KOMENTÁŘ | Fico pojede do Moskvy uctít minulost. Zřejmě tu, která se právě přepisuje

Symbolika vítězství nad nacismem je dnes v ruském diskurzu zneužívána k ospravedlňování vlastního imperialismu. Letošní ročník má navíc nový, ještě temnější rozměr. Podle informací serveru The Moscow Times se slavnostního průvodu zúčastní i vyznamenaní veteráni tzv. „speciální vojenské operace“, tedy ruské agrese proti Ukrajině. 

Oficiálně to potvrdil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov: „Hrdinové speciální vojenské operace budou rozhodně pochodovat na vojenské přehlídce v Moskvě.“ Tím se přehlídka definitivně mění z připomínky konce války ve velebení války současné.

To vše se odehrává v roce, kdy si Evropa připomíná 80. výročí porážky nacistického Německa – výročí, které mělo být příležitostí k jednotě, reflexi a důstojné pietě. Místo toho čelí evropská diplomacie znepokojivému faktu – od některých hlav států zaznívají signály, že jsou připraveni se přehlídky zúčastnit – navzdory válce, navzdory zločinům a jasnému odsouzení ruské agrese. 

Zdaleka nejvýraznějším evropským politikem, který se k tomuto rozhodnutí přiklání, je slovenský premiér Robert Fico. Ten už loni na podzim navštívil Vladimira Putina a nijak se netají sympatiemi ke kremelskému režimu – ať už rétoricky, stylově, nebo na úrovni osobních kontaktů. Současná slovenská vládní reprezentace hodnotově tíhne směrem, který s evropskými standardy příliš nekoresponduje.

Ficův záměr jet do Moskvy vyvolal silné reakce – ostře se proti němu vymezila například šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová, která podle serveru Politico vyzvala evropské politiky, aby si jakoukoli účast na oslavách v Rusku důkladně rozmysleli. 

Podle serveru TKP označila Kallasová přítomnost evropských lídrů v Moskvě za nepřijatelné gesto v situaci, kdy „Rusko skutečně vede v Evropě válku v plném rozsahu“. Jak dodala, „jakákoli účast na prvomájových průvodech nebo oslavách 9. května v Moskvě nebude z evropské strany brána na lehkou váhu“.

Fico na tato slova reagoval podrážděně – ve svém komentáři na síti X mluvil o „varování a výhružkách od paní Kallasové“. Oponoval, že jako „legitimní předseda vlády suverénní země“ si nenechá diktovat, kam smí cestovat. Dodal, že do Moskvy pojede uctít památku vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Slovenska. 

Zároveň si opět neodpustil fráze o tom, že je „jedním z mála v EU, kdo důsledně hovoří o potřebě míru“ a nehodlá „podporovat pokračování této nesmyslné války“.

Jenže právě v této větě se skrývá základní problém. Válka na Ukrajině není nesmyslná – je brutální, ničivá a nezákonná, ale její smysl je jednoznačný: Ukrajina se brání ruské agresi, která začala bez jakékoli legitimní záminky – což není konflikt dvou rovnocenných stran, ale regulérní útok. A „mírová rétorika“, kterou Fico opakovaně používá, ve skutečnosti znamená výzvu ke kapitulaci napadeného státu.

Slovensko se – navzdory Ficovým výrokům – i nadále podílí na podpoře Ukrajiny, a to jak vojensky, tak humanitárně. I v tomto ohledu se prohlášení slovenského premiéra rozcházejí s realitou. Jeho snahy o přiblížení k Moskvě, ospravedlňované historickými odkazy a mírovými gesty, jsou z evropského pohledu stále obtížněji obhajitelné.

Balkán se musí rozhodnout

Do debaty vstoupila i otázka případné účasti srbského prezidenta Aleksandra Vučiće. Jak upozornil Washington Post, i on se chystá na přehlídku v Moskvě. Kallasová v reakci na tuto zprávu jasně připomněla, že Evropská unie „si nepřeje, aby se k Putinovým oslavám přidal jakýkoli potenciální člen bloku“. 

Apel míří nejen přímo na Srbsko, ale v širším smyslu na celý region západního Balkánu – oblast, která je z pohledu Bruselu dlouhodobě geopoliticky nestabilní a jejíž strategická orientace zůstává nevyjasněná. 

Země jako Srbsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora nebo Severní Makedonie formálně usilují o členství v Evropské unii, avšak jejich domácí politické elity často lavírují mezi Západem a Ruskem – někdy z pragmatismu, jindy z ideologických nebo historických důvodů.

Právě toto nejednoznačné postavení činí region obzvlášť zranitelným vůči ruskému vlivu, který Kreml v posledních letech systematicky posiluje, ať už prostřednictvím energetických vazeb, dezinformačních kampaní, pravoslavné církve nebo přímých kontaktů s politickými aktéry.

V tomto kontextu má Kallasové varování jasný podtext: pokud se některý z potenciálních kandidátů na členství v EU rozhodne veřejně připojit k Putinovým oslavám, nebude to vnímáno jako nevinné diplomatické gesto, ale jako otevřená demonstrace politické loajality vůči režimu, který je v přímém rozporu s hodnotami Evropské unie.

Demonstrativní účast na moskevské přehlídce by tak pro tyto země mohla znamenat reálné zpochybnění jejich evropské perspektivy – nejen symbolicky, ale i prakticky, například v podobě zpomalení přístupových jednání nebo ochlazení politických vztahů s klíčovými členskými státy.

Každý, kdo se rozhodne 9. května fyzicky objevit na tribunách Rudého náměstí, musí počítat s tím, že jeho přítomnost nebude vnímána jako apolitické nebo pietní gesto. V kontextu probíhající ruské agrese vůči Ukrajině a systematického porušování mezinárodního práva totiž není možné zachovat zdání neutrality – taková účast bude nevyhnutelně čtena jako politické vyjádření.

V ruské propagandistické mašinérii bude okamžitě využita jako potvrzení legitimity režimu, který se snaží vydávat izolaci za důkaz mezinárodního respektu. 

Obraz zahraničních politiků na tribuně vedle Putina či jeho generálů bude prezentován domácímu publiku jako důkaz, že Rusko není vyvrhelem, ale respektovanou mocností, k níž si ostatní stále hledají cestu. Každý přítomný politik tím fakticky přispěje k posílení narativu, že svět sice verbálně Rusko kritizuje, ale ve skutečnosti se mu nadále klaní.

Na Západě však bude takový krok nahlížen přesně opačně – s rostoucím podezřením, jako projev nebezpečné dvojkolejnosti, případně jako selhání základní loajality k evropskému hodnotovému rámci. Účast na přehlídce v Moskvě nebude chápána jako diplomatické gesto, nýbrž jako politické selhání, které může mít vážné důsledky pro důvěryhodnost daného státníka i jeho země. 

V časech takto zásadního geopolitického střetu už totiž není prostor pro ambivalenci – každé gesto má váhu, každé rozhodnutí je signálem. A ten, kdo se postaví vedle agresora, nemůže očekávat, že bude vnímán jako nezúčastněný pozorovatel.