ROZHOVOR | Česko bude rozdělené vždy, míní sociolog Sekot. Jaký bude podle něj Pavel prezident?

Volby prezidenta republiky jsou za námi. Jak je hodnotíte?

Máme za sebou nesporně velmi barvitý, dramatický a nepochybně pro vnímavého občana vyčerpávající volební maratón. Volby přinesly prezidenta, do kterého, přinejmenším většina voličů, vkládá naději na znovunastolení důstojnosti „Hradu“, sociální zklidnění, zvýšení vládou započatého posílení kreditu naší země, přínosné koncepční spoluřešení současných ekonomických. energetických, ekologických a bezpečnostních problémů, kterými jsme v posledním období nejen zavaleni, ale mnohdy – a to je horší – zaskočeni. 

Završení prezidentské volby postupně nepochybně na jedné straně zmírní intenzitu a naléhavost názorových střetů podporovatelů či vyznavačů prezidentských kandidátů. Neodezní však sentiment jednotlivců a skupin, kteří ve volbě hledali přímou cestu k řešení osobních nebo skupinových problémů či naplnění alespoň nadějí na jejich řešení. Život jde dál a problémy, starosti a radosti v rytmu každodennosti nezmizí. Pouze nabývají na síle, nebo jsou tlumeny změnou situace či reagují na horizont nových výzev, strastí a nadějí.

Racionálně uvažující, soudní, zodpovědní a koncepční jedinci se jistě k této životní scéně postaví „čelem“, tedy jednáním a chováním odpovídajícímu hodnotám, zvyklostem či dokonce rituálům vlastním demokratickým principům našeho kulturního okruhu.  Co však ti, kteří ve volbě nového prezidenta hledali a nenalézali přejímáním jednoduchých populistických modelů „řešení“ a jsou tak, přirozeně, neúspěchem svého „guru“ přirozeně rozčarováni. Nejen to, jsou dokonce i popuzeni zejména ztrátou svých „nadějí“: A tedy nezbývá, než delegovat důvody a příčiny osobních strastí na někoho jiného. Na nově posílený nenáviděný establishment, nově tedy i na prezidenta „co nic neumí, je loutkou vlády, válečným štváčem“. 

Tedy podle osvědčených a neměnných stereotypních not zlidovělé odrhovačky svého jediného a jedinečného názorového vůdce. Tím se možná jen posílí názorová propast mezi voliči či vyznavači obou prezidentských kandidátů, ale, a to je možná nejviditelnější „dědictví“ těchto voleb, tedy skutečný, nepřehlédnutelný a vážné řešení zasluhující přístup k dramaticky se rýsujícímu rozdělení či spíše rozpolcení naší společnosti. Věřme i úkol, ke kterému s největším nasazením spolu s vládou a ústavními orgány bezodkladně přistoupí či k jeho řešení přispěje i přirozená autorita a většinová podpora pana prezidenta Petra Pavla. A ke kterému snad většina z nás přijme svým, byť sebemenším a sebeskromnějším podílem, ve snaze posílit vzájemné porozumění, zmírnit argumentační neústupnost, posílit názorovou toleranci, překonat mocenskou sebestřednost. 

A zejména upřímně běžnými kroky každodennosti budovat, chránit a kultivovat model uvažování, nespatřující v názorovém klání arénu sytící pocity nepřátelství, ale chápat a ctít ji jako místo klidné vzájemně obohacující názorové diskuze. Diskuze opírající se, sportovní terminologií, o nezpochybnitelné zásady fair play. V zájmu všech zúčastněných „týmů“, které ctí zásady gentlemanského soupeření, nikoli destruktivní a jednostrannou sílu účelové konfrontace či zjevného nepřátelství.

Co pro nás znamená volba generála Petra Pavla za nového prezidenta republiky?

Volbou pana generála Petra Pavla naopak neustupujeme od politiky respektující rozdílnost názorů a zachování zdravého rozumu. V zájmu všech, činorodých, racionálně uvažujících jedinců i těch, kteří osobní nezdary „léčí“ absenci názorového zjednodušování a očarováním vyvolených, leč nezvolených „spasitelů“.

Co může stát za takovým rozdělením společnosti, jaké vidíme dnes?

Moderní společnost, ukotvená ve vědeckém a průmyslovém rozvoji, významu trhu a peněžnictví, přináší svoji cílenou organizovaností i rostoucí uplatnění jedince v rámci postavení „velkých celků“. Tím je však každý člen moderní společnosti zbaven určité části osobních svobod za účelem efektivnějšího fungování těchto kolektivních celků či organizací. Každá z těchto organizací zároveň usnadňuje jednotlivci fungování ve společnosti a umožňuje širší spolupráci. 

Díky efektivnějšímu fungování společnosti se tak člověk může specializovat, což umožňuje pokrok ve společnosti. To přináší i vysoký stupeň generalizace společenských vztahů, které se tak stále méně váží na konkrétní lidi a situace. Průvodním jevem tohoto stavu je značný nárůst neosobnosti a v jedinci nárůst pocitu odcizení. Přitom se otevírá i prostor pro individualizaci, tedy nárůst významu jednotlivce ve společnosti, který již není omezován pouty tradičních společností. 

Máme tak před sebou na jedné straně masu jedinců, kteří se cítí být poutáni spíše neviditelnými či tušenými projevy každodennosti – tedy sociálním či ekonomickým postavením; na druhé straně je otevřena cesta pro budování výjimečného společenského postavení jedinců, kteří se naopak dokáží akumulací osobních výhod prosadit až k nejvyšším metám sociální hierarchie. Ti bývají, zejména pro jedince a skupiny z důvodů talentu, míry činorodosti, vzdělání, věku či původu stojící spíše na okraji či periferii společnosti, překvapivě atraktivní. Ztělesňují idol, nikoli však následování hodný vzor, společenského úspěchu, který legitimizuje případné politické či ekonomické metody získávání politické moci. 

A to, v prostředí omezené schopnosti či ochoty realistického a soudného pohledu na společenského dění, a za spoluúčasti demagogických tvrzení a perspektiv bezbřehého populismu, přináší politické body a volební preference. Při bezohledném a záměrném zneužívání sociálních sítí a masových médií zejména. Omezenost soudně posuzovat informační toky tak stojí proti soudnému hledání pravdy a identifikování lži. Těžký kalibr účelovosti vědomé cílené propagandy proti zásadě respektu před nezpochybnitelnými fakty. Lež versus pravda. Na jedné sociální scéně střet dvou kultur. Tedy dvou zcela odlišných, neslučitelných světů hodnot, materiálních a duchovních objektů, kterým přikládáme zásadní význam.

Dokáže Pavel společnost sjednotit? Je na to dostatečně silný lídr?

Pan prezident Petr Pavel bude nepochybně reprezentativním představitelem naší země. Po nejméně jedné dekádě záštiplných a nebezpečných kalkulů týkajících se samotné podstaty našeho kulturního ukotvení, spojeneckých závazků a budoucího směřování. V tomto ohledu lze očekávat, že svoji důležitou, zodpovědnou a nezastupitelnou misi splní. Bude se však zároveň muset zaměřit a koncepčně čelit i problematice „běžného denního provozu“, kterou je především ekonomická prosperita, energetická soběstačnost, sociální smír a ekologická udržitelnost. 

Zde ho čeká zřejmě nemalý úkol opřít se o odbornou, poučenou a zodpovědnou podporu svého týmu poradců a konzultantů, ve kterých by měl své místo zaujmout i moudrá, rozvážná a životními zkušenostmi poučená a poučitelná osobnost, která bude citlivě a trvale zohledňovat zde právě zmiňované téma rozpolcené společnosti. Tím spíše, že od opozice, živené zlobnou bezhlavou kritikou neúspěšného prezidentského kandidáta, dělnou a přínosnou podporu nad rámec bezobsažných populistických hesel typu „pomáhat lidem“, čekat zřejmě nemůžeme. Právě proto klidná, rozhodná, přesvědčivá a jasná sdělení či poselství společnosti bude součástí největšího očekávání nejen voličů či obdivovatelů pana prezidenta Petra Pavla.

Jak potom takovou společnost řídit?

Žijeme v moderní společnosti, která je svou povahou poznamenána rozdělením do mnoha různých činností, oblastí, organizací a celých systémů, které nelze sjednotit. A už vůbec se nelze stát hlavou společnosti, jež by mohla rozhodovat o tom, jak se vše má řídit a organizovat. Stát nestojí nad společností, ale naopak je jen jednou z jejích mnoha organizací. Také proto společnost nestojí a nepadá s tím, kdo je v čele této organizace. 

Jsme v situaci, kdy si zejména apoštolové a vyznavači bezbřehého populismu musí uvědomit, že v naší demokratické společnosti je konkrétní osoba v prezidentském úřadě „jen“ jednou z mnoha politických a symbolických reprezentací takové společnosti. Nepochybně i symbolem vážnosti a masové adorace, stimulujícím i nezanedbatelný význam prestiže nejen tohoto úřadu, ale zároveň i kreditu a významu země, společnosti, jejích obyvatel, její kultury. Kultura výkonu prezidentské funkce je tak mnohdy nejviditelnějším projevem stavu společnosti a nezastupitelným signálem utváření pohledu okolního světa na ni. Českou společnost rozhodně nevyjímaje.

Nestává se takové rozdělení společnosti už běžným a nevyhnutelným jevem?

Moderní společnost je vždy mnohonásobně rozdělena – politickou volbou, majetkem, znalostmi, talenty, příležitostmi a podobně. Primitivní dělení na pouhé dvě neslučitelné skupiny neodpovídá složitosti moderní společnosti. V ní totiž existuje vždy mnoho různých forem dělení i sdělení a s nimi spojených konfliktů i spolupráce. 

Možnost mít a vykonávat moc předpokládá již určité společenské uspořádání. Proto věřme, že v posledních měsících, týdnech a dnech alarmující či provokující zdůrazňování rozdělení, dělení či rozpolcení společnosti, je spíše bulvární či příslibem moci generovanou nadsázkou naprosto bezprecedentního průběhu předvolebního klání „dvou kultur“. 

Věřme, usilujme a aktivně se zasazujme o takovou společnost, kdy „společenské periferie“ budou fenoménem okrajového individuálního selhání, nikoli produktem záměrných kroků „kořistnické vlády“ či „globálního záměru“. Skutečně rozpolcená společnost podléhá dělení na přítele a nepřátele. Dělení My a Oni. Zejména tyto volby rozhodovaly o tom, zdali odmítneme záměrnému rozpolcení společnosti do dvou nepřátelských táborů, absurdně falešným akcentem na volbu válka versus mír.

Kam by měl prezident po své inauguraci vyrazit na zahraniční návštěvu jako první? Tradičně je to Slovensko, avšak generál po nevybíravých výrocích Babiše o nedodržení článku 5 smlouvy o NATO sdělil, že chce jako první jet do Polska napravit tyto, takříkajíc, vroubky. Je to dobrý nápad už vůči českému veřejnému mínění a česko-slovenským vztahům?

První zahraniční mise pana prezidenta jistě již v této chvíli je a v následujících hodinách a dnech aktuálním a zásadním tématem. Předpokládám, že mužný a gentlemanský étos na pa generála nebude účelově směřovat jeho „kroky“ účelově jako arbitr nevycválaného nekompetentního a politicky zcela nevyzrálého protikandidáta, ale že navodí nejen formální pocit „normality“ sousedských a obecně mezinárodních vztahů cestou do Bratislavy. Odtud možná právě do Polska. Jako spolehlivý přítel a spojenec.