ROZHOVOR | Deset let vlády Si Ťin-pchinga. Mao mu je inspirací, oproti němu však postrádá zásadní úspěchy, míní sinolog Hudeček

Životní dráha Si Ťin-pchinga nebyla přímočará. Jako syn někdejšího čínského komunistického vicepremiéra Si Čung-süna, který se stal v polovině šedesátých let obětí politických čistek provázejících projekt takzvané Kulturní revoluce, měl například problém se vstupem do komunistické strany. Nakolik bylo v tomto kontextu jeho dosazení do funkce generálního tajemníka v listopadu 2012 překvapivé?

Nebylo to překvapivé, protože již od 17. sjezdu v roce 2007 zastával pozici viceprezidenta, což ve spojení s jeho věkem jednoznačně potvrzovalo plány tehdejšího vedení na jeho nástupnictví. Zároveň se považoval za zástupce frakce „druhé rudé generace“, tedy potomků význačných revolucionářů, kterou preferoval bývalý generální tajemník Ťiang Ce-min a jejím pozdějším nástupem podmínil svůj odchod z funkcí v letech 2002 až 2004. Postihy během Kulturní revoluce byly mezi vyššími funkcionáři Komunistické strany Číny běžné a nijak neomezovaly kariéru ani jich samých, ani jejich potomků po skončení a zavržení období Kulturní revoluce.

Lze po dvaceti letech s určitostí říci, s jakými očekáváními byl Si do pozice nejmocnějšího muže Číny dosazen? Reprezentoval při svém nástupu nějaký konkrétní myšlenkový a politický proud v rámci čínské státostrany?

Zde můžeme pouze spekulovat, protože nikdo z tehdejších vůdců nepublikoval otevřenější memoáry a veřejné stranické dokumenty jsou skoupé na informace. Myšlenkově Si ve skutečnosti v mnohém navazuje na druhé funkční období generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa, které bylo charakteristické utužováním cenzury, důrazem na „stabilitu“ a podřizováním soukromé ekonomické iniciativy „harmonické společnosti“, alespoň v rétorické rovině. Na druhou stranu Si je řazen do skupiny „korunních princů“, tedy potomků vysokých činitelů z maoistického a raného Tengova období, v protikladu k frakci Komunistického svazu mládeže, jehož dlouholetým předsedou byl Chu Ťin-tchao a která se sociálně rekrutovala spíše z prostých dělnických a rolnických rodin. Příznačné pro tajnůstkářství čínského režimu je, že existence těchto dvou frakcí, ač dlouho brána jako hotová věc, není nijak pevně doložena a někteří badatelé ji zcela popírají a hovoří místo toho o prolínajících se koalicích kolem jednotlivých lídrů. 

Tak či tak Si Ťin-pching byl zřejmě vybrán s plným mandátem budovat svou osobní moc bez brzd a protivah, ať už kolektivního vedení, nebo regionálních mocenských center. Proti jeho krokům, koncentrujícím moc v jedněch rukou a demontujícím základy politické rovnováhy předchozích přibližně patnácti let, se ve straně neobjevila žádná zřetelná opozice. Spustil je přitom prakticky okamžitě po svém nástupu do funkce, což ukazuje, že měly již tehdy širokou podporu.

Si v nejvyšší stranické funkci nahradil Vámi zmíněného Chu Ťin-tchaa. Nakolik pevné bylo v té době jeho postavení? Nezřídka se setkáme s názorem, že musel odrážet mocenský nástup Po Si-laje, který byl ale na jaře 2012 z nejvyššího čínského vedení odvolán a následně odsouzen za zneužívání moci a korupci k doživotnímu vězení. Šlo o důsledek mocenského boje v rámci čínské politické elity, kterého se Si Ťin-pching aktivně účastnil?

Po Si-laj měl před deseti lety ve straně mnoho nepřátel a jeho pokus zvyšovat vlastní popularitu bez oficiálního označení nástupcem byl nejspíše hlavním důvodem, proč proti němu ještě Chu Ťin-tchaovo vedení tvrdě zakročilo. Jakou roli sehrál tehdy Si Ťin-pching je těžké říci, pravděpodobně ale neměl takovou politickou sílu, aby mohl likvidaci Po Si-laje sám zařídit. Pro Sia bylo mimo jiné důležité, aby v roce 2012 získal nedělenou moc a Chu Ťin-tchao uvolnil místo předsedy Ústřední vojenské komise - na rozdíl od jeho předchůdce Ťiang Ce-mina, který v ní dva roky setrvával i poté, co se stal generálním tajemníkem Chu Ťin-tchao. Proto si musel hlavně udržet Chuovu plnou důvěru a prokázat svou loajalitu. Pokud by se jasně zapojil do vyřizování účtů s mocenskými konkurenty ještě před vlastním nástupem do nejvyšší pozice, nejspíše by si významně uškodil. Proto se domnívám, že za pádem Po Si-laje stála hlavně averze starší generace, nikoliv Si. Byl by se s ním schopen asi sám dodatečně vypořádat, jako to udělal s mnoha jinými původně nadějnými politiky, kteří ho mohli teoreticky vystřídat. 

Přinesl nástup Si Ťin-pchinga v roce 2012 z pohledu běžného čínského obyvatelstva bezprostředně výraznější změnu?

Ve veřejném diskurzu byl již záhy po změně vedení patrný příklon k větší míře ideologie a požadavků na prokazování loajality. Každodenní život ve smyslu ekonomické a sociální situace však narušila fakticky až epidemie covidu. I elektronický dohled byl v roce 2019, kdy jsem byl naposledy v Číně, ještě v počátcích a lidé na něj teprve začínali podrážděně reagovat. Zásadní předěl tak přinesly až roky 2020 a pozdější.  

Podle mnohých, především zahraničních kritiků Si Ťin-pching v nejvyšší stranické funkci výrazně utužil režim v zemi a začal asertivněji – nezřídka agresivně – prosazovat zájmy Pekingu na mezinárodní scéně. V čem podle Vás spočívá zatím největší zlom, který vláda Si Ťin-pchinga přinesla? 

Utužování probíhalo pomalu už zhruba od olympiády v roce 2008 a v některých oblastech začalo i dříve. V tomto ohledu Siova vláda nepřinesla tak zásadní změnu až do covidové pandemie, která dala čínskému vedení dobré důvody výrazně posílit zasahování státu do všech oblastí života. Zároveň těsně předcházející obchodní válka se Spojenými státy a následná obviňování Číny z podílu na rozpoutání pandemie covid-19 zatvrdily čínské veřejné mínění proti dominanci Západu a usnadnily přechod k „vlčí diplomacii“, která otevřeně až demagogicky kritizuje západní státy a jejich společenské uspořádání. Změna postojů Číňanů – jak elit, tak prostých lidí – k okolnímu světu je nakonec nejvýznamnějším zlomem, který Siova vláda zatím přinesla.

Jaké jsou motivy utužení vnitřních poměrů v Číně, o kterém se v souvislosti se Si Ťin-pchingovou érou hovoří? Souhlasil byste s tvrzením, že posilování centralizačních a autoritářských tendencí zajišťuje Si Ťin-pchingovi podporu ze strany čínské politické elity, která v nich spatřuje určitou hráz proti potenciální fragmentaci vládnoucí strany?

Předchozí hospodářské reformy spolu s regionální decentralizací, která nastala už za Kulturní revoluce, vytvořily situaci, kdy komunistická strana navzdory své vedoucí roli v čínské politice nedokázala dlouhodobě prosadit zásadní změny v orientaci ekonomického rozvoje. Ty byly objektivně potřebné a zároveň velmi žádané veřejným míněním. Jde zejména o upřednostnění ochrany životního prostředí, větší přerozdělování společenského produktu k chudším vrstvám a do chudších oblastí, omezení extrémně kompetitivního vzdělávacího sektoru a plýtvavého extenzivního rozvoje realitního trhu. Ani Siovi se i přes mocenský monopol nedaří v mnoha z těchto otázek dosáhnout zásadního průlomu, ale nárůst jeho moci – a moci ústředí nad regiony obecně – během pandemie covidu přinesl některé významné kroky tímto směrem, které zřejmě byly v plánu již od počátku Siovy vlády.

Pokud Si má tak širokou společenskou podporu, a to mezi elitami i širším obyvatelstvem, jak to z více indicií vypadá, je za tím pravděpodobně právě tento program a přesvědčení, že bez koncentrace moci v jedněch rukou ho není možné realizovat. Primární obava tak snad ani nebyla ze ztráty mocenského monopolu Komunistické strany Číny vlivem její fragmentace, ale z vytvoření výbušné společensko-ekonomické situace, pokud by strana zůstávala ochromená tváří v tvář vážným problémům čínského vývoje. Na to narážel i Si ve svém projevu na dvacátém sjezdu (komunistické strany, pozn. redaktora), když v černých barvách líčil neakceschopnost strany v době, kdy přebíral vládu.

Si Ťin-pchingovo postavení je stále více srovnáváno s pozicí zakladatele čínské komunistické diktatury Mao Ce-tunga. Tyto paralely v mediálním prostoru ještě zesílily minulé měsíc, kdy sjezd Komunistické strany Číny bezprecedentně potvrdil dosavadnímu generálnímu tajemníkovi další, již třetí pětiletý mandát. Vidíte nějaký zásadní mocenský rozdíl mezi oběma politiky, který by uvedený výkladový rámec stavěl do problematického světla?

Mao Ce-tungova autorita od poloviny třicátých let plynula z jeho odvahy jít proti hlavnímu proudu ve straně a prosazovat nečekaná strategická rozhodnutí, která se dlouhodobě ukazovala jako prozíravá. Vytáhl s sebou na mocenský vrchol skupinu oddaných spolubojovníků, kteří i vlastní zásluhy schválně skrývali pod Maův kult osobnosti, aby posílili moc strany. Mao byl charizmatická, nevypočitatelná osobnost a dokázal si udržet naprostou kontrolu nad stranou i v době, kdy se vzdal většiny formálních funkcí. A i ve veřejném mínění byl tehdy vnímán částečně negativně jako viník katastrofálních ekonomických potíží po Velkém skoku. V pozdější době navíc svou autoritu stavěl do opozice proti byrokratické a formální moci strany a mobilizoval ideové stoupence z řad mládeže do boje proti stranickému aparátu.

Siova autorita je zatím založena spíše na programu, který z konsenzu mocenských elit vykonává, i když možná v poslední době získal i určitou auru prozíravosti udržováním politiky nulového covidu, která je mimo největší města stále poměrně populární. Podle mého názoru je Mao určitou aspirací, ale k tomu, aby měl Si srovnatelnou pozici, mu chybí skutečně zásadní úspěchy srovnatelné s Maovým velením Dlouhému pochodu, vítězstvím v občanské válce a úspěšnou obranou Severní Koreje v korejské válce. Na rozdíl od Maa musí Si stále pečlivě vyvažovat různé zájmy a slibovat, že pod jeho velením se bude Čína těšit hlavně stabilitě a stále sílícímu vlivu ve světě. Pracuje také mnohem více aparátnickými mocenskými metodami než Mao. Objevila se i zajímavá úvaha, že Si se ve skutečnosti nejvíc podobá Maovu designovanému nástupci Liou Šao-čchimu, který si v Maově stínu budoval kult velikého teoretika a pevně svíral byrokratické nástroje vlády nad Čínou, než ho Mao mimostranickou mobilizací mládeže v roce 1967 svrhl.