Británie se začala chystat na válku. Vláda vyzvala k přípravě na konflikt a rozsáhlá omezení života

Historička Margaret MacMillanová podle webu BBC upozorňuje, že největší riziko představuje poškození podmořských kabelů nebo napadení klíčových počítačových systémů. Západní společnost je podle ní po osmdesáti letech míru navyklá považovat klidný stav za samozřejmost a není na válku psychologicky připravena. Současná atmosféra v mnohém připomíná edwardiánské léto před rokem 1914, kdy se diskuse o konfliktu zdály příliš vzdálené realitě. První světová válka následně navždy změnila vnímání bojů a připravila společnost o iluze o romantice válčení.

Penzionovaný britský generál Richard Shirreff připomíná, že Rusko se považuje ve válce se Severoatlantickou aliancí již od roku 2014. Profesor strategických studií Andrew Michta v té souvislosti hovoří o dlouholeté krizi víry a mentálním odzbrojení západních elit. Po rozpadu Sovětského svazu evropské státy výrazně snížily výdaje na obranu v přesvědčení, že hrozba ze strany Moskvy definitivně pominula. Příkladem tohoto přístupu byla podle Michty i vysoká závislost Německa na ruských energiích a snaha spravovat vztahy s Kremlem diplomacií.

Psycholog Jim Orford z Birminghamské univerzity poukazuje na to, že příprava na konflikt vyžaduje zjednodušené vidění světa rozděleného na hrdiny a nepřítele. Podle jeho analýzy se západní společnost nachází ve fázi uvažování o válce, která předchází samotnému zapojení do bojů. Vnímání Ruska jako jednoznačného protivníka je klíčovým předpokladem pro ochotu veřejnosti schválit vyšší vojenské výdaje. Volání po posílení obranných rozpočtů totiž vychází z předpokladu, že nejlepší prevencí konfliktu je připravenost k boji.

Míra psychologické připravenosti se však v rámci Evropy výrazně liší a roste směrem k ruským hranicím. Švédsko po více než dvou staletích opustilo politiku neutrality a po začátku invaze na Ukrajinu se rychle zařadilo k nejlépe připraveným zemím. Bývalý švédský premiér Ulf Christersson zdůraznil, že výsledek ukrajinského konfliktu určí bezpečnostní situaci v regionu na celou generaci. Švédsko využívá systém částečné branné povinnosti a občanského zapojení, kdy jsou vybraní specialisté cvičeni pro krizové situace.

Podobně vysokou mírou ostražitosti disponují Pobaltí a Finsko, jejichž historická zkušenost se Sovětským svazem zásadně utváří národní bezpečnostní doktrínu. Finsko, které sdílí s Ruskem dlouhou hranici, staví svou obranu na všeobecné vojenské službě pro muže a rozsáhlých zálohách. Bývalý generál Arto Raty vysvětluje, že povinná služba propojovala a propojuje celé rodiny s myšlenkou národní bezpečnosti. Země má sice jen dvacet tři tisíc profesionálních vojáků, ale v případě potřeby dokáže mobilizovat stovky tisíc záložníků.

Finský systém civilní odolnosti zahrnuje od roku 1960 také pravidelné kurzy krizového řízení pro lídry společnosti, včetně poslanců, ředitelů firem či zástupců církví. Díky tomuto přístupu patří armáda a policie ve Finsku k nejdůvěryhodnějším institucím vůbec. Vládní výdaje Finska na obranu dosáhly dvou a půl procenta hrubého domácího produktu. Tento model komplexního zapojení společnosti do obrany slouží jako příklad pro ostatní evropské státy.

Podle generála Shirreffa nemohou profesionální armády s několika desítkami tisíc vojáků v případném rozsáhlém střetu obstát. Řešení vidí v inspiraci norským modelem, kde všichni absolventi škol procházejí registrací k branné povinnosti a ročním výcvikem. Zkušenost s národní službou je v Norsku vnímána jako výhoda při vstupu na trh práce i na univerzity. Politikové podle něj musejí otevřeně vysvětlit veřejnosti, že taková opatření jsou nezbytná pro zajištění národní bezpečnosti.