Jak zastavit klimatickou změnu? Ekonom doporučuje málo zmiňovanou cestu

Naivní argument

Argument předpokládá, že bez zapojení Číny nebude řešení globálního oteplování  možné, což platí i o dosažení globálních cílů redukce uhlíkových emisí, poukazuje Roháč. Sám však soudí, že argument je mylný a pramení z "naivního multilateralismu".

"Jednání dle něj vážně oslabuje schopnost EU hnát Čínu k zodpovědnosti za její porušování lidských práv či ohýbání ekonomiky, to vše s malými hmatatelnými přínosy k boji proti změně klimatu," píše autor komentáře. Tvrdí, že i kdyby Čína dosahovala skvělých výsledků při dekarbonizaci ekonomiky - což neplatí -, její spolupráce nepostačí k zastavení očekávaného růstu světových teplot.

Čína je sice největší uhlíkový znečišťovatel a produkuje více než čtvrtinu globálních emisí, ale v kontextu rozvíjejících se ekonomik není výjimkou, konstatuje Roháč. Soudí, že dokud bude rostoucí poptávka po energiích v Indii a subsaharské Africe saturována fosilními palivy, případná zelená Čína bude mít jen malý dopad na celkový výsledek, což sotva ospravedlní politické ústupky a poklonkování tamnímu režimu za účelem přimět ho k účasti na pravidelných klimatických summitech.

Evropská komise přiznává, že Čína staví v mnoha zemích hnědouhelné elektrárny, čímž podkopává cíle pařížské klimatické dohody, uvádí ekonom. Za ještě větší problém považuje to, že čínské plány - vystupňovat uhlíkové emise a teprve po roce 2030 je snížit o 60 % na úroveň roku 2005 - označuje například organizace Climate Action Tracker za silně nedostatečné k tomu, aby se podařilo zpomalit růst globální teploty.  

"Evropané si mohou tleskat za to, že přivedli Čínu k jednacímu stolu, ale realita není tak veselá," pokračuje Roháč. Poukazuje, že mezi lety 2000 a 2018 se roční objem čínských uhlíkových emisí ztrojnásobil na více než 11 miliard tun.

Je možné, že bez uvedených závazků by byl růst ještě větší, přiznává ekonom. Za pravděpodobnější ale považuje možnost, že klimatický multilateralismus má své meze, což svět zjistil již v roce 2009 v Kodani, kde politici nedokázali schválit závazná čísla omezování uhlíkových emisí.

Technologie a jejich cena

Pařížská dohoda z roku 2015 se tak v mnoha směrech přizpůsobila realitě a přiznala, že jednotlivé země budou bojovat s klimatickou změnou vlastním tempem, na základě faktorů, které často nesouvisejí s politickou manifestací na velkých multilaterálních shromážděních, deklaruje Roháč. Za nejdůležitější z těchto faktorů označuje dostupné technologie a jejich cenu.

Spojené státy sice neratifikovaly Kjótský protokol a prezident Donald Trump odstoupil od Pařížské dohody, přesto americké hospodářství zažívá od roku 2004 dekarbonizaci, vyzdvihuje ekonom. Podotýká, že i za Trumpa americké emise klesají, vyjma roku 2018, a to díky postupného ústupu země od závislosti na uhlí.

"Nic z toho nenaznačuje, že na politice nezáleží," pokračuje Roháč. Přiznává, že urychlení dekarbonizace vyžaduje zpoplatnění uhlíkových emisí, podporu nastartování obnovitelných zdrojů skrze dotace a alokaci veřejných prostředků do výzkumu a vývoje lepších zelených technologií.

• Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Politici by si však měli pamatovat, že hlavním cílem je vyvinout bezuhlíkové zdroje energie, jejichž nedotovaná cena bude levnější než v případě fosilních paliv, odkazuje ekonom na prohlášení skupiny akademiků zabývajících se klimatickou politikou z roku 2010, kterým reagovali na krach kodaňského summitu. Domnívá se proto, že mnohem důležitější je přinést na trh nové technologie, které z uhlí, plynu a ropy učiní zastaralá a nehospodárná paliva, než přimět všechny relevantní aktéry k přijetí závazných limitů.   

Této logice rozumí i Čína a zatímco Evropa se obává, že boj proti predátorským praktikám Pekingu může vést k rezignaci tamního režimu na snahy bojovat s klimatickou změnou, Čína se mezitím stává předním inovátorem na poli solární energetiky, když produkuje téměř polovinu světové energie z tohoto zdroje, nastiňuje autor komentáře. Vyzdvihuje, že důvody čínské dominance v tomto sektoru jsou jen málo spojené s klimatickými summity a vycházejí z katastrofálního znečistění ovzduší v tamních městech a snahách o energetickou bezpečnost.

"To je dobrá i špatná zpráva pro západní demokracie," píše Roháč. Vysvětluje, že na jednu stranu to svět posouvá blíže k omezení závislosti na fosilních palivech, jelikož se ukazuje, že ekonomika zelených technologií žije nezávisle na zdlouhavé multilaterální politice, do které západní liberálové vkládají takové naděje. Na druhou stranu, ten, kdo přinese na trh levné a spolehlivé zelené technologie jako první, získá značnou výhodu, upozorňuje ekonom. Dodává, že díky tomu je v zájmu EU, USA a jejich spojenců, aby hospodářské a politické zisky pramenící z těchto technologií nezískal "konkurent" a "systémový soupeř".  

Čím dříve evropští politici a případně i nová americká administrativa pochopí, že cesta k dekarbonizaci nevede skrze společné globální modlitby s nepřátelskými režimy, ale skrze cílevědomé soupeření o technologickou nadvládu, tím bude větší šance vyhnout se nejhorším klimatickým scénářům, míní Roháč. Konstatuje, že v tomto nelze činit kompromisy ohledně našich hodnot a ustupovat světovým autoritářům.