KOMENTÁŘ | KOMENTÁŘ Tomáše Zdechovského: Svatý Václav se projevil jako schopný politik a zachránce národa. Jeho odkaz je aktuální i dnes

Věhlas svatého Václava a úcta, které se těší, přesahuje hranice České republiky. Je jediným českým světcem, jehož jméno je ve světovém kalendáři římskokatolické církve. Většina lidí, aniž by si to uvědomovali, dobře zná jeho jméno dokonce i v anglicky mluvícím světě. Někteří se možná nyní podivují, jak je možné, že se právě český panovník z 10. století tak proslavil i v anglosaských zemích? Důvod je vcelku prozaický. Zásluhu na tom má velmi populární koleda Good King Venceslas (Dobrý král Václav) zpívaná o svátku svatého Štěpána. Autorem textu se stal v polovině 19. století John Mason Neale. Údajně se má jednat o přeloženou báseň dramatika a básníka Václava Aloise Svobody, která původně vyšla paralelně česky, německy a latinsky pod názvem Sankt Wenceslaw und Podiwin. Právem tedy dnešek ctíme jako státní svátek.

Mladý kníže chytrým tahem zabránil válce

Václav byl synem českého přemyslovského knížete Vratislava a jeho ženy Drahomíry. Otec Václava, kníže Vratislav, byl mladším synem Bořivoje I., prvního historicky doloženého českého knížete. Matka Drahomíra byla dcerou knížete polabského slovanského kmene Havolanů. Předpokládá se, že svatý Václav se narodil kolem roku 907. Podle pověsti ho v dětství vychovávala jeho babička svatá Ludmila, od jejíhož zardoušení v polovině září uplynulo 1100 let. Na svou dobu neobvyklého vzdělání se mu dostalo v hradišti Budči, kde měl nejspíše studovat latinský žaltář a podle pozdějších legend také staroslovanské knihy.

Po smrti knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Mezi Drahomírou a její tchyní Ludmilou vznikl spor o vliv na Václava a o moc v celém knížectví. Prameny uvádějí, že ve sváru mezi snachou a tchyní šlo o vztah k Sasku. V roce 921 totiž bavorský vévoda Arnulf s přídomkem „Zlý“ uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím i faktický přesun těžiště moci v říši do Saska.

Pro Čechy stojící do té doby na bavorské straně byla samozřejmě znepokojující agresivní politika říše proti polabským Slovanům. Bylo třeba rozhodnout se, jakým směrem orientovat zahraniční politiku. Zatímco Drahomíra nejspíše podporovala spolupráci se Saskem, Ludmila naopak patrně chtěla i nadále pokračovat v orientaci na oslabené Bavorsko. Spor skončil zavražděním Ludmily 15. září stejného roku Drahomířinými družiníky Tunnou a Gommonem.

Kolem podzim roku 925 se moci ujal velmi mladý, ještě ani ne dvacetiletý kníže Václav. Postavení rodícího se českého státu uprostřed Evropy rozhodně nebylo na počátku 10. století vůbec jednoduché. Zvláště když se v roce 929 východofranský král Jindřich Ptáčník spojil s bavorským vévodou Arnulfem a společně vytáhli do Čech. Obě armády se pak od severu a od jihozápadu v létě 929 spojily před Prahou. České knížectví však nedokázalo zorganizovat síly, které by dokázaly útoku vzdorovat. Knížeti Václavovi se ale nakonec podařilo chytrým tahem zabránit válce, a to tím, že se dohodl na spojenectví a obnovení tributu (platba placená vládcem jiným panovníkům), který měl být odváděný do Saska.

Dosažení míru spojené s poddáním a placením tributu se ukázalo být velmi prozíravým krokem. Podařilo se tím zachránit vznikající český stát před dobyvačnou politikou východofranského krále Jindřicha Ptáčníka uplatňovanou vůči severnějším Slovanům. Historik Jaroslav Šebek dokonce říká, že svatý Václav uchránil Čechy od osudů jiných slovanských národů, které byly v té době germanizovány. I jako mladý panovník, kterému nebylo o mnoho více než dvacet let, tak prokázal svatý Václav obrovskou moudrost a rozvahu. Projevil se jako velmi schopný politický vůdce, státník a zachránce národa.

Dobré byly nepochybně i Václavovy vyjednávací schopnosti. Pozdější vztahy s králem Jindřichem byly podle kronikářů opravdu nadstandardní. Svědčí o tom skutečnost, že východofranský král věnoval na jednom říšském sněmu knížeti Václavovi ostatek sv. Víta. Zmíněný dar relikvie (paže) svatého Víta můžeme považovat za důkaz toho, že Jindřich Ptáčník uznával Václava jako opravdu významného politického partnera.

Čechy se tedy od té doby odklonily od své dřívější orientace na Bavorsko, kdy zachována zůstala pouze církevní závislost na diecézi v Řezně, a naopak se začaly více orientovat na Sasko. Dokladem toho je i fakt, že nově postavená rotunda na Pražském hradě byla zasvěcena právě saskému patronovi svatému Vítu.

Historiky rozděluje, co stojí za záhadnou smrtí panovníka

Kníže Václav byl zavražděný 28. září ve Staré Boleslavi. Originály legend ale uvádějí pouze datum, nikoli rok. Otazníky proto panují nad tím, zda k tomuto hrůznému činu došlo v roce 935 anebo už v roce 929. V současnosti se historici kloní spíše k první variantě. Jednoznačná shoda ale neexistuje.

Úplně objasněné nejsou ani okolnosti panovníkova zavraždění ve Staré Boleslavi. Podle některých historiků byl útok na svatého Václava skutečně motivovaný mocensko-politickými zájmy, protože jeho bratr Boleslav chtěl získat moc, a tak měl sourozence nechat zabít svými služebníky, když se Václava nedokázal zbavit sám. Proti této teorii se ale stavěl historik Dušan Třeštík, který byl jedním z největších odborníků na raný středověk v Česku. Podle něho se mělo jednat o náhodu, přičemž v celém případě hrálo roli určité nedorozumění. Pravdu se ale těžko dozvíme, protože máme o této době jen velmi málo opravdu důvěryhodných informací.

Může nám připadat zvláštní, že navzdory tomu, o jak významnou osobnost v našich dějinách se jedná, je jeho život obestřený řadou záhad a ví se o něm ve skutečnosti jen velmi málo. Nemělo by nás to ale vůbec překvapovat, neboť z doby raného středověku obecně moc spolehlivých pramenů neexistuje.

Jak říkají někteří historici, jako už citovaný Dušan Třeštík, svatý Václav se stal daleko významnější tím, co se stalo s jeho odkazem po jeho smrti, kdy začal být Václav uctíván jako svatý a o jeho životě začaly vznikat legendy. Záhy po přenesení jeho těla biskupem (translaci), což se v té době rovnalo dnešní kanonizaci, měla vzniknout nedochovaná První staroslověnská legenda věnovaná právě Václavově životu. Obě události jsou spojené se třetím rokem po smrti sv. Václava, tj. rokem 932 nebo 938 v závislosti na tom, ke kterému ze dvou možných roků zavraždění se kloníme.

Před rokem 976 se v řezenském prostředí datuje legenda s názvem Crescente fide christiana (Když vzrůstala víra křesťanská). O něco později, někdy koncem 10. století, zřejmě také vznikla Legenda tak řečeného Kristiána. Zmíněné legendy jsou důkazem toho, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století, tedy jen pár desítek let po jeho smrti. Tehdy se také začal projevovat dvojí význam odkazu svatého Václava. Jednak jako světce ztělesňujícího křesťanské ctnosti, vnímaný byl ale také jako symbol vládce, přemyslovské dynastie a vůbec českého státu. Svatý Václav je tak už více než 1000 let duchovním a politickým symbolem české státnosti.

Legendy světce vykreslují jako mnicha na trůnu

V legendách bývá Václavovi připisovaná zbožnost, která se měla projevovat mimo jiné i vlastnoručním pěstováním vína a obilí pro svaté přijímání. Rovněž měl být známý pro svoji starost a péči o potřebné, tedy chudé a nemocné,  vykupováním otroků, stavěním kostelů, kácením šibenic a ničení pohanských svatyní. Zmíněné činy, jako je vlastnoruční pěstování révy a obilí pro výrobu vína a hostií nebo vykupování otroků nemusí mít žádný reálný historický základ a mohly mu být připsány až dodatečně jako obecně křesťanské ctnosti. Ani například stavění kostelů není doloženo, protože na hradištích stavěli kostely už jeho předchůdci. Významnou výjimku představuje samozřejmě už zmíněný pražský kostel zasvěcený svatému Vítu. Zde je vidět, že svatý Václav bývá často až mytizovaný a někdy nerealisticky vykreslovaný téměř jako mnich na trůně.

Nic to ale nemění na skutečnosti, že odkaz českého knížete a patrona Česka v jedné osobě má pro celou Českou republiku svůj význam i dnes. Svatý Václav tak, jak je vyobrazený v legendách, představuje ztělesnění hodnot, na kterých stojí nejen náš stát, ale i celá evropská civilizace. Každá země potřebuje lidi, k jejichž odkazu je třeba se vracet a ke kterým je možné obracet se v těch nejtěžších chvílích. A v Česku je jím bezesporu tento světec a vévoda české země, na něhož se už v minulosti lidé v nejtemnějších obdobích našich dějin mnohokrát obraceli s naléhavými slovy „nedej zahynouti nám ni budoucím.“

Autor je europoslancem a místopředsedou KDU-ČSL.