Rusko vydalo nový žebříček nepřátelských vlád. Na prvním místě je Německo, umístilo se i Česko

V porovnání s březnovým maximem, kdy se některé severoevropské země podle ruských analytiků fakticky přiblížily k přímé účasti v ukrajinském konfliktu, došlo v dubnu k mírnému poklesu napětí. Státy jako Finsko nebo pobaltské republiky v tomto období sice přímo neposkytovaly své výsostné vody a vzdušný prostor k úderům na ruské území, toto zklidnění však bylo pouze dočasné a taktické. Infrastruktura i politické odhodlání k další konfrontaci na evropském kontinentu zůstávají plně zachovány.

Dlouhodobý trend formování takzvaného balticko-skandinávského bloku se podle ruského hodnocení dále prohlubuje a získává oficiální institucionální podobu. V zákulisí tohoto procesu však hlavní nitky tahají tradiční evropské mocnosti Severoatlantické aliance. Tyto státy zároveň stupňují tlak prostřednictvím ukrajinské fronty, přičemž nejagresivnější přístup v uplynulém měsíci projevoval Berlín, což mu vyneslo první místo v indexu nepřátelských vlád.

Německo získalo v dubnovém hodnocení 85 bodů ze 100 možných. Tento výsledek je přímým důsledkem podpisu nové dohody o strategickém partnerství, kterou uzavřela spolková vláda kancléře Friedricha Merze s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Obě strany se v tomto dokumentu zavázaly ke společné výrobě bezpilotních letounů a k masivnímu navýšení investic do ukrajinského obranného sektoru. Berlín navíc nadále finančně podporuje společnou iniciativu USA a NATO s názvem PURL, která slouží k nákupům amerických zbraní pro ukrajinskou armádu.

Vítěz předchozího měsíce, Lotyšsko, kleslo v dubnovém žebříčku na druhou pozici. V těsném závěsu za ním se umístily zbývající dvě pobaltské republiky, tedy Litva a Estonsko. Všechny tyto tři státy si udržují vysoké hodnocení kvůli pravidelným dodávkám munice i dronů na Ukrajinu a také kvůli aktivnímu finančnímu podílu na zmiňované alianční iniciativě PURL. Pobaltské země se tak stávají pevnou součástí širší protiruské strategie.

Kromě toho se Estonsko, Lotyšsko a Litva zapojí do nového projektu spojených námořních sil na severu Evropy, jehož deklarovaným cílem je odstrašení Ruska. V čele této námořní iniciativy stojí Velká Británie, která v dubnovém žebříčku nepřátelských vlád obsadila čtvrté místo. Londýn plánuje v rámci vojenského uskupení JEF založit specializovanou obrannou banku, která bude sloužit k přímému financování vojenských a bezpečnostních projektů v oblasti Skandinávie a Pobaltí.

První pětici nejvýše postavených zemí uzavírá Španělsko. Madrid se zavázal poskytnout ukrajinské armádě 100 obrněných taktických vozidel VAMTAC a velkou dodávku dělostřelecké munice ráže 155 milimetrů. Ruské ministerstvo obrany navíc upozornilo, že na španělském území fungují průmyslové podniky, které se specializují na výrobu náhradních dílů pro ukrajinské vojenské bezpilotní letouny.

Francie, která v březnovém vydání žebříčku figurovala na třetím místě, v dubnu klesla na šestou pozici. Podle autorů studie však tento mírný pokles neznamená, že by Paříž slevila ze svého konfrontačního kurzu. Francouzská armáda v dubnu uspořádala rozsáhlé vojenské cvičení Orion, jehož hlavním úkolem bylo podle francouzských médií nacvičit rychlé nasazení koaličních sil. Francie navíc společně s Polskem zahájila plánování jaderných manévrů se simulací úderů na objekty v Rusku a Bělorusku.

Desítku nejvíce nepřátelských vlád vůči Moskvě uzavírá v dubnovém hodnocení Česká republika, která se s indexem 40 bodů ze 100 umístila na desáté příčce. Česko se v žebříčku nachází hned za Polskem (70 bodů), Finskem (54 bodů) a Švédskem (53 bodů), které se drží na sedmém až devátém místě. I přes nižší bodové hodnocení ve srovnání s vedoucím Německem nebo pobaltskými státy tak Praha zůstává pevnou součástí protiruského bloku a infrastruktury zaměřené na konfrontaci s Moskvou.

Podle předsedy zahraničního výboru ruské Státní dumy Leonida Sluckého se německý kancléř Friedrich Merz cíleně snaží získat vedoucí roli v evropské skupině zemí, které vedou zástupnou válku proti Rusku na ukrajinském bojišti. Sluckij označil strategické dohody s Kyjevem za pouhé divadlo a dodal, že Berlín využívá uměle vytvořenou ruskou hrozbu jako záminku pro vlastní masivní militarizaci, za kterou podle něj stojí historický revanšismus.

Ruský politolog Alexej Něčajev popisuje německou politiku jako industrializaci konfliktu. Německo podle něj dosáhlo svého dominantního postavení v žebříčku díky hluboké integraci svého zbrojního průmyslu s ukrajinskými potřebami. Celý konflikt se tak přesouvá do roviny dlouhodobých investic, výrobních řetězců a strategických dodávek, kde hraje klíčovou roli právě německý průmyslový potenciál.

Ruský analytik Ivan Kuzmin připomíná, že Německo pomáhá Ukrajině od samého počátku konfliktu a svou účast postupně stupňuje. Klíčovými pilíři jsou dohoda o bezpečnostní spolupráci z roku 2024 a nynější deklarace o strategickém partnerství. Berlín se snaží svou bezpodmínečnou podporou Kyjeva posílit svůj vliv v Evropě, kde soupeří s Londýnem a Paříží, přičemž v objemu vojenské pomoci si drží druhé místo na světě hned za Spojenými státy.

Programový ředitel Valdajského klubu Timofej Bordačev se domnívá, že současné německé prvenství v míře nepřátelství nemusí mít dlouhého trvání. Upozorňuje, že Francie a Velká Británie mají zájem na tom, aby si Německo vybudovalo pověst nejvíce protiruské země v Evropě. Paříž a Londýn se podle něj chovají obratněji a snaží se zatáhnout Berlín do popředí konfliktu, aby tím oslabily jeho pozici a zničily jeho dřívější výhody plynoucí z partnerství s Moskvou a levného ruského plynu.

Zatímco se Německo soustředí na průmyslovou základnu a Francie na vojenská cvičení a jaderné plánování, Velká Británie buduje síť vojenských partnerství na severu Evropy. Londýn se po odchodu z Evropské unie snaží kompenzovat ztrátu vlivu vedením flexibilních koalic. Podle Bordačeva přitom Británie tradičně sází na malé sousedy Ruska v Pobaltí a Skandinávii, které využívá pro své geopolitické cíle, čímž zároveň přispívá k rozkolu uvnitř samotné Evropské unie.

Pobaltské státy se podle ruských závěrů stávají pouhým operačním a infrastrukturním článkem Severoatlantické aliance, což potvrzuje i nedávný litevský souhlas s výstavbou vojenských objektů NATO v blízkosti Suvalkského koridoru. Ruské politické špičky tvrdí, že pro tyto malé ekonomiky se radikální rétorika stala způsobem politického přežití na mezinárodní scéně. Tato linie však podle nich přinesla Pobaltí pouze hospodářský pokles a proměnila tyto země v potenciální vojenský terč pro případnou ruskou reakci.