KOMENTÁŘ: Směřujeme k federální EU?

Evropská unie je jedinečným politickým systémem, který mnozí odborníci nazývají federací. Pak jsou zde ale tací, kteří EU za federaci nepovažují. Prvním problémem, na který můžeme narazit, je neexistence psané ústavy, která by právně ukotvovala federální uspořádání unie. Političtí lídři, kteří v polovině minulého století stáli v čele prvních integračních iniciativ, nikdy neformulovali své politické vize do jediného ústavního dokumentu. Ani princip federace není doposud nikde zakotven. O jeho zasazení do primárního práva unie se snažili již holandští představitelé při vzniku Maastrichtské smlouvy, a tedy EU, avšak jejich iniciativy byly neúspěšné. Přesto je třeba upozornit na skutečnost, že integrační snahy vycházející z logicky „sbližujícího se společenství“ a federalismu, byly základními myšlenkami po válce vznikajících Evropských společenství. Na počátku 21. století následovaly snahy o vytvoření evropské ústavy, avšak i ty skončily obdobným neúspěchem.

Prvek, který však Evropská unie splňuje, je rozdělení moci mezi více úrovní vládnutí – v našem případě mezi centrum (EU) a jednotky (členské země). Tato tzv. sdílená suverenita zaručuje, že centrum ani jednotky nerozhodují ve všech oblastech či otázkách, ale pouze v těch, které jim náleží. Každá rovina vládnutí má unijními smlouvami přesně definované oblasti, ve kterých rozhoduje. Například přesun kompetencí od členských států směrem na úroveň EU můžeme pozorovat v oblasti kompetencí, které Smlouva o fungování Evropské unie označuje za výlučné. Patří mezi ně např. celní a měnová politika, nebo stanovování pravidel hospodářské soutěže.

Oblasti, ve kterých obě úrovně společně sdílí kompetence, zahrnují např. politiky vnitřního trhu a sociální politiky, životního prostředí nebo ochrany spotřebitele. Ve všech ostatních otázkách rozhodující členské země – tento princip se nazývá subsidiaritou. Subsidiarita zaručuje, že unie jedná jen v těch oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci pouze tehdy, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy. Je obecně známo, že princip subsidiarity byl do unijního práva zakotven „pod nátlakem“ euroskeptických států, které chtěly vyvážit federalistické prvky a ponechat si určitou část svých pravomocí. Je však možné tvrdit, že větší suverenita stále náleží členským státům. Jsou to právě tyto státy, které se mohou, ale také nemusí, rozhodnout a svoji suverenitu na unii delegovat. Je tak možné konstatovat, že suverenita v EU není formálně sdílená jako v typických federacích.

Dalším znakem, který EU z federálního hlediska splňuje, je existence rozhodčí instituce. V systému unie je touto institucí Soudní dvůr Evropské unie, který vykonává dozor nad výkladem unijního práva a urovnává právní spory mezi unijními institucemi a členskými státy. Z institucionálního hlediska nám však chybí prvek dvoukomorového parlamentu. EU nicméně svým legislativním orgánem disponuje a je jím Evropský parlament, jehož členové jsou přímo volení členskými státy. Takto parlament vyvažuje moc nadnárodně orientované Komisi. Hlas členských států je dále silných především skrze Radu ministrů.

V závěru je třeba uvézt, že i když EU nenaplňuje federativní rysy v některých citlivých oblastech, neznamená to, že v nich určité „federativní“ pokroky nedělá. Problematická však zůstává skutečnost, že Evropská unie není státem jako takovým, a proto je velice obtížné hodnotit, zda je nebo není federací. V aktuální situaci můžeme tvrdit, že EU není ideálním typem federace a v blízké budoucnosti asi ani nebude. Na druhou stranu můžeme pozorovat mnoho federativních principů, které je možné posilovat a s každou revizí unijního práva se tak i děje.