Válka USA s Íránem má nečekaného "vítěze". Překonal i Trumpa

Klíčovou postavou tohoto sblížení je pákistánský polní maršál Ásim Munír. Donald Trump o něm opakovaně hovoří jako o svém „oblíbeném“ maršálovi a veřejně vyzdvihuje jeho hlubokou znalost íránského prostředí. Munír dokázal u Trumpa zabodovat nekonvenční diplomacií a lichotkami, což je přístup, který na současného šéfa Bílého domu funguje mnohem lépe než strohá úřední komunikace jiných států.

Pákistán má pro roli mediátora ideální geografické i politické předpoklady. S Íránem sdílí téměř tisícikilometrovou hranici a pojí ho s ním hluboké kulturní a náboženské vazby, které Islámábád označuje za „bratrské“. Zároveň se na pákistánském území nenacházejí žádné americké letecké základny, což zemi v očích Teheránu činí důvěryhodnějším partnerem než arabské sousedy v Perském zálivu, kteří jsou do konfliktu již přímo či nepřímo vtaženi.

Motivace Pákistánu k nastolení míru je však primárně ekonomická. Země je extrémně závislá na dovozu ropy přes Hormuzský průliv, jehož faktické uzavření Íránem způsobilo Islámábádu obrovské potíže. Ceny pohonných hmot v Pákistánu vzrostly o pětinu a vláda musela zavést drastická opatření, včetně čtyřdenního pracovního týdne pro státní zaměstnance, aby ušetřila palivo. Pokračování války by pro již tak křehkou pákistánskou ekonomiku znamenalo katastrofu.

Diplomatický tanec mezi Washingtonem a Teheránem je pro Pákistán hrou s vysokými sázkami. Pokud uspěje, katapultuje se mezi globální diplomatickou elitu a posílí svůj vliv na světové scéně. Pokud však selže, riskuje obvinění z naivity. Kritici poukazují na paradox, že se jako mírotvůrce prezentuje země, která je v ostrém konfliktu s Afghánistánem a jejíž napětí s Indií vyvolalo teprve loni obavy z jaderné eskalace.

Dalším rizikem je vnitropolitická situace. Veřejné mínění v Pákistánu je silně proíránské, což se projevilo masovými demonstracemi po zabití íránského nejvyššího vůdce. Při pokusu o útěk na americký konzulát v Karáčí dokonce tekla krev. Pákistánští lídři proto musí postupovat velmi opatrně, aby jejich spolupráce s Trumpem nebyla domácím obyvatelstvem vnímána jako zrada muslimského souseda.

Komplikaci představuje také obranný pakt se Saúdskou Arábií z loňského září. Ten zavazuje Pákistán k pomoci v případě agrese proti Rijádu. Pokud by se Saúdská Arábie do války s Íránem zapojila, Pákistán by se ocitl v neřešitelné situaci – musel by si vybrat mezi svým strategickým spojencem a sousedem, se kterým nechce otevřít další válečnou frontu na své již tak neklidné západní hranici.

Pákistán se však snaží tyto hrozby vyvažovat politikou „vícestranné orientace“. Uvědomuje si, že v dnešním světě je pro středně velké mocnosti nejvýhodnější udržovat vztahy na všechny strany. Zatímco tedy maršál Munír udržuje linku s Trumpem, ministr zahraničí Ishaq Dar vyráží na jednání do Číny, aby zajistil podporu dalšího klíčového hráče v regionu.

Způsob, jakým si Pákistán získal Trumpovu přízeň, byl podle analytiků velmi přímočarý. Islámábád Trumpovi dopřál dvě důležitá symbolická vítězství: nominoval ho na Nobelovu cenu míru za zásah v krizi s Indií a vydal Spojeným státům strůjce útoku na kábulské letiště. Tyto kroky vytvořily v Bílém domě atmosféru důvěry, která Pákistánu otevřela dveře k roli zprostředkovatele.

Navzdory veškerému diplomatickému úsilí však zůstávají vyhlídky na skutečnou mírovou dohodu skeptické. Míra nedůvěry mezi USA a Íránem je po zabití íránských špiček a raketových útocích na datová centra v regionu obrovská. Požadavky obou stran jsou maximální a prostor pro kompromis se zdá být minimální.

Pákistán však věří, že i kdyby jeho mise nevedla k okamžitému míru, už samotná snaha mu přinese prestiž. Ukazuje světu, že není jen zemí problémů, ale i státem schopným konstruktivně zasahovat do globálních krizí. V sázce je budoucnost regionu i pákistánské ekonomiky, a tak Islámábád pokračuje v diplomatickém maratonu, i když šance na úspěch zůstávají nejisté.