ROZHOVOR | 25 let od pádu Klausovy vlády. Příběh o „zradě“ zcela zastínil podstatu celé krize, soudí politolog Just

Určitou předzvěstí pádu druhé vlády Václava Klause byla říjnová rezignace místopředsedy ODS Josefa Zieleniece na post ministra zahraničních věcí. Bylo již v tuto chvíli zřejmé, že nejsilnější vládní strana má obrovský vnitřní problém, který nakonec povede k pádu kabinetu i jejímu rozštěpení?

Ono těch předzvěstí bylo více. Už od léta 1997 se v médiích objevovaly první informace o možných nesrovnalostech ve výročních finančních zprávách ODS, takže Zieleniecova rezignace už byla v jistém ohledu první reakcí na tyto zprávy. Nemyslím si ale, že by v tu dobu – ať už v létě nebo v říjnu – někdo předpokládal, kam až by to mohlo dojít. 

Jako hlavní důvod pádu vlády v listopadu 1997 se zpravidla uvádí právě aféra s financováním ODS. V této době však Českou republiku výrazně zasáhly také ekonomické problémy spojené s polistopadovou transformací hospodářství. Byl to další faktor, který přispěl k vypuknutí vládní krize?

Ano, byly tady i jiné faktory, které bez ohledu na zmíněnou kauzu oslabovaly vnitrokoaliční soudržnost, a ty ohrožovaly existenci vlády už několik měsíců. Objevovaly se již od začátku funkčního období druhé Klausovy vlády od června 1996 a souvisely mimo jiné s menšinovým statusem vlády a snahou menších koaličních partnerů vyvíjet větší tlak na ODS, která byla výsledkem voleb 1996 zahnaná do kouta. Vláda byla oslabena i Vámi uvedenou zhoršující se ekonomickou situací a podobně. Odhalení nesrovnalostí ve financování ODS tak přišlo v době, kdy kabinet byl křehký tak jako tak a kdy tedy pád vlády mohlo způsobit téměř cokoli.

Jak se během krize odrazila právě Vámi zmiňovaná skutečnost, že druhá Klausova vláda neměla většinu v dolní parlamentní komoře a musela se opírat o toleranci ze strany sociální demokracie vedené Milošem Zemanem?

Určitě odrazila, protože vláda díky tomu byla od začátku křehká i bez jakékoli krize. V takové situaci může mít i malý problém větší následky, než kdyby vláda měla jasnou většinu. 

Po sérii mediálních odhalení finančních skandálů ODS vládní krizi definitivně spustil takzvaný sarajevský atentát, neboli vystoupení vlivných politiků ODS Jana Rumla a Ivana Pilipa s veřejným apelem na premiéra Klause, který byl tou dobou na návštěvě Bosny, aby vyvodil odpovědnost a rezignoval na post stranického předsedy. Následovalo rychlé rozhodnutí dalších koaličních stran, KDU-ČSL a ODA, že jejich ministři podají demisi. Byla pro tento sled událostí určující právě často zmiňovaná Klausova nepřítomnost v České republice, která podle některých interpretací limitovala jeho reakci?  

To, že autoři výzvy, aby Klaus odstoupil, nepočkali na jeho návrat do České republiky, lze považovat za jejich největší strategickou chybu. Klausovi totiž nepřítomnost omezila manévrovací prostor jen na první pohled. Klaus naopak dokázal velmi chytře využít faktu, že byl k odstoupení vyzván v době své nepřítomnosti, aby úplně otočil interpretaci celé kauzy. Svoji reakci postavil na tezi, volně řečeno: „Moji nejbližší spolupracovníci mě podrazili, nebyli schopni mi to říci do očí, udělali to během mé nepřítomnosti, jsou to zrádci.“ Tuto tezi byl schopen prosadit do mediálního prostoru, a to nejen na podzim 1997, ale pak i na jaře 1998 v kampani před předčasnými volbami. A dle mého názoru tento „prvek zrady“ úplně zastínil vlastní věcnou podstatu kauzy. Obhajoba těch, kdo Klause k vyvození odpovědnosti vyzvali, že se o tom na jednáních Výkonné rady ODS mluvilo a že Klaus o tom věděl, naprosto zapadla. Klausova interpretace se prosadila mnohem více.

Jak aktivně do řešení vládní krize zasahoval tehdejší prezident Václav Havel? Nastavil svým jednáním precedent pro počínání svých nástupců v podobných situacích?

Role prezidenta je mimo jiné postavena na tom, že je zapojen do řešení vládních krizí. Minimálně proto, že přijímá demise členů vlád i vlád jako takových, a že jmenuje premiéra a další členy vlády. Z tohoto pohledu bylo jeho zapojení do řešení kauzy logické. A protože to byla první větší vládní krize v České republice od listopadu 1989, respektive od vzniku ČR v roce 1993, bylo rovněž logickým vyústěním nastavení určitého precedentu pro podobné příští případy. Ostatně pády vlád z různých důvodů přišly i za prezidentování obou Havlových nástupců Václava Klause a Miloše Zemana a oba stejně jako Havel přistoupili pokaždé v jednom případě i ke jmenování úřednických vlád. 

Samozřejmě že kromě těchto aktivit vycházejících z Ústavy a ústavních pravomocí prezidenta se Havel angažoval i vyjadřováním názorů na danou problematiku. Pokusil se zasadit aktuální vývoj do širšího kontextu politického klimatu druhé poloviny devadesátých let, což formuloval i ve svém projevu k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu začátkem prosince 1997. V tomto projevu byl Havel vůči Klausovi a politice, kterou reprezentoval, velmi kritický. Pro Klausovy zastánce byl tento takzvaný rudolfinský projev podrazem ze strany prezidenta, Klausovi odpůrci ho oceňovali jako trefný popis situace, ve které se česká politika, společnost a ekonomika nacházely.

Václav Klaus po návratu ze Sarajeva na jednání vedení ODS uhájil své pozice a na následujícím prosincovém mimořádném kongresu strany jednoznačně obhájil předsednické křeslo. Nakolik to bylo ve světle krizových událostí překvapivé a čemu Klaus vděčil za uhájení svých pozic? 

Václav Klaus měl uvnitř ODS od začátku existence strany velmi silnou pozici. Jako „otec zakladatel“ měl i jistou formu „imunity“. A to se ukázalo i v listopadu a prosinci 1997. Také se mu podařilo komunikovat krizi jako zradu nejbližších spolupracovníků, a tím zcela posunout interpretaci celé kauzy a odvrátit pozornost od vlastního meritu věci. A do jisté míry tím stigmatizoval svoje vnitrostranické kritiky, kteří vyslali svého zástupce Jana Rumla do volby předsedy jako Klausova vyzyvatele. Předsednický souboj tak byl v očích většiny delegátů vnímán jako Klaus versus zástupce zrádců. Takže to zase až tak překvapivé nebylo.

Měly průběh vládní krize z roku 1997 a způsob jejího řešení hlubší a dlouhodobější dopad na český politický systém?

Mělo to dopad na českou politiku v několika rovinách, z nichž každá by vydala na samostatný rozhovor nebo větší článek. Mělo to vliv na zhoršení vztahů mezi ODS a někdejšími koaličními partnery KDU-ČSL a ODA. Když zůstaneme u stran, tak to mělo vliv i na vztahy mezi ODS a těmi, kdo ze strany odešli a založili v lednu 1998 Unii svobody. Sarajevský atentát měl také dopad na povolební uspořádání vlády, kdy druhá ODS se dohodla s vítězi voleb z ČSSD na vytvoření vlády na základě takzvané opoziční smlouvy. Za dopad této krize lze považovat i iniciativu ČSSD a ODS vedoucí ke změně volebního zákona, kterou nakonec shodil Ústavní soud, a nakonec nerealizovanou iniciativu změny Ústavy s cílem omezit pravomoci prezidenta. To je jen letmý výčet a na každý z těchto bodů bychom potřebovali samostatný prostor, abychom mohli rozvést podrobnosti.