ROZHOVOR | Exkluzivně: Rebelka, co měla ráda hezké oblečení i humor, říkají o Horákové pro EZ členové jejího klubu

Když byla přesvědčená, že jedná správně, udělala to bez ohledu na hrozbu, co pak může následovat. Do problémů se tehdy ještě Milada Králová dostala už v roce 1917 za Rakouska-Uherska, kdy byla vyloučena z gymnázia. „Na protiválečných demonstracích věnovala rukujícím vojákům růži jako symbol míru, což bylo tehdy nemyslitelné. Navíc účast studentů na těchto akcích byla zakázána,“ připomíná pro EuroZprávy.cz další člen výboru Klubu dr. Milady Horákové Milan Nevole. „Naštěstí se záhy dostala na jiné gymnázium a v roce 1921 byla přijata na studium práv,“ připomíná místopředsedkyně klubu Eva Jourová, jejíž otec Josef Nestával byl v monstrprocesu, v němž byla Milada Horáková komunisty považována za vůdčí osobnost, odsouzen na doživotí a až v roce 1964 byl propuštěn a mohl se vrátit domů z vězení.

I když stále žijící dcera Milady Horákové Jana Kánská nechce, aby v článcích byla její maminka glorifikována, členové spolku, s nimiž se redakce v jejich sídle sešla, o ní mluví s pokorou a láskou. „Byla to typická dáma první republiky, navíc nesmírně vzdělaná, hovořila německy, francouzsky, anglicky a měla neuvěřitelné sociální cítění“ konstatuje Jitka Titzlová. Její kolegyni Evu Jourovou mrzí, že mladší generaci Milada Horáková už nic neříká. „Kdo nezná minulost své země, není připraven, poznat její budoucnost.“

Rozhovor vedly EuroZprávy.cz převážně s Jitkou Titzlovou.

OTCI PŘI POLITICKÝCH DEBATÁCH OBČAS OPONOVALA

Paní magistro Titzlová, dcera paní doktorky Jana Kánská, která žije v USA a je jí 86 let, odmítá, aby články nebo rozhovory o její mamince vyzněly jako glorifikace Milady Horákové. Co ji k tomuto přání vedlo?

Nerada hovořím za druhé, ale možná to pramení z toho, jak ji zocelil život. Tvrdě poznala jeho realitu a nechce si nic barvit narůžovo. Vždyť Jana prožila už rané dětství bez matky i otce, bylo jí šest let, když rodiče odvedlo gestapo a shledala se s nimi až za pět let po skončení druhé světové války. A pak v patnácti letech v roce 1949 zatkli matku zase komunisté a otec uprchl. Sama vzpomínala, jak bylo těžké si užívat tanečních nebo chodit za zábavou, když si uvědomovala, jak moc jí chybí rodiče. Skvěle se ale o ni starala mladší sestra Milady Horákové, a to Věra Tůmová. Ale rodiče nahradit nikdo nemůže.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole): Myslím si, že Janu také ovlivnila jedna z profesorka na škole. Zatímco spolužáci se k ní chovali hezky, tak tato zmíněná pedagožka nutila Janu, aby podepsala, že její matla je zrádkyně. Když to odmítla, vzala Janu za ruku, aby s ní obcházela všechny třídy a ostatním říkala: „Podívejte se, to je dcera té zrádkyně naší republiky.“ Je jasné, že tyto vzpomínky zanechají v člověku stopy na celý život a udělají ho potom tvrdším.

Dobře, přejděme tedy čistě k Miladě Horákové. Jaká byla v soukromí?

Málo se o ní píše, že byla velice veselá, měla ráda inteligentní humor a vyhledávala společnost. Byla to i klasická žena, která sledovala módní trendy, ráda se hezky oblékala, dbala, aby byla vždy upravená, načesaná. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to byla typická dáma první republiky. Byla vzdělaná, a to nejen kvůli tomu, že vystudovala práva. Hovořila německy, francouzky, anglicky. A nemohu opemenout zmínit, že měla silné sociální cítění.

Možná jej získala právě kvůli nepříznivému rodinnému osudu, kdy jí v roce 1914 na septickou spálu zemřeli dva sourozenci, starší Marta a mladší Jiří. Nemůže už odtud pocházet ta pro ni tak typická její pevnost a sveřepý boj, pokud narazila na nepřízeň?

To je těžké takto říci, protože člověk se sociálním cítěním už rodí. A pozná se to už na pískovišti. Buď ostatním dětem dává lopatičku, aby s ní mohly nabírat písek, anebo jim vše bere. Ale je logické, že tato událost musela malou Miladu poznamenat, celý její život byl vlastně založen na citech. A není divu. Jen si to představte, sotva rodiče pohřbili její sourozence, vypukla za 14 dní I. světová válka. A Miladě nebylo ani patnáct let, její dětství díky těmto okolnostem nebylo šťastné.

Když pomineme zmíněnou tragédii, jaký měla vztah s rodiči?

Velice si rozuměla s otcem Čeňkem Králem. To byl typický masarykovec a s ním hodiny debatovala o politice u nich doma v dnešní Rumunské ulici na Praze 2. Nečinilo ji problém nesouhlasit s postojem svého otce Čeňka, od něhož pochytila zálibu v politice. Nikdy jen nenaslouchala a poslušně nepřikyvovala, ale otevřeně říkala, co si myslí. A to i přesto, že byla vedena k přísné výchově. Byla i silně věřící, neboť otcův bratr byl katolickým farářem. Je ale nutné dodat, že otcovy názory vždy respektovala, byť s nimi nemusela vždy souhlasit.

ZA VĚNOVANOU RŮŽI VOJÁKŮM JI VYLOUČILI Z GYMNÁZIA

Přesto si ale uměla prosadit svou. Prvně se to asi projevilo v roce 1917 za Rakouska - Uherska, kdy rukujícím vojákům hodila růži jako symbol míru a byla za to vyloučena z gymnázia...

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole): Na protiválečných demonstrancích věnovala rukujícím vojákům růži jako symbol míru, což bylo tehdy nemyslitelné. Navíc účast studentů na těchto akcích byla zakázána. I tento fakt ale svědčí o tom, že když byla přesvědčena, že jedná správně, nehleděla na následky, které poté mohou přijít. Svým způsobem to byla rebelka, samozřejmě že v tom dobrém slova smyslu.

(Do rozhovoru vstupuje Eva Jourová): Naštěstí se záhy dostala na jiné gymnázium a v roce 1921 byla přijata na studium práv.

Proč se rozhodla jít studovat práva? Přece jenom v tehdejší době nebyla taková emancipace jako dnes. Neměla se svým rozhodnutím problémy?

Původně chtěla jít studovat medicínu, ale otec jí to rozmluvil. Zřejmě v tom hrál roli i hrůzostrašný zážitek z úmrtí Marty a Jiřího. Ale to se jen domnívám. Samotná Milada měla ale určité zdravotní problémy, proto zvolila práva. A problémy se svým rozhodnutím už neměla. Je třeba si uvědomit, že za prezidenta Masaryka měly ženy už stejná práva jako muži, obě pohlaví byla rovnoprávná. Zasloužila se o to ale i dcera Alice Masaryková, aby dámy měly volební právo.

K Masarykovým měla Milada Horáková hodně blízko, pokud se nepletu.

Ano, máte pravdu. Hodně se přátelila a udržovala pravidelný kontakt právě s Alicí Masarykovou, která byla zakladatelkou Československého kříže, jehož členkou byla i Milada. Obě si moc dobře rozuměly. Hodně přátel měla Milada i v Sadské na Nymbursku, kam často jezdila odpočívat a některým přátelům dokonce před popravou napsala i dopisy.

RODINA KRÁLOVA KVŮLI MANŽELOVI ZMĚNILA CÍRKEV

Kdy a kde se seznámila s pozdějším manželem Bohuslavem Horákem? Na fakultě asi stěží, protože on studoval na zemědělského inženýra a doktora technických věd, rovněž byl o tři roky starší.

Přesně se to nikdy nepodařilo zjistit, ale s nějvětší pravděpodobností se potkali někde ve společnosti a pomohla k tomu náhoda. Někdo tvrdí, že se poznali přes Miladinu kamarádku, ale to se nepotvrdilo. Zřejmě si hned oba padli do oka. Bohuslav, který byl o tři roky starší, byl pohledný, sportovní typ, Milada byla krásná dívka, perfektně oblékaná. Oba pojil zájem o sport, jezdili na kanoi a rádi plavali.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole): Když StB vybílila při domovní prohlídce 27. září 1949 dům Horáků, tak jednu složku označila jako předmět doličný a v deskách byly fotografie Milady Horákové v plavkách nebo snímky ze sportovní činnosti. Zní to humorně, i když k smíchu to vůbec není, ale vypovídá to o tehdejší tísnivé době i praktikách StB.

Jak Miladini rodiče přijali do rodiny jejího manžela? Svatbu měli v roce 1927.

Nejlépe, jak mohli. Jasně to dokumentuje skutečnost, že kvůli zeťovi a manželovi celá rodina přešla k evangelíkům, k nimž se Horák hlásil. Královi do té doby byli katolíci. Prokázali tak respekt k jejímu muži, i to o něčem vypovídá, že změnili církev.

Kdybychom Miladu Horákovou hodnotili dnešní optikou, dalo by se říci, že byla vlastně feministka, bojovnice za ženská práva. Byla členkou Ženské národní rady, po válce předsedkyní Rady československých žen. Nepromítalo se to negativně do partnerského vztahu? Přece jenom každý muž má své ego a navíc její manžel také dělal kariéru v podobě rozhlasového reportéra před válkou.

Troufnu si říci, že slovo feministka se k Miladě Horákové vůbec nehodí. Kdyby znala ty současné, zřejmě by s nimi nesouhlasila, Ona ale měla velké sociální cítění, snažila se na právním oddělení za nemajetné bojovat, pomáhala svobodným matkám, dnes by se řeklo samoživitelkám. Byla to hlavně bojovnice za spravedlnost, nesnášela křivdu. Proto se plně našla v práci na Ústředním sociálním úřadě hlavního města Prahy. Osobně si ale myslím, že její aktivity žádné problémy v manželství nezpůsobovaly. Tím, že se se jim Jana narodila až šest let po svatbě, tak se dá asi odhadovat, že oba se chtěli před dítětem věnovat svým kariérám a na tom se shodli.

VE VAZBĚ SI RECITOVALA ZAMILOVANÉ BÁSNĚ OD MUŽE

Ovšem není tajemstvím, že krátce po porodu se vrátila zpět do práce na Ústřední sociální úřad hlavního města Prahy...

Protože měli Horákovi služebnou i hospodyni, tak si to mohla dovolit. Janě se ale i přes svoji vytíženost dost věnovala. Nebylo jí cizí ani vaření. Když k nim přišla domů společnost, uměla se Milada o hosty postarat. Co je ale zajímavé, hospodyně rády chodily do vzdělaných rodin. Kromě odvedené práce, za níž dostaly zaplaceno, se přiučily i mnohým vědomostem a znalostem, které jim dříve chyběly.

Práce na zmíněném úřadu Horákovou naplňovala, ale jeho ředitel Petr Zenkl, pozdější primátor hlavního města Prahy a její přítel, paní doktorku od tohoto zaměstnání zrazoval, a to hned při jejím nástupu v roce 1927, krátce po uzavření sňatku. Víte proč?

Ano, doktor Zenkl, který v té době nebyl ještě primátorem, ale předsedou tohoto úřadu, Miladě jasně řekl, že její práce je vlastně od nevidím do nevidím, je málo placená a není si jistý, zda je pro ženu vhodná, navíc čerstvě vdanou. Milada Horáková však byla nadšena a do práce se pustila se svým typickým přesvědčením a nejlepším vědomím. Těšilo ji, když na právním oddělení Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy mohla pomáhat sociálně slabým. Tehdy snad vůbec neexistovaly soukromé praxe jako dnes, a proto se realizovala po právní stránce takto. Ale stejně s určitými případy musela chodit k soudům a co se o ní ví, byla i u nich svěřepá.

(Do rozhovoru vstupuje Milan Nevole): Moc lidé neví, že doktor filozofie Petr Zenkl navrhl Ústřední ústav sociální péče v Krči, nazvané Masarykovy domy (dnes je zde Thomayerova nemocnice na Praze 4 – pozn.red.), a Milada tento projekt podporovala.

Manželé Horákovi byli už zatčeni gestapem za druhé světové války, pět let o sobě nevěděli. Některé partnerské vztahy se po tak dlouhém odloučení rozpadly. Jak si vysvětlujete, že oni tuto zkoušku zvládli a obstáli v ní?

Řeknu to jednoduše: oba se velice milovali, rozuměli si a měli společné zájmy. Oni ale byli zvyklí, že se ani v normálním životě příliš nevídali. Každý se věnoval své profesi. Buď byli v práci, nebo na schůzích, dnes by se řeklo poradách. Ale muž si Milady velice vážil. Psal jí během manželství zamilované romantické básně a ona se je učila nazpaměť. Když jí v komunistické vazbě bylo nejhůře, tak si je prý recitovala.