Moskva selhala. Mohutný ukrajinský útok rezonuje Ruskem, nespokojenost lidí roste

Videa zveřejňovaná ruskými občany na sociálních sítích odhalují hned dva zásadní příběhy. Prvním z nich je selhání moskevské protivzdušné obrany, jejíž údajné tři ochranné prstence dokázaly prorazit levné, masově vyráběné drony. S těmito bezpilotními letouny se dříve potýkala hlavně Ukrajina, nyní je však sama každou noc posílá směrem na Rusko. Následkem toho odletělo víko jedné z rafinérií, v těsné blízkosti Kremlu vypuklo několik požárů a nepochybně se rozvíjí ekologická katastrofa. Samotné škody navíc silně ovlivní dodávky paliva, což může způsobit fronty na čerpacích stanicích ve městě, které se Kreml snažil před dopady války chránit.

Druhým příběhem je viditelný nárůst nespokojenosti mezi obyvateli Moskvy, což s sebou přináší politickou nestabilitu. Vytrvalé sdílení videí, které se ruské úřady pokoušely omezit, ukazuje na sílící odpor a selhání kontroly nad šířením informací. Moskevské nebe je ze strany Ukrajiny neklidné už od května roku 2023, kdy malý dron zasáhl samotný Kreml, což minulý měsíc vedlo k výraznému omezení vojenské přehlídky ke Dni vítězství. Čtvrteční záplava záběrů s vlnami ukrajinských dronů útočících opakovaně na hořící cíle představuje celosvětově jasný moment, ve kterém se Kreml ocitá v těžkých potížích.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj označil tyto údery za přímou odvetu za vytrvalé noční bombardování ze strany Ruska. To začátkem týdne zasáhlo mimo jiné nejstarší a nejposvátnější církevní komplex v Kyjevě. Zelenskyj zřejmě odjížděl ještě více povzbuzen ze setkání zemí G7 v Evianu, kde americký prezident Donald Trump vyjádřil vůči ukrajinské situaci jak lhostejnost, tak podporu.

Zdá se, že ukrajinský vůdce snížil svá očekávání od Trumpa na absolutní minimum. Přesto získal jednu klíčovou věc, o kterou usiloval, i když její obrysy zůstávají nejasné. Jde o možnost, že by Ukrajina mohla licenčně masově vyrábět systémy protivzdušné obrany a rakety. Tyto zbraně Spojené státy a Evropa sice vyrábějí, ale samy jich mají nedostatek a jejich doplňování je pomalé. Ukazuje to na čistě pragmatický vztah, kdy by Kyjev mohl v zájmu vlastního přežití stavět zbraně, které jsou pro továrny NATO příliš drahé a jejich výroba zdlouhavá.

Z Trumpových proměnlivých nálad na summitu G7 není úplně jasné, zda má stále chuť usilovat o mír. Dokonce i on však musí vidět, že Kreml dosavadní snahy ignoroval. Evropané přitom vkládali naděje do vyjednavače ze země, kterou italská premiérka Giorgia Meloniová označila za střední mocnost, jenž by mohl rozhovory znovu podnítit. Velká Británie, Francie a Německo vydaly společné prohlášení, v němž zopakovaly své dlouhodobé podmínky pro dohodu, které obsahují pro Moskvu nepřijatelné jednostranné příměří.

Naděje, že by Putin mohl hledat způsob, jak z konfliktu vybruslit, stále žije kvůli patové situaci na bojišti a problémům s obranou ruského vzdušného prostoru. Ruský prezident se vyjádřil poměrně nejasně, když naznačil, že mírová dohoda a ovládnutí celého Donbasu se nevylučují. Zmínil také, že válka brzy skončí a jako prostředníka by mohl uvítat bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera. Když však minulý týden uznal hospodářské škody způsobené ukrajinskými údery, jeho reakcí byla pouze hrozba další odvetou.

Zatímco se objevují záběry černého deště padajícího na moskevská auta, rozhodnutí o dalším směřování války leží znovu na jejím strůjci. Je možná optimistické si myslet, že Putin zvolí diplomacii a ukončení konfliktu, v němž podle západních tajných služeb zemřelo půl milionu jeho spoluobčanů. Zvláště když cílem je získat část Ukrajiny, která odpovídá zhruba necelému procentu rozlohy samotného Ruska.

Putinova rozhodnutí byla během války opakovaně špatná. Nejprve věřil, že dobytí Kyjeva bude otázkou několika týdnů, a následně důvěřoval armádě, že udrží své zásobovací linie během ruského kolapsu na konci roku 2022. Později dopustil obrovské plýtvání lidskou silou při útocích na Donbase, což způsobilo potíže s náborem nových vojáků. Posledním omylem byla víra, že Donald Trump dokáže skrze lichotky zajistit užitečné ústupky od Kyjeva.

Po celá desetiletí si Putin budoval image klidného a přesného stratéga. Rozsah katastrofy za branami jeho sídla i na vzdálené frontě, kde ukrajinské údery denně narušují zásobování a způsobují nedostatek paliva na okupovaném Krymu, musí ovlivňovat jeho uvažování. To však nemusí znamenat okamžitou snahu o smír, ale dost možná přesný opak.

Ruský vůdce si v této situaci nemůže dovolit dávat najevo slabost, protože tato válka rozhodne o jeho dalším osudu v budoucnosti i v historii. Problémy na frontě jsou zřejmé, on sám se však může utvrzovat v tom, že jde pouze o dočasný pokles válečného štěstí. Může věřit, že Rusko brzy vyrovná ukrajinské schopnosti v oblasti dronů a zrychlí obsazování území.

Největší nebezpečí pro Putina nicméně číhá na domácí scéně. Nedávno musel veřejně uznat ekonomické škody po ukrajinských útocích, pomalý postup armády i rostoucí nespokojenost kvůli výpadkům internetu. Všechna tato vyjádření jsou přiznáním reality ze strany Kremlu, který dosud nebral v potaz nic jiného než totální vítězství.

Možnosti, jak konflikt stupňovat a nezhoršit přitom vlastní situaci, jsou pro Putina velmi omezené. Útok na východní státy NATO by byl obrovským riskem v době, kdy jeho armáda nedokáže ovládnout ani menšího souseda. Použití taktických jaderných zbraní by zase vyvolalo hněv Spojených států, Evropy a pravděpodobně i Číny, přičemž strategický zisk by byl minimální. Rusko navíc již nyní útočí na Ukrajinu vším, co má k dispozici, a použití balistické rakety Orešnik limitují její vlastní zásoby.

Zásadní politické změny přicházely v Rusku po neúspěšných válkách už v minulosti. Přední moskevský deník Moskovskij Komsomolec minulý měsíc varoval, že velké geopolitické ztráty bývají občas užitečnější než skvělá vítězství. Odchod Ruska z první světové války vedl k revoluci, neúspěch v Afghánistánu předznamenal rozpad Sovětského svazu a po zničení Grozného musela Moskva v roce 1996 udělit Čečensku autonomii. Snadné změny v systému se však očekávat nedají.

Putinových šestadvacet let v čele země se vyznačovalo obratným manévrováním, pragmatismem a velkým geopolitickým vlivem. To je v ostrém kontrastu s urputnou snahou o vojenské zisky v posledních čtyřech letech. Dalším krokem Moskvy v situaci, kdy nad městem stoupá tmavý kouř, musí být nalezení způsobu, jak se vyrovnat s vlastní slabostí, aniž by navenek dávala najevo cokoliv jiného než sílu. V systému, který Putin v Rusku vybudoval, leží tento téměř nesplnitelný úkol pouze na něm.