Rusové mučí a vězní ukrajinské civilisty tisíce kilometrů od domova. Svět je naprosto ignoruje

Podle ukrajinských úřadů bylo od února 2022 uneseno téměř 16 000 ukrajinských civilistů. Jsou vězněni v přibližně 180 zařízení, a to nejen v okupovaných částech Ukrajiny, ale i daleko za hranicemi v samotném Rusku. Svým rozsahem a brutalitou připomíná tento systém věznic sovětský gulag, ale na rozdíl od éry stalinského teroru se o těchto praktikách dnes prakticky nemluví na žádné mezinárodní úrovni.

Zatímco mezinárodní humanitární právo výslovně zakazuje zadržování civilistů během ozbrojeného konfliktu, Moskva tento princip zcela ignoruje. Výpovědi svědků, bývalých vězňů i přeživších ukazují na systematické používání mučení, znásilňování, psychického nátlaku i poprav. Mnozí byli drženi v malých dřevěných bednách, podrobováni elektrošokům do genitálií, byli biti do bezvědomí či přišli o zuby a nehty.

Ukrajinská právnička a nositelka Nobelovy ceny za mír Oleksandra Matvijčuková dokumentuje stovky případů válečných zločinů páchaných na civilistech. Ve svých záznamech popisuje i případy, kdy byli vězni oslepeni násilím – v jednom případě ruský dozorce údajně vydloubl ženě oko lžící. Tyto výjevy, které se zdají být vytržené z temných stránek historie 20. století, se dnes odehrávají zcela reálně na území Evropy.

Jedním z nejsilnějších symbolů tohoto neviditelného utrpení je příběh ukrajinského novináře Dmytra Chyljuka. Ruské síly ho unesly na jaře 2022 při obsazování území severně od Kyjeva. Od té doby jeho rodina obdržela pouze jeden krátký dopis. Jeho rodiče, starší lidé se špatným zdravím, žijí v neustálém strachu a nejistotě. Matka Halyna po prodělané mrtvici leží upoutaná na lůžku a každý den volá jméno svého syna. „Čtyři roky jsme bez něj. Žijeme v agónii,“ říká.

O něco více světla do jeho osudu vnesl jiný vězeň, který byl propuštěn loni a který s Chyljukem sdílel celu. Podle jeho svědectví novinář dramaticky zhubl, přišel o většinu zubů a jeho psychický stav se zhoršil natolik, že podle přátel už nemusí být schopen návratu do normálního života.

Ruské úřady důsledně ignorují veškeré žádosti o informace. Ukrajina je tak nucena rekonstruovat seznamy vězněných na základě výpovědí těch mála přeživších, kteří si v zajetí pamatovali jména a kontakty ostatních a po svém propuštění je předali dál. Tento podzemní systém předávání zpráv je často jedinou šancí rodin, jak se dozvědět o osudu svých blízkých.

Z oficiálních ruských zdrojů však žádné informace neplynou. Pro ruský stát tito lidé neexistují – byli vymazáni nejen z veřejného prostoru, ale i z mezinárodních jednání. Ani aktuálně diskutovaný mírový plán prezidenta Donalda Trumpa se o civilních vězních nezmiňuje. Přitom právě jejich osud je podle Matvijčukové jedním z největších selhání mezinárodního společenství. „Nejsou to vojáci. Jsou to civilisté, kteří měli být propuštěni okamžitě, bez výměny, bez podmínek,“ připomíná.

Navzdory rostoucímu počtu důkazů a svědectví však neexistuje téměř žádný tlak na Rusko, aby zadržované civilisty propustilo nebo alespoň zpřístupnilo informace o jejich pobytu. Mezinárodní organizace se soustředí na mírová jednání, ale na tisíce unesených Ukrajinců jakoby zapomněly.

Zatímco se svět soustředí na diplomatické strategie a dojednávání příměří, rodiny unesených žijí každý den ve stínu nejhorších obav. Nevědí, zda jejich blízcí ještě žijí, a pokud ano, v jakých podmínkách. Nejsou si jistí, zda je svět vůbec slyší. Věří však, že mlčení jednou skončí – a že ti, kteří dnes trpí v temných celách ruského systému, budou jednou uznáni nejen jako oběti, ale i jako svědectví hrůzy, kterou svět příliš dlouho ignoroval.