ROZHOVOR | Umění disentu nabízí pohled na vlastní historii očima americké kultury. Film není jen o Havlovi, říká Čapková

Ani na chvíli nezapochybovala, že by režisér a profesor historie na Univerzitě v Nebrasce James Dean Le Sueur vytvořil dílo, které by neodpovídalo československé realitě, jak předvedli jeho kolegové při natáčení Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Producentka a spolutvůrkyně česko-amerického dokumentu Umění disentu Mariana Čapková předem věděla, že projekt je v dobrých rukách, o čemž vypovídá i řada zahraničních ocenění. „Jeho sečtělost v dílech chartistů, v knihách Václava Havla, Jana Patočky, Milana Kundery, Ivana Klímy, Václava Bendy je obdivuhodná a je pro mě zárukou toho, že Jamesova znalost českého prostředí je srovnatelná s českými akademiky,“ tvrdí absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze a University of Nebraska v USA v oborech diplomacie a mezinárodní vztahy. Dokument v sobě zahrnuje dění pražského jara z roku 1968, které je zachycené na unikátních barevných záběrech, vyprávění klíčových osobností i pohled na československý disent po revoluci.

Zastupitelku hlavního města Prahy (Praha sobě) nejvíce dojala výpověď Kamily Bendové, manželky Marka Bendy. „V nelehké době vytvořila bezpečný a láskyplný domov šesti dětem, odstíněný od děsů okolního světa. A přitom ještě byla svému muži, a nejen jemu, obrovskou oporou, jak osobní, tak intelektuální. Projevila velkou dávku osobní statečnosti a hrdinství. Američané ale byli fascinováni i příběhem zpěvačky Marty Kubišové, kterou překřtili na Czech Elvis.“ Žena, která na magistrátu zastává funkci předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání, přiznává, že celé úsilí s Jamesem málem ztroskotalo, když jim produkční firma jako filmovým nováčkům oznámila, že natočený film nepůjde pustit v kině, neboť není v potřebné kvalitě a musí se celý přetočit. „Naštěstí se na scéně objevil producent z České televize Jakub Mahler, který přišel s myšlenkou, že z absence potřebné kvality uděláme naopak přednost a přetvoříme snímek do autentické výpovědi amerického profesora.“ Podporovatelka česko-amerických kulturních a společenských vztahů si často klade otázku, jak by dramatik a spisovatel Václav Havel dokument Umění disentu, který podle smluv a práv jde do kin jen v USA, hodnotil. „Myslím, že by ocenil právě fakt, že film není pouze o něm, ale i o jeho přátelích, rodině a jeho společenských i kulturních vzorech, jak českých, tak zahraničních,“ míní v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Mariana Čapková.

DOKUMENT OBOHATILA STATEČNOST BENDOVÉ A KUBIŠOVÉ

Paní Čapková, blíží se desáté výročí úmrtí pana prezidenta Václava Havla, o němž jste původně s americkým profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce Jamesem Deanem Le Sueurem chtěli natočit film. Jak moc vás ale mrzí, že nakonec česko-americký dokument není ryze o něm, ale především o chartistech, a proto jste snímek, jehož jste producentkou a spolutvůrkyní, nazvali Umění disentu (The Art of Dissent)?

Absolutně určité změny nelituji, naopak. Naše původní zaměření výhradně na osobnost Václava Havla se ve světle všech inspirativních lidí, kteří jej obklopovali, začalo zdát jako zbytečně úzké. Pro americké kolegy bylo navíc často překvapením, kolik zajímavých osobností v rámci českého disentu působilo. Zažili vlastně takovou cestu za poznáním disentu, kdy na ně za každým rozhovorem čekalo několik dalších osudů. A tak jisté košatění příběhu bylo vlastně i objevováním česko-slovenské kultury a společnosti.

Napadlo vás po dokončení dokumentu, co by Václav Havel jako dramatik a spisovatel vašemu dílu řekl, kterak by jej zhodnotil?

Myslím, že by ocenil právě fakt, že film není pouze o něm, ale i o jeho přátelích, rodině a jeho společenských i kulturních vzorech, jak českých, tak zahraničních. Rovněž by jistě vyzdvihl fakt, že mnohé záběry budou nyní představeny veřejnosti úplně poprvé, například barevné filmové snímky z invaze sovětských vojsk v roce 1968 či záznam hudební přehlídky zahraničních i českých umělců Europarty z téhož roku.

Bývalí chartisté jsou velmi upřímní a tvrdí lidé. Nemáte obavy, že od nich nemusíte slyšet jen samou chválu, ale mohou mít k vaší práci i výhrady?

Točit film o Václavu Havlovi bez ochoty sebereflexe by nedávalo smysl. Naopak doufám, že aktéři disentu přidají své zkušenosti a svůj pohled. Film bude promítnut dnes na České televizi ČT Art ve 22 hodin a v sobotu jej mimořádně v kině Lucerna zhlédne i další české publikum, neboť je podle práv a smluv výhradně určen pro distribuci v USA. Proto ho zatím viděli zahraniční diváci, kteří přistupují k mnoha československých dějinným událostem velice euforicky a nekriticky. Pro zahraniční diváky se jedná spíš o objevnou výpravu, kterou nemohou poměřit vlastními zkušenostmi z té doby. Film je natočen z pohledu amerického profesora historie a režiséra Jamese Deana Le Sueura. První střet s českojazyčným publikem měl dokument také mimo Českou republiku, a to v Českém centru v New Yorku. A tam bylo přijetí velice vřelé, až dojemné. Na film se přišel podívat i spolužák Václava Havla ze základní školy, nyní stále aktivní neurochirurg na Manhattanu, a byl nadšený.

Když jste v dokumentu oslovili lidi z disentu, zjistili jste, jak už jste sdělila, že jste se stali svědky tolika příběhů i dějových linek, které se netýkají jen Václava Havla, a proto jste si řekli, že se celkově zaměříte na odpůrce bývalého režimu i normalizaci. Které vyprávění ve vás nejvíce rezonovalo či přímo dojalo?

Pro mě osobně je nejsilnější částí filmu dění kolem smrti Jana Palacha a jeho velkolepý pohřeb, doprovozený hudbou velšské zpěvačky Shirley Basseyové. Dojemná a silná je pro mě také výpověď Kamily Bendové (manželky disidenta Václav Bendy – pozn. red.), která hovoří o svém složitém životě, kdy v opravdu náročných podmínkách vychovávala děti, jak nejlépe s manželem mohla dokázat. V nelehké době vytvořila bezpečný a láskyplný domov šesti potomkům, odstíněný od děsů okolního světa. A přitom ještě byla svému muži, a nejen jemu, obrovskou oporou, jak osobní, tak intelektuální. Projevila velkou dávku osobní statečnosti a hrdinství. Sama neztrácela síly a elán, a to ani pod obrovským tlakem událostí, perzekuce a věznění muže i přátel. Obdivuji ale nejen Kamilu Bendovou, které měla šest dětí, ale jako žena mám obrovský respekt ke všem dámám v disentu jako například i k Daně Němcové, která byla dokonce obklopena sedmi potomky. Jednalo se o nesmírně statečné ženy.

Další odvážnou ženou je i zpěvačka Marta Kubišová. Američané, kteří film už viděli, objevili statečnou dámu, která si mohla užívat slávy, ale místo ní volila boj za pravdu a čekaly ji represe. Dokonce v letech 1977 až 1978 byla mluvčí Charty 77. Neuvažují proto tamní filmaři, že by její příběh natočili? Nabízí se přímo Hollywood, který by si s osudem trojnásobné Zlaté slavice se skvostným hlasem uměl pohrát, miláček národa, který se postavil proti komunistickému zlu…

Marta Kubišová byla pro zahraniční přátele největším překvapením. Její obrovská osobní odvaha a urputnost, se kterou se postavila režimu, je pro kolegy filmaře fascinující. Ihned ji překřtili na „Czech Elvis“ a nad jejími záběry jsme ve střižně strávili nejvíce času. Její hlas v kombinaci s krásou a odvahou byl a je pro nás všechny fascinující. Cestě jejího příběhu do Hollywoodu bych nesmírně ráda pomohla, byl by to hollywoodský příběh jako vystřižený.

Zkoušeli jste kontaktovat i druhou stranu, mám na mysli agenty StB či jejich vyšetřovatele, kteří disidentům ztrpčovali život?

Nezkoušeli, vycházeli jsme z dobových autentických záběrů, kde je i ústy druhé strany historie vykreslována.

PROFESOROVA SEČTĚLOST DĚL CHARTISTŮ ZAMEZILA PASKVILU

Nechci vypadat jako člověk trpící předsudky, ale zarazilo mě, že za projektem stojí Američan James Dean Le Sueur, byť se jedná o velmi vzdělaného profesora historie. Přece jenom ale lidé ze zámoří vůbec netuší, kde se bývalé Československo nacházelo a jaké problémy zdejší občané během totality měli. Netuší, co komunismus představoval, když od malička žijí v demokratické společnosti. Nebála jste se, že jeho vidění naší normalizace bude zkreslené, jako to předvedli filmaři, když na stříbrné plátno přenesli román Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí? Světoznámý spisovatel byl jejich prací velmi roztrpčen.

Právě v této souvislosti je myslím zásadní fakt, že profesor Le Sueur je profesorem historie na Nebraské univerzitě v Lincolnu. Nebraska je totiž státem, kde žije velice početná česko-slovenská krajanská komunita, nachází se zde hlavní město Čechů ve Spojených státech Wilber a na místní univerzitě je katedra slovanských jazyků s velice aktivní výukou českého jazyka. Krajané zde udržují tradice v rozsahu, který bychom jim mohli závidět. Povědomí o Československu je zde tak určitě vyšší než v jiných státech amerického kontinentu. Profesor Le Sueur se v rámci své vědecké práce celoživotně zabývá tématem kolonialismu a Československo bylo z jistého úhlu pohledu sovětskou kolonií po mnoho let. Vy ale jistě narážíte na znalost českých reálií. Zde jsem sehrála svoji roli já a moji čeští kolegové s našimi zkušenostmi a znalostí česko-slovenských vztahů, společnosti a kultury. Měli jsme možnost porovnat americký a český pohled a vzít si z obou náhledů vždy to zajímavější a objevnější. Právě toto protnutí je podle mého soudu jeden z největších přínosů dokumentu. Americký pohled je v mnohém více obdivný, než jakého jsme schopni my. Možnost podívat se na vlastní historii očima jiné kultury prostě přináší překvapivé momenty. A to považuji pro českého diváka za obzvlášť přínosné. Zároveň je velmi důležité, že američtí kolegové nebyli zatíženi osobními příběhy. To se například mé generaci stát nemůže, protože jsme tuto dobu zažili a neseme ji vepsanou do našich životů.

Jak jste se vlastně s profesorem Jamesem Deanem Le Suerem seznámila?

James Dean Le Sueur byl mým profesorem v době mého studia na Nebraské univerzitě, kde jsem se věnovala diplomacii a mezinárodním vztahům. Zorganizovali jsme spolu největší vzpomínkovou konferenci k padesátému výročí pražského jara 68 mimo území České republiky, právě na jeho domovské univerzitě v Nebrasce. V rámci plánování této konference vznikl i nápad na natočení historického dokumentu s tématem osobnosti Václava Havla.

Čím vás profesor upoutal? Připomenu, že v rozhovoru pro magazín Reportér jste prohlásila: „Zaujalo mne, že vnímá dění v Československu za vlády komunistů jako formu kolonizace. Jeho pohled, že jsme byli vlastně kolonií Sovětského svazu, byl pro mne nový a neotřelý.“ Existuje ještě nějaký jeho postoj, kterým vás fascinoval?

James je pro mě velkým intelektuálním vzorem, s obrovskou šíří znalostí, pro mě tedy obzvláště imponující pro oblast československých reálií, kterou umím z jeho širokého záběru nejlépe ocenit. Jeho sečtělost v dílech chartistů, v knihách Václava Havla, Jana Patočky, Milana Kundery, Ivana Klímy, Václava Bendy je obdivuhodná a je pro mě zárukou toho, že Jamesova znalost českého prostředí je srovnatelná s českými akademiky, proto skutečně nehrozilo, že by vznikl paskvil. A přitom má jeho postoj ještě něco navíc a tím je lehkost pohledu z vnějšku, nezatíženost předsudky, kterých je kolem tématu Charty 77 a samotných chartistů mnoho.

SNÍMEK JE UNIKÁTNÍ DÍKY BAREVNÝM ZÁBĚRŮM Z INVAZE

Která z uděleních cen vám oběma udělala největší radost, jakou poctu jste absolutně nečekali? Snímek Umění disentu totiž sklízí velké úspěchy v podobě ocenění. Například v srpnu na Rhode Islandu jste vyhráli první cenu v kategorii, která oceňuje filmy se zaměřením na palčivá společenské témata (Social spotlight award).

Největším překvapením bylo hned první ocenění v Cortlandu, které bylo začátkem další úspěšné cesty filmu. Protože jsme se pustili do festivalového maratonu v covidovém roce, byla pro nás obrovským zadostiučiněním i radostí osobní účast na festivalu Blackbird Film Festival v Cortlandu, ve státě New York, kde jsme vyhráli také první cenu v kategorii Nejlepší dokumentární film. Tam jsme měli šanci prožít si euforii z ocenění dokumentu naživo s celým týmem.

Vy ani James nejste profesionálními filmaři. Nehrozilo, že váš projekt skončí fiaskem? Nerozmýšlela jste, zda do natáčení jako producentka a spolutvůrkyně vůbec vstoupíte? Jen připomenu, že v té době jste pracovala na ministerstvu zemědělství na odboru vědy a výzkumu.

Samozřejmě, že hrozilo. Dokonce to bylo velice pravděpodobné. Ale s Jamesem oba disponujeme nesmírně urputnými a cílevědomými povahami a čím více úsilí, času a prostředků jsme do tvorby filmu investovali, tím větší byla naše snaha film dodělat a nadchnout jím publikum i okolí, které našemu plánu v mnoha případech nevěřilo. Můj vstup do tohoto projektu byl velice živelný, pro mě platilo od začátku, že i cesta je cíl. A já jsem se skutečně cestou setkala s obrovským množstvím nesmírně inspirativních osobností, se spoustou svých intelektuálních a kulturních ikon, a to pro mě bylo zároveň odměnou i motivací, proč pokračovat v tomto náročném projektu dál.

Co bylo tím impulsem, kdy jste si řekla, že do dokumentu půjdete? Přesvědčilo vás například, že za Jamesem při už vzpomínaném padesátém výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy na Univerzitu do Nebrasky přiletěly debatovat takové osobnosti jako Michael Žantovský, Jacques Rupnik, Eda Kriseová, Viktor Stoilov, Tomáš Sedláček či David Černý? Bylo přece patrné, že téma o invazi, normalizaci a Havlovi je stále i po letech rezonující.

Týden strávený s Vámi zmíněnými osobnostmi v rámci konference v Nebrasce byl pro mě v celém projektu skutečně přelomový. Byla to jedna velká smršť krystalizování námětů a diskusí o historických i aktuálních tématech. Měla jsem možnost prožít, nakolik je historie součástí současnosti, a naopak, nakolik je přítomnost vepsaná svými kořeny v minulosti. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se pustím do projektu dokumentu, ono to tak prostě živelně vzniklo. Konference mě silně ovlivnila, z obsahu mnoha rozhovorů a přednášek žiji ještě doteď.

Kdy vám bylo nejhůře? Jednalo se o moment, kdy vám produkční firma řekla, že natočený film nepůjde pustit v kině, neboť není v potřebné kvalitě a musí se celý přetočit?

Ano, tady jsem zažila skutečný nápor na nervy. Nicméně mě vlastně nikdy nenapadlo, že bychom vše vzdali. Natočený film má totiž podle našeho interního přesvědčení strážného anděla, který se objevil v přelomových momentech vzniku dokumentu. Vždy se ukázala cesta dál. V momentě, který popisujete, například na scénu vstoupil producent z České televize Jakub Mahler, který přišel s myšlenkou, že z absence potřebné kvality uděláme naopak přednost a přetvoříme snímek do autentické výpovědi amerického profesora. Tedy do jeho osobního náhledu na události v komunistickém Československu.

Co se dělo dále, abyste nemuseli začínat takzvaně od nuly?

Kromě nesmírně inspirativního Jakuba Mahlera jsme měli neuvěřitelné štěstí hned při prvním kontaktu s kolegy z archivu České televize. Zde se nás od začátku ujal skvělý Martin Bouda, bez kterého by bez nadsázky tento film nevznikl. Martin strávil sám i s námi stovky hodin nad archivními materiály. Vyhledával, dohledával, přicházel s novými nápady a záběry a spolu s námi dějovou linku plasticky modeloval. Martin také sám nad rámec našich požadavků přicházel s poklady, o kterých nevěděli ani největší znalci. Mnoho unikátních záběrů v našem filmu spatří diváci úplně poprvé. Například již zmíněný barevný film z invaze sovětských vojsk v roce 1968 či záběry z hudební přehlídky zahraničních i českých umělců Europarty z téhož roku.

Prozraďte, jak jste přišli k barevnému filmu o invazi Československa z roku 1968, což je na tehdejší dobu opravdový unikát?

Do České televize se vrátil ze zahraniční pozůstalosti, kdy jeho původní majitel zemřel.

TVŮRCI NEZAPOMNĚLI NA UMĚLCE ŘEČNÍCÍ PROTI CHARTĚ

Z čeho jste vše financovali?

Film jsme financovali nejprve z vlastních zdrojů a následně se zapojila i Nebraská univerzita. Skrze svoji divizi NUtech Ventures vznik dokumentu podpořila skutečně velkoryse. Bez jejího zapojení bychom nikdy nezvládli film dokončit. Dále nám pomohli soukromí dárci a podporovatelé skrze naši finanční výzvu.

Ještě bych se vrátil k obsahu snímku. Všichni za komunistické totality nebyli tak stateční a hrdinní. Většina umělců podepsala takzvanou Antichartu, a to 28. ledna 1977 v Národním divadle a další herci či zpěváci svůj odpor vyjádřili 4. února 1977 v Divadle hudby. Jistě někteří disidenti o této události namířené proti nim ve filmu hovoří. Jak se dívají na postoj například Karla Gotta, který tvrdil, že neví, co podepisuje, když přitom od pultíku plamenně řečnil, anebo na Františka Ringo Čecha, jenž prohlašuje, že propisovací tužku sice držel v ruce, ale nic nesignifikoval?

Anticharta je samozřejmě jedním z velkých témat filmu, dobové záznamy hovoří samy za sebe. Výpovědi osobností na vzpomínané téma jsme do dokumentu nezařadili, myslím, že by to bylo nadbytečné. Záběry československých mainstreamových umělců, kteří plamenně hovoří proti Chartě 77, ve filmu samozřejmě jsou.

Na youtube.com je možno zhlédnout autentický záznam, jak bezpečnostní složky 14. května 1988 zatýkají disidenty v restauraci U Holečků při čtvrtém Fóru Charty 77. Použili jste tyto záběry i do snímku, anebo chartisté ve filmu na tuto událost sami vzpomínají?

Zmiňované konkrétní události se ve filmu nevěnujeme.

Ve druhé části rozhovoru s producentkou a spolutvůrkyní dokumentu Umění disentu Marianou Čapkovou, která vyjde v pátek 17. prosince, se dočtete, co se jí vybaví, když se vysloví jméno Václava Havla, zda by byla ochotna svému muži tolerovat paralelní vztahy s jinými ženami jako Olga Havlová, proč byl někdejší prezident tak disentem respektován, které setkání s odpůrci minulého režimu na ni zapůsobilo tak, že na něj nezapomene, byla by jako žena a matka ochotna se tolik obětovat či angažovat v boji proti komunistické totalitě, co jako předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání na Magistrátu hlavního města Prahy, kde je zastupitelkou, udělá, aby se žáci i studenti více učili o Chartě 77 a dějinách 20. století a čeho si nejvíce váží a cení na disidentech.