Únosy dětí, sexuální otroci, kanibalismus. Sto tisíc mrtvých ve jménu božího desatera

Armáda božího odporu ze zformovala v severních oblastech Ugandy u súdánských hranic koncem 80. let. Region měl tou dobou za sebou mnoho let krvavých bojů. U zrodu skupiny stál muž jménem Joseph Kony. Jeho životní příběh je zahalen mnohými nejasnostmi. Je zřejmé, že se narodil počátkem 60. let minulého století. Po absolvování šesti ročníků opustil školu a dal se na dráhu šamana a léčitele. Podle legend, které jsou o něm šířeny, ho v době dospívání posedlo několik duchů. Muž s předchozími zkušenostmi z povstaleckého Hnutí svatého ducha se na přelomu let 1988 a 1989 vynořil jako vojenský velitel jedné z kmenových bojůvek na severu Ugandy. O rok později se dostal do jejího čela.

Kony, profilující se do té doby především jako věštec a léčitel, odmítl na rozdíl od ostatních lokálních povstaleckých vůdců v oblasti Ačolie uzavřít příměří s centrální vládou prezidenta Yoweri Museveniho. Skupinu přejmenoval na Armádu božího odporu a deklaroval pokračování boje proti ugandské vládě. Zároveň vyhlásil válku všem, kteří byli ochotni jakkoliv spolupracovat s úřady. Proklamovaným cílem hnutí se stalo vytvoření teokratického křesťanského státu založeného na desateru božích přikázání.

Desítky tisíc unesených dětí

Kony, který si v předchozích bojích velmi dobře osvojil taktiku guerillové války, vystoupil s tezí, že ačoliská kmenová společnost musí být očištěna násilím. Taktika Armády božího odporu spočívala především v brutálních úderech proti civilistům. Zvolená strategie předpokládala páchání šokujících zvěrstev na náhodně vybraných jedincích za účelem šíření atmosféry strachu mezi širokými masami obyvatelstva.

Skupina krom extrémních krutostí upoutávala především způsobem získávání svých členů. Jelikož nikdy nedisponovala výraznější podporou mezi ačoliskou populací, uchylovala se k násilnému verbování a únosům. Touto cestou se k organizaci v průběhu let nedobrovolně přidaly desetitisíce lidí. Nejednalo se přitom výhradně o ugandské obyvatelstvo. Únosy probíhaly rovněž v okolních státech - v Kongu, Súdánu a ve Středoafrické republice.

Armáda božího odporu se při svých únosech zaměřuje především na děti. Nejvíce z nich tvoří chlapci ve věku 12-16 let, nezřídka však dochází k únosům dívek. Odhaduje se, že celkový počet unesených dětí dosáhl až 66 tisíc.

Fenomén únosů bývá často spojen s barbarskými akty. Část dětí je zpravidla po svém odchycení rituálně zavražděna. Ti, kteří jsou vybráni jako potenciální noví členové Armády božího odporu, jsou při svém zasvěcení přinuceni k páchání nevýslovných zvěrstev, například k zabíjení vlastních rodinných příslušníků a hromadnému znásilňování. Následně jsou využíváni jako vojáci, soumaři či sexuální otroci. Pokusy o útěk se trestají velmi tvrdě, většinou smrtí. Jelikož existence skupiny závisí na doplňování jejích stavů násilnou cestou, je udržování strachu v rámci členské základny zcela nezbytné.

Navzdory desetitisícům únosů se však Armáda božího odporu nikdy nestala příliš početným hnutím. Její velikost se v průběhu let proměňovala, po většinu své existence však čítala pouze několik stovek mužů. Ostatní byli v průběžně zajati, nebo zabiti v bojích, propuštěni či se jim nakonec podařilo uprchnout. Podle relevantních odhadů disponovala v době svého největšího rozmachu, okolo roku 1997, maximálně 3-4 tisíci bojovníky. S odhledem na taktiku zaměřující se na terorizování lokálního obyvatelstva nebyl větší počet ani potřebný. Ke skutečným bojům s vládními jednotkami docházelo velmi zřídka a velení povstalců se jim snažilo vyhýbat. Za tímto účelem také Kony rozhodl o budování základem za hranicemi v jižním Súdánu.

Promyšlená taktika či bezhlavé násilí?

Brutální násilnosti páchané Armádou božího odporu nesmíme chápat jako pouhé řádění pomatených šílenců. Kony prostřednictvím zvěrstev naopak sleduje naprosto racionální cíle. Zcela pragmaticky se zaměřuje na šíření strachu skrze maximalizaci teroru.

Obdobně promyšlený a účelný je i důraz, který je uvnitř skupiny kladen na z pohledu euroatlantické civilizace stěží pochopitelné rituály, spiritualitu a religiozitu. Nejrůznější obřady a čarodějnictví dokážou hrát v prostředí afrických válek důležitou roli. Vojenský řád propojený s náboženskou spiritualitou má pragmatickou funkci především při zapojování unesených jedinců do chodu hnutí.

Armáda božího odporu nábožensky vychází z tzv. letničního hnutí, evangelického křesťanského proudu kladoucího důraz na osobní zkušenost s bohem prostřednictvím křtu. Skupina využívá dlouholeté křesťanské i islámské tradice, které doplňuje o vlastní specifika. O místní ačoliské prvky kupříkladu obohacuje i boží desatero, kterým proklamativně ospravedlňuje své akce.

Vnitřního řád skupiny je založen na tvrzení, že Joseph Kony je posedlý množstvím duchů. Právě oni, nikoliv sám velitel, určují chod a pravidla organizace, která musí být striktně respektována. Vojákům je do myslí vštěpováno, že pokud řád přísně dodržují, získají na bojišti neporazitelnost. V opačném případě budou potrestání, tedy padnou. Dle této logiky potom ani ostatní tresty nevykonávají velitelé, ale duchové jejich prostřednictvím.

Právě extrémní obava středoafrického obyvatelstva z nadpřirozených sil má za následek, že mnoho unesených osob od Armády božího odporu při první příležitosti neuprchne, či dokonce odmítá propuštění. Poslušnost posiluje i mýtus, že sám Kony dokáže číst myšlenky. Skupina tedy důmyslně využívá smysl místní populace pro spiritualitu, což jejímu velení usnadňuje udržet v organizaci přísný řád.

Samotné náboženství rozhodně není skutečným motivem aktivit Armády božího odporu. Je spíše šikovně využíváno a dle aktuálních požadavků upravováno. Kony například nepřátele označuje za loutky satana. Mezi řadovými členy hnutí je šířeno přesvědčení, že ke spáse lze dojít pouze prostřednictvím striktní loajality ke Konymu. Nevraživost léčitele a šamana Konyho vůči vědecké medicíně pak vyústila v obvinění, že lékaři jsou spojenci ďábla. Tato teze zároveň umožnila Armádě božího odporu striktní vymezení se vůči katolické církvi, která  lékařství nezavrhuje.

Obětování civilistů?

Vláda zmíněného ugandského prezidenta Yoweri Museveniho se problémem Armády božího odporu začala zabývat v roce 1991, kdy zahájila operaci směřující k jejímu potlačení. Nejednalo se však o přímou vojenskou akci. Cílem bylo především eliminovat jakékoliv sympatie místního civilního obyvatelstva vůči militantům operujícím v oblasti. V rámci protipovstaleckých opatření pak na příslušných územích docházelo k formování nejrůznějších domobran za účelem ochrany civilistů. Kony reagoval nekompromisně. Jeho jednotky při následných útocích pozabíjely stovky "vládních kolaborantů". Za účelem eskalace strachu se uchylovaly k demonstrativním amputacím končetin nebo odřezávání rtů, nosů a uší. Zdokumentovány byly i případy kanibalismu. Jelikož vojska centrální vlády, slabě vyzbrojené jednotky domobrany ani další povstalecké skupiny nedokázaly těmto incidentům zabránit, civilisté začali ve strachu opouštět venkovské oblasti a hledat útočiště ve městech.

Křehké příměří s Konyho jednotkami se podařilo vyjednat v roce 1994. Za dané situace však prezident Museveni netakticky postavil rebely před ultimátum. Armáda božího odporu měla do týdne odevzdat zbraně a přidat se k vládním jednotkám. Důsledkem byl krach rozhovorů a obnovení masakrů.

Museveni se tehdy hájil údajným varováním od svých zpravodajců, že povstalci uzavřeli příměří pouze za účelem svého přeskupení a posílení. Mnozí však ugandského autoritářského vládce obviňují, že mírové rozhovory záměrně sabotoval ve prospěch upevnění vlastního mocenského postavení. Jeho strategií bylo pasovat se do role vůdce, který představuje jedinou hráz proti šíření barbarství páchaného Armádou božího odporu na severu země. Tamní obyvatelstvo přitom neváhal obětovat. Namísto zásahu proti Konyho skupině pouze tak došlo k účlovému navýšení publicity, která se páchaným zvěrstvům dostávala.

Súdánský faktor a 11. září

Situaci zkomplikoval fakt, že súdánská vláda Omara Bašíra začala v druhé polovině 90. let v rámci svého nepřátelství k Museveniho režimu útoky Armády božího odporu na ugandském území podporovat. Konyho jednotky na oplátku pomáhaly zasahovat proti jihosúdánským separatistům. Za daným účelem však potřebovaly výrazně početně posílit, čehož dosáhly eskalací únosů.

Za súdánské pomoci pak skupina provedla své nejděsivější útoky. Jedním z nejhorších byl nájezd na lokální obchodní centrum Atiak, při němž ozbrojenci vypálili množství domů a zmasakrovali na 300 lidí. Ačkoliv se poblíž nacházela kasárna ugandské armády, její jednotky nebyly schopné tváří v tvář rebelům zasáhnout.

Problém začal přitahovat určitou pozornost světa až v roce 1999, především kvůli mediálně vděčnému fenoménu dětských únosů. Ugandská vláda se následně do řešení situace snažila angažovat bývalého amerického prezidenta Jamese Cartera, jehož nadace se pokoušela přimět Súdán k zastavení podpory Konyho skupině. Výrazný zlom však přinesly až teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001. V rámci protiteroristického tažení zařadily Spojené státy na seznam teroristických organizací i Armádu božího odporu. Súdánská vláda na to konto od spolupráce s rebely upustila. Naopak umožnila ugandským vojskům, aby začaly operovat i na jihu Súdánu a proti Konyho jednotkám zakročily.

Za logistické podpory USA se zásahu účastnilo na 10 tisíc vládních vojáků. Při tažení byly sice základny Armády božího odporu na jihu Súdánu zlikvidovány, ale sám Kony a další přední velitelé uprchli. Značné množství zabitých "rebelů" naopak tvořily nedávno unesené osoby, převážně děti. Skupina poměrně rychle doplnila stavy pomocí osvědčené taktiky nových únosů a necelý rok po zásahu byla schopná rozšířit své aktivity do dalších zemí regionu.

Mezinárodní trestní tribunál na scéně

Určitá pozornost, kterou svět začal problému věnovat, měla za následek volání po řešení za pomoci nabídky amnestie povstalcům. Ti z nich, ochotní složit zbraně, neměli být trestáni. Do záležitosti se v roce 2003 vložil Mezinárodní trestní tribunál. Prezident Museveni však neměl důvod příliš spolupracovat. Hrozilo, že se soud začne zabývat i zločiny, která v Ugandě a sousedním Kongu napáchala jeho vojska. Velitelé Armády božího odporu v souvislosti s obavami z Mezinárodního trestního tribunálu navíc zcela přestali propouštět unesené osoby, jelikož se obávali, že by proti nim mohly následně svědčit.

Situace se nicméně postupem času stabilizovala. Poslední velký masakr Armády božího odporu na ugandském území se odehrál v květnu 2004. Povstalci tehdy odvlekli desítky žen a dětí do buše, kde jim rozdrtili lebky. Poté se však podařilo dojednat příměří, které po roce 2006 dokonce vyústilo v mírové rozhovory. Kony naznačoval ochotu složit zbraně výměnou za beztrestnost. Následně se však začal obávat, že někteří velitelé vyjednávají s Museveniho režimem za jeho zády. Pro výstrahu nechal jednoho z nich zabít a obnovil teror, který však především v Ugandě již nikdy nedosáhl své předchozí intenzity.

Zpackaný zásah

Definitivní zákrok proti Armádě božího odporu měl proběhnout koncem roku 2008. Ugandské jednotky za pomoci armád Demokratické republiky Kongo a Jižního Súdánu  spustily 14. prosince operaci "Lightning Thunder". Při akci, které se účastnili i vojenští experti USA, byly nasazeny krom pozemních i letecké síly. Útok směřoval na základnu Armády božího odporu v národním parku Garamba v Kongu, kde se tou dobou nacházel hlavní Konyho stan.

Přípravy se však nepodařilo utajit a zvěsti o zásahu se šířily dlouho předem. Ve chvíli, kdy se do hlavního tábora dostaly vojenské jednotky, Kony a další velitelé již dávno uprchli. Operace však znamenala zřejmě definitivní konec aktivit Armády božího odporu v Ugandě.

Od té doby se její jednotky angažují především ve střetech v Jižním Súdánu, své nové bojovníky pak začala rekrutovat ve Středoafrické republice a v Kongu. Právě do druhého jmenovaného státu se přelila hlavní zvěrstva Konyho jednotek. Za všechny jmenujeme únos 161 školaček z města Duru doprovázený zmasakrováním více než stovky místních obyvatel. Konžská armáda, ani jednotky OSN se rebelům doposud nedokázaly účinně postavit a civilnímu obyvatelstvu zaručit bezpečnost.

Závěrem

Finální pacifikace Armády božího odporu je i více než dvou dekádách její existence v nedohlednu. Letos v dubnu Spojené státy vypsaly na Konyho hlavu či informace vedoucí k jeho dopadení odměnu 5 milionů dolarů (zhruba 95 milionů korun). Samozvaný "hlas boží" se však nachází neznámo kde. Naposledy byl spatřen ve Středoafrické republice. Mezinárodní trestní tribunál ho hodlá soudit za válečné zločiny. Činnost skupiny, kterou vytvořil, si doposud podle některých odhadů vyžádala více než 100 tisíc lidských životů.