Labilní Trump vyhladí vmžiku miliony lidí? Experti varují před pravomocí prezidenta USA

Jaderný holocaust v důsledku přehmatu

Tillerson pronesl své uklidnění, aby rozptýlil mediální zveličování aktuálních vzájemných hrozeb, které si vyměňují Pchjongjang s Washingtonem, ale jeho prohlášení ve skutečnosti reflektuje značnou tíseň pramenící z temperamentu a úsudku dvou vůdců, Donalda Trumpa a Kim Čong-una, kteří mohou neúmyslně rozpoutat válku, poukazují experti. Trump i Kim podle nich zřejmě věří, že jim nabubřelost pomáhá na domácí scéně, a domnívají se, že mohou dominovat a zastrašovat skrze nejhorší hrozby, ale jejich slova mohou snadno vést k důsledkům, které ani jeden z nich nezamýšlí.

"Máme žít ve světě, kde přehmat dvou vůdců může vést k jadernému holocaustu?" ptají se odborníci. Připouštějí, že urychlená snaha KLDR získat jaderné zbraně si zajisté žádá mnohem pokročilejší zadržovací a odstrašovací politiku ze strany USA a jejich spojenců, která by Kimovi zamezila v ještě riskantnějších krocích, ale není zřejmé, jak lze dohlédnout na jednání amerického prezidenta, jehož vyrovnanost je nyní otevřeně zpochybňována dokonce i republikánským předsedou senátního zahraničního výboru Bobem Corkerem.     

K omezení možností stěží myslitelného konfliktu je třeba přijmout dlouho opomíjená právní opatření, deklaruje Bader s Pollackem. Vysvětlují, že dle prvního článku americké ústavy může válku vyhlásit pouze Kongres, avšak v případě mnoha amerických konfliktů po druhé světové válce prezidenti o takové svolení nikdy nežádali, přičemž hlavní důvod spočíval v existenci jaderných zbraní. "Panovala široká shoda, že prezident potřebuje maximální pružnost v odpovědi na sovětský útok a zapojení Kongresu by přineslo přílišné prodlevy v momentě krize," poukazují odborníci. Dodávají, že v důsledku toho má prezident v zásadě neomezené pravomoci při vedení války, včetně zahájení jaderného úderu.

Stratégové si nicméně uvědomovali riziko stavu, pokud by jediný důstojník, například na jaderné základně v Severní Dakotě, pod tíhou maximální možné stresové situace zahájil atomový úder, a proto je ovládání jaderných arzenálů vázáno na systém dvojitého klíče vyžadující k odpalu souběžnou akci dvou důstojníků, píše Pollack s Baderem. Konstatují, že již dávno nastal čas k zavedení podobných opatření na nejvyšší úrovni výkonné moci, jelikož strategické okolnosti, kterým USA dnes čelí, jsou zcela jiné než v dobách studené války.

Atomový úder musí zůstat poslední možností

Navzdory vyhroceným tensím, které odstartoval ruský revanšismus na Ukrajině a ve střední a východní Evropě, představují největší riziko jaderné války "darebáčtí aktéři", přičemž KLDR je na prvním místě pomyslného seznamu, uvádějí experti. Poukazují, že téměř ležérní Trumpovo vzývání "ohně a hněvu" činí okolnosti ještě nebezpečnějšími, a přestože si USA v žádném případě nesmí omezit možnost odpovědět na případný severokorejský konvenční i jaderný útok na své území či teritorium svých spojenců, měly by zavést systém omezení, který zabezpečí, že potenciální preventivní americký jaderný úder bude zhodnocen v pečlivém a rozvážném procesu.    

"Kongres by proto měl doplnit zákon o válečných pravomocech, aby pokryl možnost preventivních jaderných úderů," nabádají Bader a Pollack. To by podle nich zajistilo, že prezident nebude moci jednoduše předat kódy svému vojenskému pobočníkovi s jaderným kufříkem a zahájit sám od sebe atomový úder. Zákon by měl ustanovit malou skupinu představitelů zahrnující viceprezidenta, ministra obrany, předsedu Sboru náčelníků štábů a čtyři hlavní činitele Kongresu, která by se na takovém útoku musela jednomyslně shodnout, navrhují odborníci. Domnívají se, že více párů očí, emočně vyrovnaných a soudných, by mohlo zabránit jadernému útoku provedenému bez potřebného vyhodnocení.   

Takový návrh by přinesl vážné ústavní otázky, jelikož prakticky všechny americké administrativy považovaly zákon o válečných pravomocech za protiústavní a s ohledem na to, že výše uvedení představitelé podléhají jmenování prezidentem, který také disponuje formálním právem veta ve vojenských rozhodnutích, mohlo by se jednat o problematické a precedentní uspořádání, připouštějí experti. Navrhují tedy alternativu, aby právo veta přešlo na vedení Kongresu, jelikož i během studené války bylo velmi riskantní dát jedné osobě možnost usmrtit bleskově miliony lidí a neexistuje žádný dobrý důvod, aby si americký prezident tuto výsadní pravomoc udržel ve zcela jiných podmínkách.    

Ujištění, že jaderné zbraně zůstanou tou vůbec poslední možností - zvažovanou pouze ve shodě vůdců všech exekutivních větví a Kongresu - by rovněž uklidnilo nervózní americké spojence, které lehkovážné řeči o nasazení atomových arzenálů hluboce znepokojují, domnívají se Pollack a Bader. Netvrdí přitom, že prezident Trump trpí skrytou touhou zahájit jaderný úder, ale USA si podle nich musejí počínat velmi pečlivě při jednání s izolovaným a mimořádně nepřátelským státem, přičemž Kongres by měl mít možnost zabránit zbrklé odpovědi či impulzivní akci, která by vedla k jaderné válce.