GLOSA | Květen není jen o prvním máji. Přináší patnáct dní, kdy jsou Češi jednotní

Není v roce chvíle, kdy by Češi byli tak jednotní, jako během mistrovství světa v hokeji. Jinak rozhádaný a rozpolcený národ se na patnáct dní promění v mužstvo milionů trenérů. Všichni přesně víme, koho měl trenér nasadit, kdo to pokazil a proč by ten gól padl, kdyby…

A i když většina z nás bruslí maximálně na zamrzlém rybníce s vypůjčenými bruslemi, nevadí to. V hokeji se vyznáme. Nebo si to aspoň rádi myslíme.

Hokej je naše jediná záchrana. Možná ještě biatlon, ale ten už dávno zmizel z titulních stran. Fotbal nás roky spíš frustruje – je květen. Na trávníku se zázraky nedějí, a když už se náhodou stane malý úspěch, stejně mu nikdo moc nevěří. Zato na ledě? Tam jsme doma. Tam se pořád ještě bojuje o každý puk, padají góly, které dávají smysl, a někdy – když se všechno sejde – i vyhráváme.

Ne každý rok to vyjde na medaili, ale to není podstatné. Hokej zůstává národním ventilem, rituálem, který přetéká emocemi a na chvíli přelepí tu zvláštní českou únavu ze všeho ostatního.

Na zahradách se rozpalují grily, v hospodách hrají televize na plnou hlasitost a bečky padají jedna za druhou. Auta jsou ozdobená vlajkami, dresy se vytahují ze skříní. Lidé zůstávají doma u obrazovek, i když venku začíná jaro a dny lákají ven. Hokej má přednost.

V těch několika týdnech v roce, během nichž se na světových stadionech bruslí o kov nejcennější, se s námi děje něco zvláštního. Něco, co se neobjevuje ani o Vánocích, ani u volebních uren. Najednou totiž věříme. Věříme aspoň v něco. V něco, co nás přesahuje, co nás spojuje, co nám dává iluzi jistoty, jednoty a srozumitelného řádu. Věříme v to, že když se puk odrazí správně, může se všechno obrátit k lepšímu.

Přestáváme být těmi, kdo si neustále na všechno stěžují. Na politiky, na sousedy, na vlastní život. V těchto dnech neřešíme, že nám zvyšují daně, že někdo někde zneužívá dávky nebo že nás zase někdo zklamal.

Na chvíli přestáváme nadávat na věci, kterým nerozumíme – a že jich jinak není málo. Přestáváme nenávidět ty, které ani neznáme. Vypínáme zpravodajství, nesledujeme katastrofy, nestudujeme geopolitiku. Gaza? Putin? To všechno na těch pár dnů zmizí.

Hokej ovládne naše životy. Určuje, kdy jdeme spát, co říkáme v práci, i jestli bude v hospodě plno. Plánujeme dny podle rozpisu zápasů, debatujeme o formě hráčů, a najednou – téměř zázrakem – se dokážeme shodnout. Ne na všem, ale na tom podstatném – na tom, komu fandíme.

A tak si v těchto několika týdnech v roce, byť je to jen iluze, dovolíme věřit. Dovolíme si pocit, že je svět ještě v pořádku. Že je ještě možné zažít něco opravdového, co nelze koupit ani předstírat. Že ještě pořád máme něco společného.