Právní zástupci Lubomíra Štrougala i Vratislava Vajnara vsadili na osvědčený recept, který bývalou komunistickou honoraci vždy spolehlivě zbavil odpovědnosti a vyhnuli se tím možnému trestu. Poukázali na jejich špatný zdravotní stav, který následně potvrdili soudní znalci. Podle závěrů psychiatra Vlastimila Tichého a psychologa Jiřího Kloseho oba tehdejší prominenti trpí duševní chorobou, která jim znemožňuje vnímat smysl trestního řízení, ačkoli dvojice disponuje právním vzděláním. Nález Ústavního soudu se však neztotožnil s verdiktem Městského státního zastupitelství v Praze a trestní stíhání představitelů totalitního režimu tak pokračuje, neboť podle brněnské instituce nebyli znalci nestranní, když pracovali za minulého systému v ozbrojených složkách. Lékaři tak byli z hlediska ideologie podřízení rudým bolševickým vládcům.

Soudní znalci jsou bohužel trvale největší slabinou justice. Na jejich roli upozorňoval  už v roce 2007 bývalý ombudsman Otakar Motejl, který tehdy vyzval ministerstvo spravedlnosti, aby tento problémy začalo řešit. Upozorňoval, že znalci ničí lidské osudy a přitom jejich odpovědnost za zpackaný život je nulová. Jak znalci mohou člověka zdehonestovat, tak mu mohou i pomoci, pokud se například s jejich politickým přesvědčením ztotožňují.

Štrougal s Vajnarem se zatím nemohou inspirovat už zesnulým rozvědčíkem StB Stanislavem Tomešem, který v roce 1957 stál za bombovým atentátem na štrasburského prefekta Bas-Rhina. Zásilka maskovaná v krabici doutníků však tehdy usmrtila jeho manželku, která tak zaplatila životem za odmítající postoj socialistického tábora, jemuž se údajně nelíbilo sbližování Francie s Německem. Tomeš, který na akci spolupracoval s Milanem Michelem, od začátku soudního stání v roce 2006 tvrdil, že není zdravotně způsobilý, k čemuž nahrávaly i posudky vypracované od znalce z oboru lékářství Zdeňka Krejčiříka. 

I tady by se dalo pochybovat o nestrannosti, protože v té době byl Krejčiřík zaměstnancem ministerstva vnitra, pro které v komunistické éře pracoval i Tomeš. Bývalý rozvědčík však ve skutečnosti byl v dobré kondici, vlastnil zbrojní průkaz na zbraň a jeho praktický doktor mu pravidelně lékařským potvrzením prodlužoval způsobilost k řízení vozidel. Soudkyně Hana Hrnčírová, před Listopadem 1989 členka KSČ, proces pro zdravotní Tomešův stav přerušila, až se vše podezřele v tichosti skončilo a případ zcela vyšuměl do ztracena. Ani žalobci se neodvolali.

Zpravodajka Ústavního soudu Kateřina Šimáčková však ve Štrougalově a Vajnarově případě byla mnohem důslednější. Ztotožnila se s názorem východoněmeckých rodin a vyhověla ústavní stížnosti s tím, že znalci mohli být podjatí, když pracovali pro komunistickou armádu, dokonce Tichý působil u protivzdušné obrany, která stejně jako složky na zemi měla za úkol za každou cenu zastavit uprchlíka letícího za svobodou. Ano, páteční nález neznamená, že oba tehdejší čelní představitelé stanou skutečně před soudem, protože noví znalci mohou potvrdit, že staří muži jsou opravdu duševně nemocní. Doktorka Šimáčková však odmítla případ smést ze stolu a projevila touhu vše přezkoumat a snahu nalézt pravdu. Bylo by chybné se domnívat, že vyslala jasný signál, že Štrougal s Vajnarem jsou automatický vinní. Pouze upozornila na určitou procesní chybu a nedovolila, aby kauza usnula, respektive se celé trestní řízení nadobro zastavilo.

Je nutné zaměřit se na policejní úřad, aktivitou neoplývá

Bohužel během dvaatřiceti let, které uplynuly od Sametové revoluce, se jedná o světlou výjimku. Soudy za zmiňovanou dobu včetně žalobců nevyvinuly velkou aktivitu, aby provinilci z vysokých řad dostali trest. Někteří členové justice, kteří jsou stále aktivní, byli totiž členy KSČ. Pokud přeci jen nějaké sankce padly, odnesly jej doslova pěšáci, tedy pohraničníci, kteří na železné oponě vykonávali povinnou vojenskou základní službu. Lubomír Štrougal ale není bezvýznamnou osobností ohledně dramat na komunistických hranicích. Během jeho kariéry, která zahrnuje i post ministra vnitra a později i osmnáctileté působení v roli premiéra, zahynulo šedesát lidí. Navíc čtyři roky toleroval elektřinu v drátech, kterou nechal vypnout až v roce 1965, i když ne z dobré vůle. Náklady na provoz byly totiž nesmírně drahé.

Stejně jako ostatní komunističtí aparátníci nerespektoval právo na opuštění republiky, jak ho garantoval Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který vstoupil pro Československo v účinnost 23. března 1976. Za třináct let do roku 1989 na hranicích vyhaslo devět lidských životů a nejméně sedm uprchlíků bylo při zákroku zraněno, a to tak, že následky mají dodnes. Je nutné zdůraznit, že už nebyla temná padesátá léta, a přesto se na železné oponě odehrávala krutá zvěrstva, která nelze bagatelizovat. Šlo zločiny proti lidskosti.

Jasným příkladem je příběh osmnáctiletého Hartmuta Tautze ze srpna roku 1986, jehož při pokusu o emigraci do Rakouska roztrhali v kukuřičném poli vzdáleném od svobody jen dvaadvacet metrů samostatně útočící psi, takzvaní SUPI. Mladíkovi tehdy v úseku Bratislava-Petrželka okamžitě neposkytli první pomoc pohraničníci Ivan Hirner s Oldřichem Kovářem a místo ošetření jej vyslýchali, zda neměl komplice. Ačkoli se už v tehdejším Československu skloňovala Gorbačovova perestrojka, na spojnici se Západem se odehrávaly chladné vraždy. Potrestán rovněž nikdo nebyl za zabití dalšího občana z bývalé NDR Gerharda Schmidta, jehož u obce Broumov v okrese Tachov v roce 1977 zastřelili pohraničníci, a to před zraky manželky a jeho tří dětí. Vojáci tehdy za zásah, při němž podle dobové terminologie postupovali příkladně, když uchránili životy ostatních, obdrželi dovolenku a hodinky.

Na proplouvání životem bez spravedlnosti má bohužel určitý podíl i policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Například v polovině letošního října předložil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 návrh na zastavení trestního stíhání bývalého stranického ideologa KSČ Jana Fojtíka. Někdejšího člena předsednictva Ústředního výboru KSČ letos v lednu přitom orgány podezíraly ze zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se údajně dopustil tím, že jako přední vysoký funkcionář spoluzavinil smrt a zranění několika lidí na československých hranicích. Instituce, která už dávno ztratila svůj drajv z devadesátých let, neplní své poslání jen v kauzách zločinů na železné oponě.

Ani ve vyšetřování smrti někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka neoplývá aktivitou. Celkově pátý pokus o objasnění celé kauzy kriminalisté uzavřeli verdiktem, že nejde vyloučit násilný odchod ze světa, sebevraždu ani nešťastnou náhodu. Jedná se o prvotřídní alibismus. Badatelka Václava Jandečková, která se léta snaží objasnit pravdu,  přitom dodává důkazy, že syn zakladatele státu a prezidenta Tomáše G. Masaryka byl vyhozen z okna. Poslední šetření potvrzuje, že řadu informací, byť byly k dispozici v archivu ministerstva vnitra od počátku, podle poslance a historika Pavla Žáčka neprověřil. Je nutné zjistit, zda se problém týká nedostatků v řízení ÚDV díky nízké kvalifikaci, anebo se jedná nějakou úmyslnou nevůli. Jde o relevantní otázky, už jenom s ohledem na to, že veřejnost téměř není o činnosti úřadu vůbec informována, přestože jsou na něj vynakládány nemalé prostředky.

Advokát Müller vytrvale hledá pravdu pro poškozené

Opravdu se zdá, že potrestat zločiny z totalitní doby není primární. Některé orgány se tváří, jako by se v minulosti vlastně vůbec nic nestalo. Proto někdy také dochází ke zcela nepochopitelným paradoxům. Když před šesti lety zemřel bývalý velitel Pohraniční stráže z let 1969-1982 František Šádek, který mimo jiné plně zodpovídal za zpackanou akci při zásahu proti únoscům bratřím Barešům v roce 1978, uspořádalo ministerstvo obrany 19. října 2015 na pražských Olšanech pohřeb s vojenskými poctami. Místo odsouzení strážců železné opony je některé instituce ještě adorují. A děje se tak i po pádu komunistického režimu.

Komunističtí funkcionáři však mají smůlu, že proti nim ostře vystupuje advokát Lubomír Müller, jenž i v penzi věnuje množství času, aby oběti pozůstalých jednou našly viníky, kteří mohou za smrt jejich blízkých či hledá funkcionáře zodpovědné za zmrzačení uprchlíků. Muž, pro něhož je symbolický motýlek a který byl během totality sám perzekvován, má daleko do typické české povahy. Naštěstí. Když si usmylel, že rodinám zastřelených vysoudí odškodnění, i zkušení experti tvrdili, že neuspěje a vydává se na sci-fi misi. Nenechal se odradit a v několika případech jako u Hartmuta Tautze uspěl. Dovedl vymoci i některé rehabilitace a nyní se ponořil do sepisování ústavní stížnosti, o kterou jej požádali bývalí občané NDR. Müller ukazuje, že kde je vůle, je i cesta, která přitom do té doby nebyla vůbec prošlapaná.

 Právní zástupce působí mile, ochotně, ale když mnozí soudci zjistí, že poškozené na železné oponě zastupuje právě on, pomalu se hroutí strachy. V síni doslova koncertuje. Bazíruje na maličkostech, je vždy k procesu detailně připraven a jeho otázky dovádějí předsedy senátu k šílenství. Nic jej nerozhodí. Pochopil, že zlu se nesmí ustupovat a to ani po několika dekádách. Pro poškozené představuje záruku spravedlnosti i empatie, zainteresovaným dává tenký paprsek světelné naděje, jenž prosvětluje jejich temné duše, aby mohli dále věřit, že se pravda objeví. Vytrvale ji pro ně hledá. Jeho hlavní devízou je, že na případy nepohlíží jen odborně, ale lidsky je nesmírně prožívá. Přesto do procesu vstupuje vždy s chladnou hlavou.

Vytrvale usiluje o nápravu křivd, a proto páteční nález Ústavního soudu, který neukončil trestní stíhání Štrougala a Vajnara, je jeho vítězstvím. Neohlíží se na věk viníků, jejichž staří atakuje stoletou hranici. Věk by neměl být žádným limitem, který by podezřelé měl chránit před případným trestem. Škoda, že advokacie nemá více Müllerů, jinak by zrůdnosti na železné oponě mnohým neprošly. Je nesmírně důležité, že ve hře o trest zůstává nadále jak Štrougal, tak i Vajnar. Neměli s uprchlíky žádné slitování a neudělali nic, aby tragédiím zabránili. Oba by se měli konečně podívat spravedlnosti do očí. Zlu se nesmí nikdy ustoupit a zvláště v době, kdy Česká republika po sněmovních volbách opět nachází svoji demokratickou tvář, jež se už pomalu vytrácela.