Vyhození věnců od politiků není známkou lásky ke svobodě. Spíše naopak!

Andrej Babiš položil věnec k památníku 17. listopadu na Národní třídě krátce po půlnoci a údajně odletěl do Švýcarska za svým synem. Ještě za tmy se u pomníku objevil i Tomio Okamura se svou květinovou výzdobou. Už ráno se objevila delegace z Hradu s věncem od prezidenta Miloše Zemana. Mezitím se však na místě sešli demonstranti, kteří spíše než vzpomínat, přišli vyjádřit svoji nechuť se současnou vládou a prezidentem. Všechny věnce od jmenovaných politiků letěly do koše, ve kterém později skončil i věnec od ministra vnitra a předsedy ČSSD Jana Hamáčka.

Ve státní svátek, zvláště pokud je tak exponovaný jako 17. listopad, jednoznačně patří k povinnostem vysokých státních představitelů si jej alespoň symbolicky připomenou. To, že se premiér a šéf SPD objevili na symbolickém místě ještě za tmy, lze samozřejmě interpretovat různě. Byla to snaha nevyvolávat konflikt nebo strach z reakce demonstrantů na pietním místě? To, jak to pochopit, už nechme na každém.

Vyhození věnců však již nijak rozumně interpretovat nelze. Ano, situace ve společnosti je rozjitřená a jistě jsou mezi námi mnozí, kteří drží nervy na uzdě je s obtížemi. Pokud se ovšem chtějí demonstranti a pořadatelé protestních akcí zaštiťovat demokracií, svobodou či dokonce slušností, neměli by nikdy dopustit podobné chování. V první řadě by si měli uvědomit, že všichni jmenovaní politici jsou na svých místech díky naprosto demokratickým volbám.

Mohou je nemít rádi a nesouhlasit s nimi, ale měli by také respektovat to, že je velká část společnosti volila, a že se do svých postů dostali demokratickým způsobem. Měli by je proto alespoň minimálně respektovat.  Pokud mluvíme o rozdělené společnosti, tak právě tímto způsobem se tvoří. Pokud se politici, kterým dnes demonstranti na Národní třídě tleskali - jako Petr Fiala nebo Jiří Pospíšil či Ivan Bartoš - dostanou do exekutivní funkce, budou je voliči SPD nebo Miloše Zemana respektovat?

Navíc podobné chování je nepřijatelné i pro většinu neradikálních odpůrců současné vlády a prezidenta. Jsou totiž jisté hranice, které jsou pro většinu lidí nepřekročitelné. A mezi ně ničení věnců položených na památku významných výročí, a v případě vzpomínky na rok 1939 i mnoha obětí, patří. V demokracii to totiž není žádné hrdinství. Spíše naopak. Je to ukázka jisté ubohosti a zoufalosti. Pokud nedokáží někteří demonstranti respektovat takovéto pietní symboly, zaslouží si oni samotní respekt? Tímto přízemním a hulvátským gestem se podařilo znevážit nejen to, za co údajně demonstrují, ale i postavit do pozice obětí ty, proti kterým demonstrovali.