ROZHOVOR: Vietnamská válka přestala být vnímána jako černobílý souboj dobra se zlem, říká historik Crhák k 50. výročí stažení amerických vojáků

Uplynulo půlstoletí od odchodu pozemních bojových jednotek americké armády z Jižního Vietnamu, kde od roku 1965 bojovaly proti komunistickým povstalcům. Velkou roli sehrál fakt, že konflikt vůbec poprvé probíhal pod drobnohledem médií a americká veřejnost měla podrobné informace o operacích své armády, upozorňuje historik Ondřej Crhák působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz vysvětluje, že tehdejší šéf Bílého domu Richard Nixon svou domácí politiku postavil do značné míry právě na stahování vojáků, přestože s ohledem na realitu na bojišti bylo patrně všem aktérům jasné, jaké bude mít následně válka vyústění.

Datum 11. srpna 1972 znamenalo odsun posledních pozemních bojových jednotek americké armády z Jižního Vietnamu. Přestože v zemi zůstali vojenští poradci, letci a logistické útvary, ke stažení klíčové části vojsk došlo ještě před uzavřením mírových dohod v lednu následujícího roku. Co byla hlavní motivace tehdejší administrativy prezidenta Richarda Nixona? Šlo o často zmiňované vyčerpání válkou, které zasáhlo americkou společnost?

Myslím, že jasnou motivací Nixonova kabinetu z té války vycouvat byla její neudržitelnost ve všech směrech. Politické dopady války na domácí společnost a potřeba změny v mezinárodní politice k tomu dost přispěly. Ono sblížení s Čínou, ke kterému za Nixona došlo, bylo pro otázku Vietnamu zásadní. Normalizace vztahů s Čínou otevřela možnost z Vietnamu vycouvat. Jednak bylo možné použít Peking jako nástroj nátlaku na Hanoj a jednak tím také padala hrozba rozšíření sovětského vlivu. Čína, byť byla rudá, se stala tak trochu pragmatickým spojencem s ohledem na její vztahy k Sovětskému svazu, které nebyly dobré. Zároveň to byla částečně diplomatická revoluce otevírající nové možnosti nejen pro Washington. Samozřejmě že vyjma zahraniční politiky to bylo naprosto kruciální pro Nixona v jeho domácí politice, kterou do jisté míry postavil na stahování vojáků z Vietnamu. Protiválečné hnutí bylo na spadnutí a otázka konfliktu stále více rozdělovala americkou společnost. Bylo jisté, že ten, kdo tu situaci dokáže vhodně rozseknout, bude mít velkou politickou výhodu.

Měl americký odchod z vojenského hlediska v této době výraznější dopad, nebo jeho význam spočíval spíše v symbolické rovině, když avizoval, že Washington se v probíhajícím konfliktu nehodlá dále angažovat?

Samotný akt odchodu byl spíše symbolický mezník. To, co mělo dopad na konflikt byla takzvaná vietnamizace konfliktu, která začala již v roce 1969. Cílem tohoto procesu bylo stáhnout americké vojáky a nahradit je příslušníky jihovietnamské armády s tím, že Američané budou plnit jen pomocné role. Byla to reakce na ofenzívu Tet z roku 1968, která sice byla z pohledu Hanoje a Vietkongu neúspěšná, ale obnažila problematiku asymetrie celého konfliktu. Jednotkám Vietkongu společně s vojáky severovietnamské armády se podařilo napadnou cíle po celém Jižním Vietnamu a způsobit nepříteli nemalé ztráty. To, že se to stalo „pod nosem“ U.S. Army, ukázalo, jak složité a nekonečné je vést protipovstaleckou válku v takových podmínkách. Proto prezident Nixon přikročil ke stahování vojáků během následujících let s tím, že jejich pozice měla zaplnit dobře vycvičená a vyzbrojená armáda Jižního Vietnamu. Problém ale představovala tamní nestabilita a korupce, díky čemuž se tento plán úplně rozsypal. Úplné stažení bojových jednotek pak krom symbolického významu směrem k Saigonu ve stylu „teď je to na vás“ bylo i signálem směrem na Sever. Vojenský ústup znamenal volnou cestu k diplomatickému řešení a americkému vyvázání se z války pomocí Pařížských dohod z roku 1973. Ovšem je nutné dodat, že s ohledem na realitu asi všem bylo jasné, jak to ve Vietnamu dopadne.

Druhá válka v Indočíně je často vnímána z výrazně studenoválečné perspektivy. Je tento pohled oprávněný? Jednalo se skutečně především o konflikt pramenící z bipolárně rozděleného světa, nebo naopak válku regionální, neřku-li občanskou, do níž zasahovali vnější aktéři?

Ono takové vnímání vlastně z pohledu historiků není úplné špatné, jen se z něho vytrácí samotní Vietnamci. Válka začínala jako občanská a do jisté míry lze chápat její interpretaci jako boje za národní osvobození. To, že se z ní stala „třecí plocha“ studené války, není produktem výhradně velmocí, ale právě vedení v Hanoji. Nové studie ukazují značné názorové rozpory panující uvnitř Vietnamské komunistické strany ve věci sjednocení země. Dle Ženevské dohody, která ukončovala válku s Francií, mělo dojít ke sjednocení obou částí, jihu a severu, pomocí svobodných voleb. Tuto mírovou variantu podporoval také samotný Ho Či Min, protože očekával drtivé vítězství vlastní strany v těchto volbách. Proti němu stála řada netrpělivých „jestřábů“ z vojenského a politického vedení země. Ti naopak tlačili na násilné řešení celé situace. Toto radikální křídlo nakonec převážilo. Jeho pozice posilovala v souladu s tím, jak se choval režim na jihu, který sjednocující volby rovnou „odpískal“. Radikální křídlo pak spustilo realizaci válečného sjednocení, a to i přes to, že hrozba vstupu USA do konfliktu byla všem zřejmá.

Spojené státy vedly do války různé faktory, které leží někde mezi prostým dodržováním závazků a strachem z rozšiřování komunismu v jihovýchodní Asii. Když se tak stalo, bylo v zájmu severního Vietnamu do konfliktu vtáhnout další aktéry. V Hanoji si moc dobře uvědomovali, že krom vlastního umění partyzánské války budou proti USA potřebovat rozsáhlou politickou a materiální podporu. Takřka od počátku se tak Severu dostávalo podpory z Číny a posléze ze Sovětského svazu. Do materiální podpory se zapojily skoro všechny státy východního bloku. I Československo mělo ve válce svůj díl v podobě zbrojních dodávek a výcviku. Například Východní Německo kromě materiální podpory pomohlo prostřednictvím Stasi budovat na Severu bezpečností aparát. Sověti pak na místě měli velké množství vojenského personálu, který sloužil k zejména výcviku obsluh moderních zbraňových systémů dodaných Sovětským svazem. Také na Jihu byla internacionalizace konfliktu přivítána, větší podpora ze strany USA byla jen výhodou. Trochu zapomenuté je i to, že na straně Američanů se ve Vietnamu objevili též vojáci z Austrálie, Nového Zélandu, Filipín a Korejské republiky. Zajímavé v tomto směru je, že vláda v Hanoji pak pomocí Sovětů a jejich spojenců velice obratně vyvažovala čínský vliv. Ono zpočátku měl severní Vietnam mnohem blíže Pekingu, ale pragmatismus jej přivedl do sovětského náručí. Čína na to konto svou podporu roku 1968 výrazně omezila.

Bylo podle Vás reálné, aby se v jedné části Vietnamu udržel antikomunistický režim a došlo k podobnému vývoji jako, řekněme, na Korejském poloostrově?

Myslím, že by se tomu tak stalo pouze v případě, pokud by se na Jihu udržela americká vojenská přítomnost. Oproti válce v Koreji, kdy přece jen došlo k přímému útoku jednoho státu na druhý, byl Vietnam partyzánskou válkou. Hanoj do toho samozřejmě aktivně zasahovala, ale k opravdu frontální válce došlo až po odchodu Američanů. Na Jihu působily jednotky Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu, kterou známe jako Vietkong. Ten byl samozřejmě podporován ze Severu, ale měl velkou popularitu mezi místními obyvateli. Stejně jako v Korejské republice, i režim na jihu Vietnamu měl do demokracie daleko. S partyzány a dalšími odpůrci si nebral moc servítek, což se ukazovalo právě na podpoře místních. Ty perzekuce na jihu byly opravdu strašné a dotýkaly se i náboženských skupin. Vzpomeňme například budhistického mnicha Thích Quang Duc, který se jako jeden z mnoha upálil na protest vůči jihovietnamskému režimu.

Ve prospěch Vietkongu navíc hrál také ten fakt, že organizace se primárně profilovala jako nacionalistická a komunismus stál až na druhém místě. V takovém momentu americká intervence jen přidala závaží na druhou misku vah. Nesmíme zapomenout taky na obrovskou míru korupce, která režim v Saigonu doprovázela takřka na každém kroku. Tento režim byl navíc sám o sobě nestabilní a za dobu jeho existence tam proběhlo celkem sedm převratů. Kdybych to měl shrnout, tak „korejský scénář“ by byl možný, jen kdyby na jihu došlo k rozsáhlým politickým změnám spolu s americkou přítomností.

Vietnamský konflikt, respektive přímé vojenské angažmá Spojených států v něm, lze podle mnohých pojímat jako moment, který se stal impulzem k širším proměnám americké společnosti. Souhlasíte s tím a mohl byste případně přiblížit klíčovou podstatu tohoto procesu?

Určitě. Válka v USA fungovala jako katalyzátor. Kromě protiválečného hnutí podporovala otázky spojené se sexuální revolucí a také (rasově, pozn. redaktora) segregovanou společností. Velkou roli v tom také hrál fakt, že konflikt byl pod drobnohledem medií. Bylo to asi vůbec poprvé, kdy americká veřejnost měla tak podrobné informace o válečných operacích vlastní armády. To logicky vedlo k tomu, že z konfliktu budovaného v prizmatu boje se zlem světového komunismu se najednou stala válka vybočující z černobílého spektra vnímání, ke není jen dobro a zlo. Na veřejnost se dostávaly nejen útrapy jednotlivců, ale také vietnamských civilistů. Média otevírala i nelehká témata týkající se válečných zločinů, jako byl známý případ maskaru v My Lai. Když se tento faktor přidal do společenského a intelektuálního kvasu šedesátých let, není divu, že protiválečné hnutí bylo tak silné.

Krom toho tu byla ještě otázka menšin a rasismu. Válka se hodně dotýkala afroamerické komunity. Afroameričané tvořili takřka 12,5 % všech amerických ztrát ve Vietnamu, které se pohybují okolo 60 tisíc padlých a nezvěstných. Otevíralo to pak otázku, proč lidé, kteří umírají za svoji vlast, musí být obětí systémového rasismu vyloučení. Podobná situace pak nastávala také u přistěhovalců z Latinské Ameriky, přičemž jejich podíl na ztrátách byl necelých 20 %. Problémy, které válka ve Vietnamu otevřela, široce zasáhly americkou společnost. Odraz války hodně známe z filmovému prostředí. Pro čtenáře může být takto zajímavý u nás velmi oblíbený seriál MASH. Děj se sice odehrává v Korejské válce, ale v jednotlivých dílech vidíme témata související právě s Vietnamem. Ať už jde o hrůzy války, psychické dopady na jednotlivce či rasismus nebo válečné zločiny.

Přijde mi, že česká veřejnost neví prakticky nic o percepci konfliktu ve vietnamské společnosti. Dá se předpokládat, že válka – která byla navíc z obou stran velmi krutá k civilnímu obyvatelstvu – tvoří důležitý bod její kolektivní paměti. Vietnam od svého násilného sjednocení v roce 1975 prošel značnou proměnou. Dochází spolu s tím i k posunům v interpretaci války?

V obecné rovině se válečné události chápou stále jako boj za národní osvobození či boj proti imperialismu. Nicméně vietnamská společnost postupně otevírá nová témata spjatá s válkou. Nejprve se asi začaly objevovat otázky spjaté s civilními oběťmi. Již v osmdesátých letech se začaly objevovat úvahy, zda taková krutá daň byla zapotřebí a zda to celé vůbec bylo nutné. V dalších dekádách se pak začaly v rámci popkultury objevovat filmy a knihy, které tematizovaly rozdělení rodin mezi Jih a Sever, civilní ztráty a problematiku vojáků z Jihu a jejich postavení ve sjednocené zemi. Samozřejmě, že i v historiografii se objevují určité změny naznačující podíl severního Vietnamu na rozpoutání konfliktu, ale to jsou práce vycházející mimo Vietnam, byť se i jedná o vietnamské historiky a historičky. Oficiální stranická linie ve věcí vnímání války zůstává neměnná, ačkoliv vedení v Hanoji s ohledem na sbližování s USA na ní z pragmatických důvodů dogmaticky nijak nelpí. Samozřejmě, že to se týká oblasti mezinárodních vztahů, ale kdybyste pak ve Vietnamu zavítali do válečných muzeí, výklad bude nadále antiamerický a okořeněný místním nacionalismem. Součástí oficiálního příběhu je pohled na minulost prizmatem boje Davida s Goliášem, kdy malinký vietnamský národ porazil velkou Ameriku. Pokud bychom chtěli hledat příběhy spojené s osobním utrpením a dopady války, jako například posttraumatická stresová porucha u veteránů, tak to nenajdeme vůbec. Otázky psychických dopadů na jednotlivce či podobně založené problémy nejsou v konzervativním Vietnamu společensky přijatelné, tak se ani odborně moc neotevírají.

Závěrem se posuňme více do současnosti. Minulý rok jsme byli svědky překotného stažení amerických vojáků z Afghánistánu. Mnoho komentátorů tehdy činilo srovnání právě s vietnamskou válkou. Je podle Vás tato analogie funkční?   

V určitém smyslu to analogie je. Minimálně její vizuální ztvárnění, které nám ve fotografiích přinesla media. Nicméně vytvářet analogii k Vietnamu je obecně oblíbené ve věci prohraných asymetrických konfliktů. Vzpomeňme na Sověty a jejich invazi a následný konflikt právě v Afganistánu, ze kterého se stal „sovětský Vietnam“. Je to mediálně líbivé přirovnání. Na druhou stranu, co se Spojených států týká, určité analogie to přinést může. Konflikt ve Vietnamu vnesl do americké společnosti a politiky něco, co bychom mohli nazvat „syndromem ztracené věci“.  Ve zkratce to znamená, že u jednotlivců, ať se již jedná o vojáky nebo politické postavy, se rozšířil pocit, že se válka ve Vietnamu dala vyhrát a že se tak nestalo jen díky zradě nebo zvůli tehdejších politických elit. Není náhodou, že po porážce Iráku v roce 1991 prezident Bush starší mluvil o odčinění porážky ve Vietnamu. Je to takové velké trauma, takže vlastně není ani moc překvapující, že byl Vietnam skloňován i při invazích a následném vývoji v Afghánistánu a Iráku. V souvislosti s Afganistánem byl vidět prostor pro vytvoření podobného traumatu, který možná v následujících generacích Vietnam zastíní.

Související

Robert Kennedy Rozhovor

55 let od atentátu na Roberta Kennedyho. Politické násilí bylo v USA bohužel docela běžné, uvádí amerikanista Pondělíček

Robert Kennedy, vlivný politik a uchazeč o prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu, bratr v roce 1963 zavražděného prezidenta Spojených států Johna Kennedyho, se před 55 lety, 5. června 1968, stal rovněž obětí atentátu. O den později zemřel. Pro své názory, především na nepřípustnost rasové segregace, byl mnohými nenáviděn, avšak motiv vraždy s vnitřní politikou patrně nesouvisel, vysvětluje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Jiří Pondělíček. 
Shromáždění civilistů krátce předtím, než na ně spustili američtí vojáci palbu. (16. března 1968, Vietnam) Rozhovor

„Vietnamské Lidice“. Masakr v Mỹ Lai byl výbuch bezbřehého násilí, hodnotí historik Crhák

Uplynulo 55 let od chvíle, kdy příslušníci 23. pěší divize americké armády podnikly zásah v jihovietnamské vesnici Mỹ Lai. Na místě zůstalo několik stovek mrtvých civilistů, mnoho z nich bylo před smrtí mučeno či vystaveno sexuálnímu násilí. Přestože se jednalo o největší známý zločin vietnamské války, který vyčníval formou i rozsahem, podobné události ji provázely od počátku, jen díky svému menšímu měřítku nepřitáhly takovou pozornost, upozorňuje historik Národního muzea Ondřej Crhák. 

Více souvisejících

Válka ve Vietnamu Americká armáda (U.S. ARMY) USA (Spojené státy americké) vietnam Ondřej Crhák (historik)

Aktuálně se děje

včera

včera

včera

včera

Z filmu Svědkové Putinovi.

Filmy o Putinově Rusku a jeho agresi u příležitosti prezidentských (ne)voleb

O víkendu v Rusku proběhly prezidentské volby, jejichž průběh by se pro Putinovu opozici dal přirovnat k boji s větrnými mlýny. Vladimir Putin prezidentské křeslo obsadí již popáté. Kdy jindy si tak připomenout sérii filmů, které dohromady tvoří portrét novodobého diktátora, jeho vlivu na Rusko a připomínají, jak lehce je moc zneužitelná. Většinu z titulů snadno naleznete na streamovacích platformách.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

17. března 2024 21:58

17. března 2024 21:20

První východočeské derby v play-off zvládly po boji Pardubice, Sparta udolala Liberec v nájezdech

Vyrovnané souboje před ohromujícími diváckými atmosférami byly k vidění o prvním hracím dni čtvrtfinálové fáze play-off Tipsport extraligy. Oba první zápasy dvou sérií Pardubice vs. Hradec Králové a Sparta vs. Liberec navštívilo přes 10 000 fanoušků a oba zápasy se nerozhodly v základní hrací době. Zatímco východočeské derby rozhodl po remíze 4:4 po prodloužení symbolicky proti svému oblíbenému soupeři Martin Kaut, v pražské O2 Areně se čekalo na rozhodnutí až do samostatných nájezdů, ve kterých nakonec Pražané odčinili to, že nedotáhli vedení 2:1.

Zdroj: David Holub

Další zprávy