ROZHOVOR | Izrael nemá moc na výběr, hodnotí Taterová situaci v regionu. Pro EZ řekla, zda hrozí totální válka

Izrael v současné době bojuje na několika frontách. Válku započal s Hamásem, nyní pokračuje s Hizballáhem a do toho všeho se motá Írán či Hutíjové. Vyplatí se Izraeli tolik bojů najednou?

Stát Izrael se od svého vzniku v květnu 1948 na Blízkém východě nachází ve velmi složité geopolitické situaci, kdy dlouhodobě čelí nepřátelům na mnoha frontách. V posledních letech se jedná o takzvané hnutí odporu, tedy de facto neoficiální regionální blok vedený Íránem a tvořený jeho spojenci, jako jsou šíitské skupiny Hizballáh v Libanonu a Hutíové v Jemenu, ale paradoxně i sunnitský Hamás či Palestinský islamistický džihád působící zejména v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. 

I když se tedy v současnosti Izrael vojensky angažuje hned na několika frontách zároveň, jedná se o vzájemně propojené konflikty proti aktérům, kteří se dlouhodobě vojensky, politicky, ekonomicky, ideologicky a jinak vzájemně podporují. Pro Izrael to samozřejmě ze strategického hlediska není ideální situace, ale v zásadě nemá příliš na výběr.

Konkrétně Hamás a Hizballáh jsou v západním světě označovány za teroristické organizace – tudíž se boj proti nim může zdát jako legitimní „protiteroristická akce“. Nezdá se ale, že by to širší region muslimských zemí viděl podobně. Jak tedy vnímat izraelské války proti tomu, co on sám i Západ vnímá jako teroristické hrozby?

V první řadě je důležité říci, že v definování toho, co je to terorismus, a jak proti němu bojovat, dlouhodobě neexistuje mezinárodní konsensus. Nezřídka se tedy stává, že to, co jedni označují jako terorismus, jiní vidí jako legitimní národně-osvobozenecký boj či spravedlivou snahu o změnu stávajícího uspořádání – a tato debata se zdaleka netýká jen regionu Blízkého východu. 

V minulosti čelily podobným dilematům například Velká Británie v Severním Irsku nebo USA ve válkách v Afghánistánu a Iráku. V případě arabsko-izraelského konfliktu je dlouhodobě situace o to komplikovanější, že se jedná o mnohovrstevnatý konflikt, kde se vedou spory o území, sebeurčení jednotlivých národů, různé náboženské principy a v neposlední řadě do těchto střetů promlouvají velmoci se svými vlastními pragmatickými zájmy. 

Ze západního i izraelského hlediska Hamás a Hizballáh teroristickými organizacemi jednoznačně jsou, nicméně dlouhodobě nezodpovězenou otázkou zůstává, jaké množství civilních obětí lze ve válce proti terorismu považovat za ospravedlnitelné. 

Do všeho dění výrazně promlouvá Teherán. Je ale dostatečně silný – vojensky, ekonomicky a podobně, na to, aby dokázal odolávat Izraeli a případně také USA?

Íránský teokratický režim dlouhodobě aspiruje na pozici regionálního hegemona s deklarovaným cílem exportovat do dalších zemí principy íránské islámské revoluce z roku 1978 vycházející z poměrně radikální interpretace šíitského islámu a náboženského práva. 

Boj proti Izraeli, ale též USA a arabským sunnitským státům na Blízkém východě tak představuje součást této kampaně. V minulých letech se Írán spolu se svými spojenci jevil jako poměrně vážná bezpečnostní hrozba, zejména v souvislosti s jeho údajným plánem vyvinout vlastní jaderné zbraně. 

Události poslední doby však ukazují, že reálně mohou být schopnosti Íránu mnohem nižší, než se předpokládalo. Oba jeho raketové útoky nenapáchaly na teritoriu židovského státu zásadní škody, íránský režim dokonce na území vlastního hlavního města Teheránu nebyl schopen ochránit svého blízkého spojence šéfa Hamásu Ismáíla Haníju před izraelským atentátem, a v neposlední řadě zejména mezi nejmladší íránskou generací dlouhodobě sílí odpor proti vládnoucímu teokratickému režimu. 

Nakolik bude oprávněná ozbrojená odpověď Izraele na předchozí útok Íránu?

Na izraelskou odpověď čeká se zatajeným dechem celé mezinárodní společenství, protože se bude jednat o důležitý indikátor dalšího průběhu současného konfliktu. Bez ohledu na případné kontroverze z pohledu mezinárodního práva nějaká forma odvety ze strany Izraele nevyhnutelně přijde (přišla v noci na sobotu - pozn. red.). V současném vypjatém bezpečnostním prostředí na Blízkém východě by totiž absence protiútoku pravděpodobně byla interpretovaná jako slabost.

Zdá se, že chování Izraele spojuje dohromady i nepřátelské země jako Írán a Saúdskou Arábii. Skutečně je nenávist vůči Izraeli tak silná, že se proti němu na Blízkém východě spojí v podstatě kdokoli s kýmkoli?

Situace, kdy na Blízkém východě stály téměř všechny muslimské země proti Izraeli, sice platila po většinu 20. století, ale současná geopolitická realita je již značně odlišná. V posledních letech v tomto regionu vidíme soupeření dvou velmocenských bloků vedených Íránem, respektive Saúdskou Arábií na poli politickém, ekonomickém, kulturním a v neposlední řadě také vojenském. 

Zatímco takzvaný Íránský blok podporovaný Ruskem následují skupiny jako Hizballáh, jemenští Hutíové, některé šíitské milice v Iráku nebo režim syrského prezidenta Bašára Asada, takzvaný Saúdský blok za podpory USA politicky slučuje konzervativní sunnitské státy Blízkého východu a paradoxně právě Izrael. 

Ostatně již od konce 70. let 20. století se židovskému státu daří postupně uzavírat mírové dohody s některými arabskými sunnitskými zeměmi (Egypt, Jordánsko, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Súdán), přičemž v nepříliš vzdálené budoucnosti se očekává podepsání přelomové a historické mírové smlouvy mezi Izraelem a Saúdskou Arábií.

Tato otázka je asi poměrně náročná, v dnešní době je ale velice důležitá. Území, na kterém Izrael existuje – má ho na základě svých historických nároků „zabrané“ oprávněně? Jak si můžeme představit případnou existenci dvou států, židovského a palestinského?

Moderní Izrael vznikl na bázi pro mnohé poměrně kontroverzního principu takzvaného návratu židovského národa do své biblické domoviny, odkud byli Židé nedobrovolně vyhnáni Římskou říší v 2. století našeho letopočtu. 

Tento princip sice není v souladu se stávající podobou mezinárodního práva definovaného v Chartě OSN, nicméně je nutné poznamenat, že velká část současných států světa vznikala ve své době za poměrně problematických okolností ať už v důsledku mezinárodních či vnitrostátních konfliktů, revolucí, velmocenské politiky a tak dále. Zásadním problémem arabsko-izraelského konfliktu však zůstává skutečnost, že zatímco Židé svůj vlastní nezávislý stát v roce 1948 získali, Palestinci nikoliv. 

V současnosti se diskutuje možnost takzvaného dvou-státního řešení, tj. mírová koexistence suverénního Izraele a suverénní Palestiny vedle sebe, přičemž území Palestinského státu by tvořil Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. S ohledem na současné dění se ale nezdá, že tento scénář bude mít v dohledné době šanci na úspěch, a to z mnoha důvodů.

Toto je otázka tak trochu na věšteckou kouli. Věříte, že se podaří vyřešit situaci na Blízkém východě smírem? Nebo Izrael bude tlačit až do doby, než definitivně zlikviduje struktury Hizballáhu a Hamásu nebo dovede region k totální válce?

Žádná válka netrvá a ani nemůže trvat věčně. V tuto chvíli se nicméně příkopy mezi jednotlivými aktéry zapojenými do konfliktu zdají být natolik hluboké, že naděje na nějaké komplexní mírové uspořádání Blízkého východu jsou spíše vzdáleným snem. 

V blízkém časovém horizontu bude pravděpodobně Izrael pokračovat ve svých snahách zničit vojenské struktury Hamásu a Hizballáhu, je však otázkou, zda se mu to může podařit úplně, a za jakou cenu to bude především s ohledem na životy lidí. 

Nehledě na to, že zejména díky podpoře Íránu, ale možná i Turecka a některých dalších tyto teroristické skupiny v rámci několika let budou usilovat o znovuobnovení zničené infrastruktury a pravděpodobně své řady doplní novými členy. 

Vypuknutí totální války na Blízkém východě v současnosti sice neočekávám, protože to pragmaticky není ani v zájmu Izraele, ani jeho protivníků, ale bezpečnostní situace v oblasti se samozřejmě může nadále zhoršovat a eskalovat například do velké uprchlické krize a vážné humanitární katastrofy přesahující hranice vícero států.