Pařížská dohoda je po 10 letech od podpisu minulostí? Světu se oteplení pod 1,5 stupni nedaří udržet

Během loňského klimatického summitu v brazilském Belému se hostitelská země rozhodla vynechat projednávání konkrétních plánů na snižování emisí skleníkových plynů. Tento krok vyvolal mezi diplomaty značnou nevoli a obavy, že jednání ztratí svůj hlavní smysl. Summit sice skončil kompromisní dohodou, avšak prohloubil stávající rozpory uvnitř celého procesu.

Kritika klimatických summitů se opírá o zdlouhavou byrokracii a pravidlo konsensu, které umožňuje autoritářským státům a producentům ropy blokovat pokrok. Spojené státy navíc pod vedením Donalda Trumpa od pařížské dohody opětovně odstoupily. Ani řada vyspělých zemí, včetně Austrálie, Turecka, Velké Británie či Německa, přitom nedodržuje ambiciózní závazky a nadále podporuje fosilní paliva.

Rychlost nárůstu globálních teplot se navíc v současnosti zrychluje na 0,4 stupně Celsia za desetiletí, což kontrastuje s pomalým tempem diplomatických jednání. Odborníci jako Paul Bledsoe proto označují strukturu vyjednávání za zdlouhavou a volají po její úpravě. Mnoho pozorovatelů a diplomatů však přesto odmítá myšlenku, že by pařížská dohoda byla zcela odepsaná.

Navzdory všem selháním zůstává dohoda podle expertů důležitým morálním kompasem, který určuje správný směr globálního úsilí. Klimatolog Johan Rockström sice označuje současný vývoj za globální selhání, ale zároveň připomíná, že pařížská dohoda představuje jediný globální rámec, který máme k dispozici. Podobný názor sdílí i bývalý panamský diplomat Juan Carlos Monterrey, podle nějž smlouva stanovila nezbytný směr.

Současný summit v Turecku, který probíhá pod společnou předsednickou záštitou Austrálie, přináší také určité pozitivní politické signály. Znovuzvolení brazilského prezidenta Luize Inácia Luly da Silvy vedlo k výraznému snížení odlesňování v regionu. Kladným momentem je rovněž oslabení pravicových a autoritářských tendencí v některých zemích, což dává naději na silnější podporu ochrany klimatu.

Nezávisle na oficiálních summitech probíhají také regionální iniciativy, jako bylo dubnové setkání téměř šedesáti států v Kolumbii. Účastníci se zde dohodli na vytvoření vlastních národních plánů pro přechod od fosilních paliv, přičemž Francie, Německo a Nizozemsko již své strategie představily. Důraz je kladen rovněž na omezování silných skleníkových plynů, jako je metan, což by mohlo výrazně zpomalit růst teplot.

Skutečná transformace se mezitím projevuje v reálném světě prostřednictvím masivního rozvoje čistých technologií a obnovitelných zdrojů. Příkladem je Čína, která investuje do výroby solárních panelů a elektromobilů, neboť na tom závisí její ekonomická prosperita. Spotřebitelé v rozvojových zemích navíc sami přecházejí na čistou energii bez čekání na mezinárodní pomoc.

V Pákistánu tvoří střešní solární panely již čtvrtinu veškeré spotřeby elektřiny kvůli nestabilní síti a častým výpadkům proudu. Podobně ve Vietnamu tvoří cenově dostupné elektromobily z Číny významnou část prodejů osobních automobilů. Odborníci poukazují na to, že celková spotřeba energie by se navíc mohla výrazně snížit díky postupné elektrifikaci dopravy a vytápění.

Mezinárodní konference nadále plní nezastupitelnou roli v poskytování prostoru pro vzájemnou podporu a sdílení zkušeností mezi státy. Pro zranitelné ostrovní státy, které čelí existenční hrozbě, představují tato jednání klíčovou platformu pro vyjádření obav a prosazování pomoci. Budoucnost planety však bude záviset především na tom, zda se politické závazky podaří skutečně proměnit v hlubokou ekonomickou a společenskou transformaci.