Idealistická Evropa ztratila kontrolu nad svým osudem?

Míra evropského vlivu

Příznivci reálpolitiky Konrad Adenauer a Charles de Gaulle chtěli vytvořit z Evropy mocenský blok, který by nakonec mohl čelit vzestupu Číny, domnívá se odborník. Soudí, že generace roku 1968 ovšem takové "reakční" smýšlení zavrhla, čímž zasela semeno současného populismu.

"Jak evropské společnosti ztrácely kontrolu nad svým osudem, strážci evropského projektu ztráceli svou legitimitu," pokračuje Hellendoorn. Tvrdí, že v Evropě se příliš nerozvinulo strategické myšlení, tvrdá a vojenská síla zůstává mimo uvažování mnoha Evropanů, což působí problém, jelikož míra, do jaké Evropané dokážou pochopit svět, určuje míru jejich vlivu.

Spojené státy se nacházejí v relativním úpadku a neexistují garance, že Washington bude Evropu chránit před vzestupem Číny, ohrožením z Ruska či nestabilitou Blízkého východu, píše analytik. Dodává, že Evropa se bude muset postavit na vlastní nohy a převzít zodpovědnost za svůj osud, což si žádá nejen investice do vojenské oblasti, ale také obnovu realistického myšlení.

Od druhé světové války USA neustále investují do rozvoje amerického realistického myšlení, které se stalo protiváhou tradičního amerického mezinárodního idealismu, uvádí akademik. Vysvětluje, že z počátku byl iniciativní Pentagon, jelikož během 40. let si americké vojenské velení uvědomilo, že nová globální role Spojených států vyžaduje hluboké, realistické chápání geopolitiky a mezinárodní bezpečnosti - tradiční americká víra v lidskou dobrotu se při konfrontaci s totalitním barbarstvím Hitlera a Stalina zdála jako naivní.

Americké realistické myšlení zpočátku formovali především přistěhovalci z Evropy, například Nizozemec Nicholas Spykman, Němci Hans Morgenthau a Henry Kissinger, Polák Zbigniew Brzezinski, Rakušan Hubert Strausz-Hupé či Edward Luttwak rumunsko-italského původu, zdůrazňuje Hellendoorn. Dodává, že tito Evropané, které stále stojí za to číst, učili Američany vnímat svět prizmatem politické moci a vojenské síly a studenoválečná bezpečnostní politika USA byla jejich realismem výrazně ovlivněna.

"Tradice pokračuje. Evropané, kteří studují mocenskou politiku a strategii se potkávají především na Harvardu, Yaleu a Stanfordu, ale mnohem méně na evropských univerzitách," poukazuje expert. Připomíná, že dnes Evropané cestují za Atlantik, aby se učili od amerických institucí. Od 40. let se totiž realistické myšlení mohlo kontinuálně a svobodně rozvíjet v rámci amerických univerzit a think-tanků, přičemž tuto intelektuální infrastrukturu financoval nejen Pantagon a ministerstvo zahraničí, ale také soukromí donátoři.

Tuto síť označuje Hellendoorn za úchvatnou. Připomíná, že odborníci z univerzit a think-tanků navíc mohou strávit několik let v důležitých politických pozicích a následně se vrátit k akademické kariéře.

Americká a evropské zájmy nejsou vždy v souladu

Situace v Evropě ostře kontrastuje, a přestože po druhé světové válce konzervativní politici jako Adenauer či de Gaulle prosazovali evropský ideál usmíření a integrace na základě chmurného historického realismu, v roce 1968 se s těmito "staromódními", ne-li "reakčními" politiky střetla mladá, poválečná generace, poukazuje analytik. Doplňuje, že následně se v Evropě rozvinulo hluboce zakořeněné společenské odmítání mocenské politiky a vojenských akcí.  

Dokud americká vojenská a jaderná síla chránila Evropu před mezinárodním konfliktem, Evropané mohli geopolitiku a strategii v zásadě ignorovat a střízlivé historické povědomí o dlouhé krvavé evropské historii zerodovalo, tvrdí Hellendoorn. Konstatuje, že progresivní evropské univerzity podporovaly abstraktnější a teoretičtější analýzy mezinárodních konfliktů a mezi akademiky se na důležitost politiky dlouho pohlíželo spatra.    

Pokusy evropských think-tanků tuto mezeru zaplnit nebyly příliš úspěšné a think-tanky v Bruselu se spíše zaměřují na technokratický proces evropské spolupráce, navíc závisejí na veřejných prostředcích, a tak jsou často omezovány projektovými směrnicemi, které úzce sledují politicky poplatné pohledy, kritizuje odborník. Dodává, že současné evropské elity jsou silně formovány progresivními ideály a většina evropských politiků raději ignoruje tvrdé geopolitické analýzy, s nimiž nesouhlasí.

"Evropský nezájem o vojenské výdaje je zřejmě vedlejším efektem relativně omezené společenské znalosti bezpečnostní politiky. Londýn a Paříž jsou výjimkou, ale nejvlivnější geopolitické a vojensko-strategické pohledy stále vycházejí z Washingtonu DC," píše Hellendoorn. Soudí, že díky tomuto nedostatku historického realismu Evropa stále ztrácí relevanci na úkor USA a evropští politici často naslouchají názorům amerických stratégů na světovou politiku, přičemž rostoucí nezájem o evropské záležitosti na půdě amerických univerzit a think-tanků je zřejmý.  

Při absenci stejně orientovaného evropsko-amerického dialogu je budoucnost transatlantického spojenectví ohrožena a pokud chce Evropa zajistit svou budoucnost, musí doplnit evropský idealismus obnoveným realismem, znovuobjevit vlastní formy reálpolitiky a strategické analýzy, míní odborník. Připomíná, že dlouhá evropská historie představuje dobré východisko a Evropa se také může hodně naučit z toho, jak je nezávislé strategické myšlení podporováno v USA.

Především v době politiky "Amerika na prvním místě" nebudou americké a evropské zájmy vždy v souladu a pro Evropany by nebylo moudré slepě spoléhat na americkou vojenskou a politickou podporu, deklaruje Hellendoorn. Varuje, že stejně tak americké realistické myšlení není vždy kompatibilní s evropskými zájmy.