Důchodci jsou vítězi letošní inflační krize, Maďarsko poraženým

Rekordní pokles životní úrovně letos zažívá celé Česko – s výjimkou důchodců, ti jsou nečekanými vítězi letošního krizového roku –, takže představa, že by mohlo být ještě mnohem hůře, je pro řadu Čechů už zcela nestravitelná. Pohled do nedalekého Maďarska posledních dní, rovněž dle Nomury ohroženého měnovou krizí, však nejednoho Čecha, a nejen důchodce, uklidní, že se letos vlastně zase tak špatně nemá.    

Maďarsko se totiž stává „Tureckem EU“. V nejbližších měsících tam inflace přeskočí hodnotu 25 procent. Vždyť listopadová inflace činí meziročně 22,5 procenta, přičemž tento týden nouzově zrušené zastropování cen pohonných hmot přidá další až tři procentní body. Pro srovnání, česká inflace zatím vrcholila v září, na úrovni osmnácti procent, za říjen ale poklesla na zhruba jen 15 procent. Není vyloučeno, že pondělní data za listopad přinesou nakonec jen mírné navýšení, na necelých 16 procent. Inflace by tak zůstala o zhruba deset procentních nodů níže, než je vyhlížené maďarské maximum. A to už je pořádný rozdíl.

Vláda premiéra Viktora Orbána sice zastropovala ceny potravin či již zmíněných pohonných hmot, avšak i vlivem těchto opatření – která prohlubují zadlužení země – dochází k citelnému oslabení forintu. Ten tak jenom letos vůči euru ztratil nominálně přes dvanáct procent. Znatelně oslabující měna se tedy v Maďarsku připojuje k inflačním tlakům ze světa, zejména souvisejícím s válkou na Ukrajině, což ve výsledku způsobuje mnohem rychlejší zdražování, hlavně dováženého zboží, než jaké zaznamenává Česko.

Česká koruna od počátku letošního roku vůči euru – na rozdíl od forintu – zpevnila, a to o více než dvě procenta. Začátkem letoška se euro prodávalo za zhruba 24,90 koruny, není je to za přibližně 24,30. A to přitom zhruba v posledním měsíci Česká národní banka už vůbec nevstupuje na měnový trh, aby na něm prodejem eur ze svých sejfů a odpovídajícím nákupem korun, za sílu české měny intervenovala.

Z toho všeho se zdá, že Maďarsko je měnovou krizí ohroženo vlastně mnohem více než Česko, přestože zmíněná studie Nomury dokonce Česku pro příštích dvanáct měsíců připisuje ještě krapet vyšší riziko měnové krize než Maďarsku. No, i japonský mistr tesař se utne. Snad by to mohl být právě tento případ.

V Maďarsku se ale „utnula“ hlavně tamní vláda, a to je horší. V úterý tento týden pozdě večer, na narychlo svolané tiskovce, definitivně kapitulovala, když ukončila takřka třináct měsíců trvající zastropování cen paliv. Učinila tak nouzově, na naléhání ropného a plynárenského podniku MOL, který již dále nebyl s to stále kritičtější situaci zvládat. Zhruba čtvrtina jeho čerpacích stanic v Maďarsku – tedy přibližně sedmdesát z nich – se ocitla zcela bez pohonných hmot. Motoristé podléhali panice a i pod vlivem spekulací o blížícím se ukončení zastropování hekticky paliva vykupovali, aby se předzásobili.

Úterním úderem jedenácté hodiny večerní tak bylo zastropování cen s okamžitou platností zrušeno. Řadovým Maďarům z minuty na minutu pohonné hmoty dramaticky zdražily. Nafta už se tam prodává dokonce dráže než v Česku.

Nicméně maďarský trh s pohonnými hmotami se nachází v krajní nerovnováze. Stabilizace situace si vyžádá dva až tři měsíce. Tak dlouho bude zahraničním dodavatelům typu OMV nebo Shell trvat, než si najdou ve větším měřítku cestu zpět na maďarský trh, odkud je vypudilo právě Orbánovo zastropování. Během této doby mohou ceny pohonných hmot, včetně benzínu, v Maďarsku vyskočit citelně nad úroveň těch v Česku, neboť při pokračujícím vychýlení z rovnováhy se trh ještě řadu týdnů bude potýkat s nedostatečným zásobováním.

Nižší inflace nebo dostatek pohonných hmot neznamená, že Česko je oproti Maďarsku již z „černých lesů“ venku. Ostatně, čelí dramatickému propadu životní úrovně, jaký nepamatuje od svého vzniku roku 1993. Přesněji řečeno, pracující Česko. Důchodci nikoli. Za první letošní tři čtvrtletí vzrostly výdělky pracujících průměrně meziročně o 5,9 procenta, zatímco ovšem meziroční inflace v téže době činila 14,9 procenta.

Výsledkem je tedy propad reálných mezd a platů letos od ledna do září průměrně o rovných devět procent. Zhruba takový výsledek lze čekat také za celý letošní rok. To znamená, že propad životní úrovně vyjádřené právě změnou reálného výdělku pracujících bude letos šestinásobný v porovnání s dosud nejhorším rokem české historie z hlediska vývoje životní úrovně. Tím byl až do letoška rok 2013 (tehdy se reálné výdělky propadly o 1,5 procenta).

Na rozdíl od předchozích krizových let, jako byl právě rok 2013 nebo předtím rok 1998, však letos představují zřetelné vítěze krize důchodci. Popsaný dramatický pokles životní úrovně se totiž týká opravdu jen pracujících. Zato důchodci si letos reálně poměrně citelně polepší. To proto, že vzestup průměrné výše starobní penze znatelně překoná inflaci, o přibližně dvě procenta. To umožňuje letošní hned trojí valorizace penzí.

Mezi poražené pracující – ty, kterým výdělek reálně padá nejrychleji – tudíž letos patří hlavně ti, kteří jsou z velké části placeni z veřejných rozpočtů, tedy lékaři, zdravotní sestry, učitelé či úředníci. To znamená, že zatímco stát na důchodcích nešetří, a ani nemůže (valorizace jsou dané ze zákona), na pracujících ve státní sféře letos šetří více než soukromá sféra. Tento vývoj tak částečně pomáhá tlumit efekt neudržitelného trendu, kdy čtvrtý rok v řadě výdělky pracujících reálně rostou pomaleji než starobní penze. Pomáhá tlumit i inflace. Tak snad Česko měnová krize nečeká. A snad ani ne „maďarská krize“.