Euro 2016 se blíží. Připomeňme si mnohdy komplikovanou historii šampionátů

Jsou geniální myšlenky, které mají těžký zrod, jakkoli příznivě vypadají. Když se po "znovuzrození" fotbalového života po válečné vřavě začaly hledat další cesty, byla to UEFA, které se zdály mezery mezi světovými šampionáty příliš dlouhé. Olympijské turnaje nebyly natolik sledované, jihoamerický kontinent zaslíbený kopané měl své vlastní "mistrovství" už od roku 1916. Navíc s ohledem na vstup televize na pole MS se dalo očekávat, že vrcholný šampionát nejstaršího kontinentu bude úspěšný. Leč, skutečnost dopadla jinak.

Možná k tomu přispěl i fakt, že se první evropský šampionát navenek tvářil tak trochu na zapřenou. Oficiálně šlo v roce 1960 o I. ročník Poháru evropských národů. Hrát se mělo každé čtyři roky v "olympijských termínech", aby nedocházelo ke kolizím s MS. Jenže pro úvodní klání se sešlo jen 17 přihlášek. Britské národní fotbalové svazy svou účast odmítly (nic nového pod sluncem, vždyť první tři světové šampionáty také byly ze strany Velké Británie ignorovány), chybělo i Německo a Itálie. Tak tak se podařilo naplnit osmifinálovou kvótu, ale problémům nebyl konec - diktátor Franco prohlásil, že čtvrtfinálového soupeře Španělska do země nepustí, to by tak hrálo, aby mu po trávníku běhali komunisté. Tým SSSR tak postoupil bez boje a Španělsku se dostalo ze strany UEFA  velmi důrazné domluvy s pohrůžkou, že by k dalším podnikům nemuselo být přizváno.

Hrálo se vyřazovacím způsobem a semifinále, finále a zápas o třetí místo hostila Francie. K zármutku domácích fanoušků zástupci galského kohouta nezískali žádnou medaili, prohráli semifinále a v boji o 3. místo nestačili na Československo. K zápasům našich fotbalistů se vrátíme v samostatné stati.

Sověty střídají Němci

Tým SSSR v brance s famózním Jašinem doputoval do finále s jedinou obdrženou brankou a hned první bitva o evropského šampiona dospěla do prodloužení. Šťastlivcem, který rozhodl o vítězství, byl Viktor Ponědělnik. Dodnes se hovoří, že nejde o rovnocenný titul kvůli mnoha absencím předních týmů. Ostatně jak by to mohlo vypadat, naznačil i II. ročník Poháru evropských národů, kdy už diktátor Franco proti účasti SSSR na španělské půdě nic nenamítal a na madridském Santiago Bernabeu si domácí fotbalisté dokráčeli pro titul. Ovšem stálo je to hodně sil, protože i semifinále s Maďarskem pro sebe rozhodli také až v prodloužení. 

Zájem už byl podstatně větší, z britských mužstev chyběli jen Skotové, pořád do hry nevstoupili reprezentanti SRN, ale přítomnost Anglie skončila ostudnou porážkou od Francouzů v poměru 2:5. Nejlepší evropský tým z MS 1962 se po dvou letech na šampionát vůbec nekvalifikoval.

V roce 1968 už skončilo zkušební období, takže se poprvé oficiálně hrálo Mistrovství Evropy.  A pokud opět vyhrál pořadatel závěrečných kol, jinak se diváci dočkali několika novinek. Především byl zájem stále větší, takže se hrálo v osmi kvalifikačních skupinách a jejich vítězové utvořili čtvrtfinálové dvojice. Jedno semifinále dokonce musel rozhodnout los, protože ani Italové, ani hráči SSSR nebyli schopni úspěšně zamířit do branky. Sověti byli jediným týmem, který už potřetí doputoval až do závěrečných bojů, ale poprvé skončil bez medaile, museli se sklonit před Angličany. A squadra azzura na olympijském stadionu v Římě nastoupit proti Jugoslávcům dvakrát. Tehdy se nerozhodné finále nekončilo pokutovými kopy...

O čtyři roky později v Belgii už kralovali hráči SRN. Ve finále porazili právě tým SSSR, jehož éra pomalu končila. Na později smutně proslulém Heyselově stadionu nastříleli Němci tři branky a závěr zápasu už se dohrával na hrací ploše obklopené fanoušky těsně u autových čar. Ti ji hned po skončení vzali útokem.

Formáty se mění

Šampionát zakončený v Bělehradě 1976 je fanouškům fotbalu znám velice dobře, všimněme si tedy některých pozapomenutých událostí. Mezi ně patří ostudný zápas ve Walesu. Domácí proti Jugoslávcům doháněli dvoubrankové manko a když Yorath neproměnil penaltu, stalo ze z hřiště doslova smetiště. Sudí Rudi Glockner dvakrát hrozil, že zápas ukončí (ale jak sám přiznal, asi by si na to netroufl), takže se dohrálo, ale Walesané byli z dalšího ročníku ME administrativně vyřazeni. Doznívaly ještě nálady z předchozího MS, ale dva největší rivalové Holandsko a SRN se díky hráčům ČSSR nestřetli. Unikum tkvělo také v tom, že se oba semifinalové zápasy, utkání o 3. místo i finále prodlužovaly. Protože německá výprava s ohledem na vyčerpávající sezónu (a zajištěné dovolené) odmítala hrát v případě nerozhodného finále opakovaný zápas, došlo poprvé v historii ME na penalty. Jak to dopadlo, víme všichni velice dobře...

Podruhé se ME vrátilo v roce 1980 do Itálie a stalo se tak v novém hávu. Bojovalo se ve dvou čtyřčlenných skupinách, vítězové sehráli finalový zápas o titul mistra Evropy, týmy na druhých místech čekalo "finále útěchy" o 3. místo. Řádit začali angličtí fandové, kvůli nimž musela zasáhnout speciální jednotka a slzný plyn se dostal až nad hrací plochu. Příjemným překvapením byl výkon Belgičanů, coby outsider došli až do finále a rozhodující gól dostali až dvě minuty před koncem.

Bez zápasu o třetí místo

A je tu rok 1984 a podruhé Francie. Připravená udělat vše, aby se stala třetím týmem, který získá korunu evropského šampiona na své půdě. Na rozdíl od předchozích ročníků už se rozrůstá počet hostitelských měst (proti předchozímu ME je jich sedm, o tři více) a úpravou prošel i hrací systém - vítězové skupin už nepostupují přímo do finále, ale sehráli semifinále s druhým týmem "protiskupiny" a poražení semifinalisté už nemuseli hrát o bronz, ten dostala obě mužstva automaticky. Platini a jeho parta to nakonec dokázali, ovšem za vydatného přispění španělského brankáře Arconady, který školácky pustil Platiniho přímý kop. 

Němci měli svou velkou příležitost uspět v roce 1988. Sice v prvním zápase dostali od sudího Hacketta darovaný gól poté, co odpískal tehdy platné pravidlo o krocích brankáře (kdeže je mu teď konec), ale nezvládli tradiční rivalitu s Holanďany, za něž hrál hlavní roli Marco van Basten. Zařídil penaltu a dal dvě minuty před koncem vítězný gól. Ve finále přidal navíc nezapomenutelný volej přes bezmocného Rinata Dasajeva. Sověti se dostali do závěrečného turnaje po 16 letech a připsali si svou čtvrtou medaili a vyrovnal se tak celku SRN.

Náhradníci a góly různých barev

Když se účastníci ME v roce 1992 chystali do chladného švédského podnebí, v povzdálí plakali Jugoslávci. Z politických důvodů byli z ME vyloučeni, ačkoliv se na šampionát řádně kvalifikovali. Šanci tak dostali jako náhradníci Dánové - pro trenéra a realizační tým nastalo hektické období už odpočívající hráče stáhnout z dovolených. Finále této zápletky je také dobře známo: mužstvo, které na šampionátu vůbec nemělo být, ho nakonec vyhrálo. Potěšilo to zejména Holanďany, kteří prohráli s "dánským dynamitem" v semifinále, když v penaltovém rozstřelu selhal ten, u kterého se to čekalo nejméně - Marco van Basten. Sice se tvrdilo, že ve finále si před druhým gólem Vilfort pomohl rukou, ale to na překvapivém triumfu někdejšího fotbalového trpaslíka nic nezměnilo.

Pamatujete na začátek našeho povídání o nápadech? Některé mohou vypadat jako přínos, ale čas je prověří a pošle do říše zapomnění. V Anglii v roce 1996 to byli naši reprezentanti, kterým zkazil zlatý gól radost. Je to v podstatě ekvivalent hokejové náhlé smrti a rozhodl hned dvě finále po sobě, také v roce 2000 jej proklínali Italové, které dorazil po vyrovnávací brance v prodloužení základní hrací doby. FIFA ho v roce 2002 zmírnila a přejmenovala na stříbrný gól, aby ho o dva roky později na ME v Portugalsku opět otestovali reprezentanti České republiky. 

Ale pojďme si ještě vypočítat další změny, které s blížícím se koncem milénia nastaly. V Anglii už hrálo 16 týmů, o čtyři roky později se poprvé v historii ME o jeho pořádání dělily dvě země. A ještě jedna novinka čekala v Anglii 1996 - poprvé byl oficiálně vyhlašován nejlepší hráč mistrovství.

Trpaslíky střídají giganti

Řekové se v Portugalsku 2004 po dlouhé době postarali o pořádné překvapení. Dokázali porazit domácí jedenáctku ve skupině i ve finále a stali se nejméně pravděpodobnými mistry Evropy na doposud nejlépe organizovaném šampionátu, jak se uvádí. O další čtyři roky se v jejich šlépějích vydali Turci, kteří dokázali obracet zdánlivě prohrané zápasy a místo fňukání nad ztenčujícím se kádrem zaťali zuby - i proto došli až do semifinále a nechybělo mnoho, aby to bylo ještě lepší. 

Prozatím poslední dva šampionáty vyhráli Španělé, patří jim primát prvního týmu, který dokázal obhájit titul v jeho historii, včetně oněch prvních dvou ročníků. Ale mistrovský hattrick si už předtím užili Němci. Ti jsou také historicky nejlepším týmem, honosícím se osmi medailemi. Z tohoto pohledu má Česká republika s předchozími medailemi Československa hodně dobré umístění, ostatně k jejímu vystoupení na ME se vrátíme zítra.

Na závěr ještě malá tabulka - zlato je v ní hodnoceno 5 body, stříbro třemi, bronz do roku 1980 dvěma a od zmíněného letopočtu jedním bodem.

  1. Německo/SRN  26 bodů (8 medailí)  2. Španelsko         18 bodů (4 medaile)  3. SSSR/Rusko     15 bodů (5 medailí)  4. ČSSR/ČR          13 bodů (5 medailí)  5. Itálie                   12 bodů (4 medaile)  6. Francie              11 bodů (3 medaile)  7. Holandsko         10 bodů (5 medailí)  8. Portugalsko         6 bodů (4 medaile)  9. Dánsko                6 bodů (2 medaile)10. Jugoslávie           6 bodů (2 medaile)

Za dva dny se poprvé rozjede šampionát s 24 účastníky a pořadatelství se v historii ME premiérově potřetí ujímá Francie. Doufejme, že to nebude nešťastný ročník, ona skrytá třináctka přeci jenom podle někoho může hrozit...