Trump odstartoval největší hazard kariéry. Může skončit pozemní invazí do Íránu, varují experti

V uplynulém týdnu vydal Trump rozkaz k obnovení útoků na íránské vojenské a infrastrukturní cíle. Učinil tak poté, co dospěl k závěru, že memorandum o porozumění podepsané 17. června ve Versailles je již nefunkční. Írán na tento krok okamžitě zareagoval vlastními odvetnými údery pomocí dronů a raket, které nasměroval proti americkým spojencům v Perském zálivu. Samotné memorandum přitom od počátku čelilo ostré kritice ze strany neokonzervativního křídla Republikánské strany, které jej označovalo za kapitulaci před Teheránem.

K tomuto vyhrocení situace dochází necelé čtyři měsíce před listopadovými průběžnými volbami do Kongresu. V nich se Demokratická strana pokouší získat kontrolu nad oběma komorami parlamentu. Trump tímto krokem riskuje volební neúspěch, protože oživuje válku, která je mezi americkými voliči značně nepopulární, a to především kvůli svému negativnímu vlivu na růst cen pohonných hmot a celkových životních nákladů v zemi.

Podle politických analytiků nedává toto načasování z hlediska volebních šancí republikánů žádný smysl. Výkonný redaktor časopisu American Conservative Curt Mills, který jinak podporuje Trumpovu izolacionistickou politiku, označil tento krok za čistě ztrátový. Podle jeho názoru to svědčí o tom, že se Trump o výsledek nadcházejících voleb příliš nestará a celou situaci vnímá spíše jako osobní vendetu vůči íránskému režimu.

Odborníci podle webu The Guardian navíc varují, že současná eskalace může Ameriku nezvratně dotlačit až k pozemní invazi na íránské území. To by znamenalo rozpoutání dlouhodobého konfliktu, tedy přesně takového typu vleklé války, které Trump v minulosti ostře odsuzoval u svých prezidentských předchůdců. Bývalý poradce Bílého domu pro Írán Nate Swanson přiznal, že intenzita současných střetů již překonala hranici, kterou považoval za možnou. Trumpův postup vnímá jako rizikový pokus o znovuzískání vyjednávací pozice, který však pravděpodobně selže.

V centru obnoveného násilí stojí boj o kontrolu nad Hormuzským průlivem. Tato strategická námořní cesta zajišťovala před vypuknutím války 28. února zhruba pětinu světového exportu energií. Pro Teherán představuje průliv největší trumf při snaze odolat americkému tlaku na ústupky v oblasti jaderného programu a podpory šíitského hnutí Hizballáh. Původní dohoda z Versailles měla zajistit šedesátidenní klid zbraní, během něhož by Írán výměnou za zrušení sankcí a uvolnění zmrazených miliardových aktiv průliv opět otevřel.

Problémy s plněním dohody se však objevily téměř okamžitě. Írán začal ostřelovat obchodní plavidla sousedních arabských států, která pod ochranou amerického námořnictva využívala trasu v ománských teritoriálních vodách namísto původních cest u íránského pobřeží. Teherán se totiž snažil nad plavbou udržet kontrolu a vybírat poplatky za služby, které Washington označil za nelegální mýtné. Část analytiků vidí chybu ve špatné práci amerických vyjednavačů, kteří v textu memoranda plavební trasy vůbec nezmínili.

Profesor Vali Nasr z Univerzity Johnse Hopkinse se domnívá, že kolaps dohody nebyl nedorozuměním, ale výsledkem kalkulu obou stran. Odkázal přitom na vyjádření viceprezidenta JD Vance, podle něhož mělo memorandum posloužit pouze jako pauza k doplnění amerických strategických ropných rezerv a dočasnému snížení cen paliv. Trump se podle Nasra snaží získat kontrolu nad průlivem ještě před zahájením hlavních diplomatických rozhovorů, aby Írán ztratil možnost klást si podmínky. Íránci naopak doufali, že během šedesáti dnů získají ekonomickou úlevu a posílí svou domácí pozici.

Riziko nesprávného odhadu situace zvyšuje i skutečnost, že v Trumpově administrativě chybí zkušení specialisté na Írán. Bývalý vládní poradce Swanson tvrdí, že ministr zahraničí Marco Rubio klíčové experty z úřadu fakticky odstranil. Rubio je sice podle interních informací skeptický vůči izraelským plánům na svržení íránského režimu, navenek však ministerstvo neutralizoval a k situaci se veřejně nevyjadřuje.

Namísto diplomatických profesionálů se Trump spoléhá na svůj prověřený tým, v němž figurují Steve Witkoff, Jared Kushner a viceprezident JD Vance. Podle Alexe Vatanky z Institutu pro Blízký východ je právě toto důvodem, proč Trump svého protivníka zásadně nepochopil. Íránští představitelé nejsou obchodníci z New Yorku a jsou ochotni snášet mnohem větší ekonomické i vojenské útrapy, než Washington předpokládal. Pro Teherán je držení Hormuzského průlivu jako rukojmí natolik silnou kartou, že jsou připraveni riskovat i další eskalaci konfliktu.

Cíl v podobě svržení režimu, který stál na počátku války a projevoval se cílenou likvidací nejvyššího vůdce Alího Chameneího a dalších představitelů, se v současnosti zdá být nedosažitelný. Nedávný masový pohřeb Chameneího v Mašhadu posloužil režimu k obnovení vnitřní jednoty a legitimity. Bývalý velitel amerického ústředního velení Joseph Votel proto varuje před dlouhodobým konfliktem a zdůrazňuje, že efektivní strategie musí zahrnovat i defenzivní opatření a diplomatickou spolupráci s evropskými spojenci z NATO.