KOMENTÁŘ | Čekat jen na penzi od státu není dobrá cesta k příjemnému důchodu

Nedávno spuštěný e-portál České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) umožňuje každému velmi rychle zjistit, jakým dnem se může stát penzistou a jak asi bude důchod vypadat. Že to stále jistě v mnoha případech bude pro řadu lidí nemilým překvapením, je stejně obehraná písnička, jako hláška o tom, že zdroje tu přece pořád jsou.

Můžete dozajista a do nekonečna šermovat daty o tom, jakým procentem se tuzemské důchody ve srovnání třeba s těmi na Západě podílejí na Hrubém domácím produktu (HDP), nebo jakou výši životních nákladů mají čeští penzisté ve srovnání se svými „západními“ vrstevníky či kolik z nich musí nebo chce pracovat, aby dokázalo pokrýt výdaje na základní životní potřeby. Leč, jak česká realita ukazuje, ani třicet let často plamenných diskusí o podobě nějakého dlouhodobě udržitelného penzijního systému nestačilo. Aby bylo jasno, to není obdivná věta…

A jak ukazují nekonečné, odpusťte expresívní výraz, často nesmyslné bláboly v Parlamentu České republiky, bude to i se skutečnými úpravami penzijního systému pořád stejné. Ale i přesto tu změny jsou. Jak jistě každý z nás může pohodlně najít v tuzemském mediálním prostoru, fakt je, že základní výměra důchodu v roce 2024 bude činit 4 400 korun.

Reálně to znamená, že všichni příjemci státního důchodu, kterým byl nebo bude státní důchod přiznán do konce roku 2023, mají nárok na zvýšení základní výměry o 360 korun, neboť v roce 2023 byla základní výměra 4 040 korun. Valorizace penzí, ke které by mělo dojít už v lednu 2024 pak zvýší průměrný starobní důchod na 20 693 korun. Úpravy penzijního systému, ke kterým přistoupila vláda Petra Fialy mají ale i řadu dalších novinek, jejichž cílem, alespoň velmi často zmiňovaným, je zastavit enormní navyšování státních výdajů.

Češi prý rádi brblají a kritizují všechno, co jde. A pak taky rádi závidí. Můžete slyšet, že prý penzisté v řadě zemí Evropské unie jsou na tom ve srovnání s těmi v Česku o poznání lépe. Pravdou je, že třeba Evropský index, zjednodušeně řečeno, „Bodu zlomu“, tedy okamžiku, který vyjadřuje o kolik klesne či případně stoupne penze u každého obyvatele dané země oproti průměrnému výdělku, se letos umístilo na prvním místě Španělsko. Tamní penzijní systém vyplácí dle statistik přes dva tisíce šest set euro měsíčně, což spolu s (relativně, sic!) nízkými životními náklady dává hodnotu indexu ve výši přes čtyři sta procent nad onou hranicí zvratu.

Mercer CFA Institute Global Pension Index ve svém pravidelném hodnocení důchodových systémů, které sestavuje pořadí ze 44 globálních penzijních systémů zemí, které tvoří 65 % světové populace, za rok 2022 uvedl, že v trojlístku těch nejlepších jsou Island, Nizozemí a Dánsko. Máte ale pravdu v tom, laskaví čtenáři, že jiných žebříčků, které hodnotí důchodové systému bude jistě víc.

Bez ohledu na to, zda proto mají nebo nemají úpravy českého penzijního systému u vás, milí čtenáři, plusové nebo mínusové body, je dobré se spíše zamyslet třeba nad jinou věcí. Totiž, že na důchod si v Česku spoří přes čtyři miliony lidí. Můžete si říct, že jde na domácí poměry a s ohledem na, především u levicového politického spektra, často ne zrovna vítanou aktivitu, o dobré číslo. Jenže, jak třeba upozornilo na jaře letošního roku samo Ministerstvo financí České republiky, tempo růstu penzijního pojištění ve srovnání s předchozími lety výrazně zpomaluje. A přiznejme si, že to není dobrá zpráva. 

A tak ať už v nějakém kvalitativním porovnání důchodů bude Česku patřit třeba dvacátá první nebo čtvrtá pozice, mělo by být nám všem tady jasno, že se na vlastní stáří můžeme připravit i sami. A nečekat jen na to, jakou sumu dostaneme od státu.