Tisíce Ukrajinců zmizely v pekelném souostroví ruských věznic. Jsou týráni, znásilňováni a umírají bez soudu

Tato čísla představují děsivý obraz systému, který experti přirovnávají ke gulagu. A přesto se o těchto lidech prakticky nemluví – nejsou zmíněni ani v mírovém plánu amerického prezidenta Donalda Trumpa, který je aktuálně předmětem složitých jednání, píše Sky News.

Podle mezinárodního práva je zadržování civilistů během války válečným zločinem. Nicméně režim Vladimira Putina se tím zjevně neřídí. Existuje množství důkazů o tom, že tito lidé jsou v zajetí mučeni, znásilňováni a mnohdy i zabíjeni.

Ukrajinská právnička a laureátka Nobelovy ceny za mír Oleksandra Matvijčuková popsala hrůzy, které zaznamenala během stovek rozhovorů s lidmi, kteří přežili ruské zajetí: „Bili je, znásilňovali, zavírali do dřevěných beden. Trhali jim nehty, vrtali jim je, prováděli elektrošoky do genitálií. Jedné ženě podle jejích slov vydloubli oko lžící.“

Jedním z těch, kteří zmizeli, je ukrajinský novinář Dmytro Chyljuk, unesený Rusy už v březnu 2022 při obsazení území severně od Kyjeva. Kromě krátkého dopisu, který dorazil o několik měsíců později, o něm jeho rodiče, Halyna a Vasyl, nemají žádné informace. Jeho matka, která po mrtvici zůstala upoutána na lůžko, zoufale pláče: „Už to nemůžu dál vydržet. Jsme staří, nemocní. Čtyři roky jsme bez našeho jediného dítěte. Každý den žiju ve strachu, že umřu, aniž bych ho ještě někdy spatřila.“

Před rokem byl z vězení propuštěn jiný vězeň, který s Chyljukem sdílel celu. Podle jeho výpovědi ztratil Dmytro polovinu své hmotnosti a většinu zubů. Jeho kolega a přítel, novinář Stas Kozluk, se obává o jeho duševní zdraví: „Nedokážeme si představit, co s lidskou myslí udělají tři roky takového zajetí. A to je na tom nejděsivější – nevíme, jak mu pomoci.“

Ruské úřady zcela ignorují jakékoli požadavky na informace o těchto zadržených. Ukrajinské úřady se snaží rekonstruovat informace skrze výpovědi propuštěných vězňů. Ti si často v zajetí memorují telefonní čísla a jména příbuzných svých spoluvězňů, aby je po propuštění mohli předat dál. V oficiálních dokumentech nebo prohlášeních Kremlu však civilní oběti nejsou vůbec zmíněny.

Podle Matvijčukové svět stále plně nechápe rozsah této hrůzy: „Nechápou, v jak nehumánních podmínkách jsou tito lidé drženi. A co hůř – nerozumí tomu, že se nejedná o vojáky, ale o civilisty, kteří by podle Ženevských konvencí měli být okamžitě propuštěni. Bez podmínek. Bez výměny.“

Navzdory pokračujícím diplomatickým jednáním není patrný žádný mezinárodní tlak na Rusko, aby s těmito praktikami přestalo. Tisíce lidí zůstávají zavřené, beze jména, beze stopy, mimo dohled veřejnosti – v systému, který by měl v moderním světě už dávno patřit minulosti.

Zatímco svět se stále více zaměřuje na vyjednávání o míru, tisíce ukrajinských rodin čekají na zprávu o svých blízkých – ve strachu, že se jí už nikdy nedočkají.