ROZHOVOR | Slovensko čekají krušné časy. Fico a nový prezident chtějí úplné ovládnutí státu a médií, říká Smatana

Jak hodnotíte výsledek druhého kola slovenských parlamentních voleb?

Nesdílím dnešní afekt "kavárny", která na sociálních sítích hlasitě oznamuje své fyzické pocity, obvykle spojované se špatným trávením, hodnotí slovenský národ slovy naplňujícími skutkovou podstatu trestného činu hanobení národa a ohlašuje svou blízkou emigraci. 
Vždyť přece už staletí žijeme v geopolitickém prostoru mezi velkým německým a ruským živlem a místní elity využívaly energii zahraničních mocností při naplňování svých cílů již od úsvitu dějin. Můžeme být zklamáni, ale nemůžeme být překvapeni.

Slovenský elektorát je od devadesátých let rozštěpen na vítěze a poražené polistopadové transformace. Ta dopadla na Slovensko podstatně tvrději, než na Českou republiku (náhlý propad HDP až o 25%). Slovy politologa Daniela Šmihuly, od roku 1992 o výsledku všech voleb na Slovensku rozhoduje posun v nevelkém segmentu asi 5 až 10 % voličstva. Takový výsledek se pak v "liberální bublině" interpretuje jako jakýsi "civilizační posun": buď směrem k optimistickému eurohujerstvu ("Slovensko potvrdilo svou vyspělost“), nebo k apokalypse ("potomci ľuďáků, arizátorů a komunistů nejsou schopni provozovat demokratický stát"). Aktuální příklad: Ivan Korčok získal 1,25 milionu hlasů a prohrál, ale to je o 200 tisíc hlasů víc, než získala Zuzana Čaputová v roce 2019.

Nechci však výsledek této volby banalizovat. Garnitura Roberta Fica se netají svými plány na ovládnutí veřejnoprávních médií, perzekvování části třetího sektoru, a otevřeně zpochybňuje loajalitu Slovenska vůči spojencům v NATO. Má to doslova až charakter kontrarevoluce, popření výsledků Listopadu 1989. Ve všech těchto oblastech mohl prezident Ivan Korčok představovat viditelnou mocenskou protiváhu - a prezident Peter Pellegrini ji představovat nebude.

Volební kampaň na Slovensku byla poměrně vyhrocená, šermovalo se hlavně válkou a mírem, ale také mnoha dezinformacemi, strachem a nenávistí. Jak moc tyto volby rozdělily zemi? A co podle vás nakonec v myslích občanů rozhodlo?

Jak jsem již naznačil v odpovědi na předchozí otázku, některé dělící linie jsou doslova historické. A polarizaci násobenou algoritmy sociálních sítí můžeme pozorovat po celém světě. Zaměřím se tedy na méně komentované faktory.

Kvůli korupční zátěži Ficova SMERu a občanskému pozvednutí po vraždě novináře Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové došlo k odštěpení Pellegriniho strany Hlas. Pokud to nebylo plánem od začátku, Ficovi blízkým politikům to v pozdějších letech pomohlo pokrýt poměrně široké spektrum elektorátu. Od absolutních komunistických nostalgiků a přímých sympatizantů Kremlu, oslovovaných Ľubošem Blahou na Facebooku a později na Telegramu, až po kolísavého Pellegriniho, který dokázal mluvit i o povinné vakcinaci nebo vyzdvihovat Zelenského jako svůj vzor. Přičemž Pellegrini předstíral svou autonomii vůči Ficovi až tak úspěšně, že to oslabovalo mediální zájem o co nejdelší přežití Hegerovy vlády (sen o koalici Hlasu s Progresivním Slovenskem a SAS).

Během vlád Igora Matoviče a Eduarda Hegera, které rozvázaly ruce orgánům činným v trestním řízení, se začali vyšetřovatelé nepříjemně přibližovat k samotnému Robertu Ficovi a jeho družině. Svůj vliv měla i taková gesta, jako razie maskovaných policistů v sídle oligarchické skupiny PENTA a pobyt jejího majitele Haščáka ve vazbě. Fico poté vedl volební kampaň o své přežití doslova i přes mrtvoly zahraničněpolitických zájmů Slovenska. Jednu frontu mu pokrývala tradiční média vlastněná ohroženými oligarchy a druhá fronta probíhala na sociálních sítích. To vše v prostředí postcovidové ztráty důvěry v instituce, frustrace způsobené postupnými rozpady vlád vzniklých po volbách v roce 2020 a opadnutí nadšení po prvních až zázračných úspěších bránící se Ukrajiny. Ve finále se už na voliče valil obsah jinak obvyklý na dezinformačních webech i z úst ústavních činitelů v tradičních médiích.

Musím zmínit i zdánlivě kuriózní téma "útoků medvěda hnědého", na které se protizápadní a protimodernizační síly vozily podobně, jako antisystém na imigrantech v roce 2015. Oligarchy vlastněný bulvár neváhal stresovat veřejnost ještě i zprávou, že medvěd byl viděn v okolí obce Tatranská Lesná. Ale vysoké čtenosti takových zpráv neodolala ani některá seriózní média.

Významný byl vliv zahraničních aktérů, a to nejen Ruska, jehož dlouhodobé rozkladné aktivity nemusím čtenářům vašeho média představovat. Zásadní byl i vliv Maďarska, kde během volebního moratoria orbanizovaná státní televize dávala rozhovory s Petrem Pellegrinim několikrát denně.

Znamená to něco i pro Česko?

Pro Českou republiku může aktuální stav na Slovensku představovat případovou studii, na co je třeba se připravit v příštích volbách. Rozhodně by se česká občanská společnost neměla spokojit s pohodlným vysvětlením, že v České republice by se něco takového kvůli vyspělosti voličstva stát nemohlo. Petru Pavlovi se sice podařilo zvítězit nad "válečnou" kampaní, kterou tým Andreje Babiše opsal od Orbána, ale nikdo neumí říct, jaká bude situace na ukrajinské frontě v roce 2025.

My jsme také ještě nedávno měli vládu, která patřila mezi evropské premianty v poskytování zbraní i pomoci uprchlíkům, a jejíž informační služba prezentovala husarské kousky jako videozáznam ruského špiona uplácejícího redaktora místního dezinformačního webu.

Peter Pellegrini je označován za Ficova muže. A Ficova vláda tak bude mít svého prezidenta. Kam se tedy podle vás posune Slovensko s Pellegrinim coby prezidentem?

Plány Ficova kabinetu jsou veřejně známé: úplné ovládnutí státu, a Peter Pellegrini opakovaně deklaroval svou ochotu mu při tom pomáhat. Pochybuji, zda prezident Pellegrini vůbec bude mít nějakou červenou linii, od které by se začal chovat po vzoru prezidenta Michala Kováče, který se v jistý moment dokázal postavit vůči Mečiarovi, byť sám vzešel z jeho hnutí HZDS. Brzy však dojde k tomu, že na slovenský vývoj začne reagovat i Evropská unie, včetně možnosti pokut nebo obstavení eurofondů, a ti, kteří v nového prezidenta vkládají nějaké naděje, dostanou odpověď. 

Demokratické síly na Slovensku čeká obdoba roku 1998, kdy budeme muset zabojovat o naši příslušnost k západním strukturám. Ale tentokrát v mnohem komplikovanější mezinárodní situaci, než byla v dobách jelcinovského Ruska, zmítajícího se ve vnitřních problémech.

Jakou zprávu vysílá Slovensko tímto výsledkem partnerům v EU a NATO o celkovém zahraničně – bezpečnostním ukotvení?

Vím, že tito partneři mají dostatek informací na to, aby neztotožňovali Slovensko s aktuální vládnoucí garniturou. Pokud by však nebyli připraveni použít celé spektrum kroků od diplomatických náznaků až po institucionální izolaci neloajálního člena, ohrožovaly by tím vlastní zájmy a mocenské poměry v celé Evropě.

I s ohledem na výsledek těchto voleb, nepovažujete rozhodnutí Zuzany Čaputové, která se vzdala obhajoby prezidentského mandátu, za chybu?

Samozřejmě, že úřadující prezidentce by se bojovalo o pokračování ve funkci jednodušeji, než kandidátovi z pozice Ivana Korčoka. Avšak vyčítat jí, že nebyla ochotna dalších 5 let snášet útoky na své děti, může jen člověk, který takové situace zažil na vlastní kůži, a tuto oběť přinesl.