KOMENTÁŘ | Migrace jako útěk před zlou situací a hybridní válka. EU ji neumí vyřešit a zřejmě ani nevyřeší

Evropské unii se nedaří zrovna nejlépe prosazovat společnou migrační a azylovou politiku. Vlády v Maďarsku a Nizozemsku nedávno ohlásily, že chtějí požádat o výjimku z nařízení Evropské unie o azylovém procesu. „Dokud nebude smlouva změněna, jsou Nizozemsko a Maďarsko stále vázány stávajícím evropským právem a jsou povinny plně dodržovat azylová pravidla,“ varovala mluvčí Evropské komise Anitta Hipperová. Jenže nakolik je skutečně dodrží?

Sveřepý přístup zachovává maďarský premiér Viktor Orbán. V červnu podepsal zákon, který omezuje státní podporu pro uprchlíky z těch částí Ukrajiny, jež Maďarsko nepovažuje za zasažené ruskou invazí. Tamní vláda za „válkou zasažené“ považuje pouze třináct ukrajinských oblastí – přitom ruské rakety dopadají bez výjimky do všech.

Nelidský přístup prokázali řečtí pohraničníci, kteří čelí obviněním z úkladných vražd. Příslušníci řecké pobřežní stráže měli během posledních tří let zavinit smrt několika desítek migrantů. V jednom případě mělo dokonce dojít k úmyslnému vhození devíti osob do vod Středozemního moře. Řecký orgán ale takováto nařčení důrazně odmítá.

Italská vláda letos v dubnu vyhlásila výjimečný stav v reakci na nárůst počtu migrantů překračujících Středozemní moře ze severní Afriky. OSN do té doby zaznamenala nejvyšší počet úmrtí migrantů do roku 2017 – v prvních třech měsících letošního roku mělo ve vodách Středomoří zahynout až 441 lidí. Při státem řízených akcí zemřelo zhruba 127 lidí, u jiných smrtelných incidentů podle britské stanice BBC chyběla jakákoli reakce.

Společnou migrační politikou EU se zabývá několik hlavních orgánů, přičemž Evropská komise navrhuje legislativu a dohlíží na její provádění, zatímco Rada EU, složená z ministrů členských států, schvaluje návrhy a koordinuje politiku. Agentura Frontex pak zajišťuje ochranu vnějších hranic.

Pomalá reakce jednotlivých členských států pak způsobuje, že umírají migranti, kteří jsou nepřipravení na tak dlouhou cestu a plují po nelegálních migračních trasách na přeplněných a nevyhovujících plavidlech. Toho velice rádi využívají pašeráci lidí, kteří v zoufalých osobách vidí dobrý přivýdělek.

Evropská unie tak bojuje na několika frontách: některé členské státy odmítají jakoukoli známku solidarity s těmi nejvíce zasaženými, což ústí do problémů v legislativním procesu; policie a jednotlivé agentury se dále musí zabývat nelegálními pašeráky lidí; a v neposlední řadě je potřeba řešit životní situaci migrantů, kteří do EU dorazili.

Je běžné, že nemají žádné zázemí ani finanční prostředky a plně se tak spoléhají na pomoc ze strany EU. To je živná půda pro takzvané národovecké nebo krajně pravicové politické strany, které se už v některých zemích ujaly vlády – konkrétně jde právě o Nizozemsko a Maďarsko, vstřícná k migrantům není ani pravicová italská premiérka Giorgia Meloniová.

Pro tyto strany bývá hlavním argumentem fakt, že do EU neprchají pouze matky s dětmi, nýbrž také muži, často mladí a schopní. Tito lidé teoreticky mohou vyvinout úsilí pro změnu ve vlastních zemích – to se ale dělá velice těžko ve chvíli, kdy jsou dané země ve válce, rodina je v Evropě a jediná perspektiva v případě boje proti režimu je vězení nebo smrt.

Není na místě zapomenout ani na země, odkud lidé utíkají. Konkrétně Libye nebo Středoafrická republika jsou už dlouhé roky v sevření občanského konfliktu a strávit celý život v tak neperspektivních regionech se chce jen málokomu.

Důležitým faktorem jsou různé cizí mocnosti, které migraci do Evropské unie velmi rády podpoří. V jejich čele stojí Moskva – ta migraci do Evropy podporuje dlouhodobě, například na přelomu 2021 a 2022 takto částečně převedla pozornost na bělorusko-polskou hranici. Když se její vojska chystala vtrhnout na Ukrajinu, režimy v Moskvě a Minsku ochotně podporovaly africké a arabské migranty, aby (mnohdy násilně) překračovali hranice s EU.

Kromě krize způsobené nestabilními režimy v severní a střední Africe lze tedy přívaly migrantů na evropskou pevninu vnímat také jako další součást hybridní války s Ruskem. V tu chvíli se nabízí několik řešení – jedno dražší než druhé.

Jednou z možností je zablokovat hranice Evropské unie vůči vší migraci, což by mělo neblahé důsledky i na válečné uprchlíky z Ukrajiny. Ještě dražší možností je migranty přesměrovat do Ruska – to je ale prakticky neproveditelné.

V očích Orbána a spol. je možné lodě plné uprchlíků otáčet přímo na moři. Tím ale automaticky utrpí lidská práva těchto osob, neboť už plavba do Evropy je nesmírně vyčerpávající a otočka zpět zcela jistě zabije daleko více lidí, než kolik jich umírá v současnosti.

Evropská unie tak před sebou má stejně závažnou a komplexní výzvu jako před deseti lety – co dělat s migranty, kteří se dostanou na její území? Řešení je stále v nedohlednu a politické prostředí v Evropě se nejen s ohledem na toto téma štěpí a je čím dál extrémnější. Jisté ale je, že v současné podobě migrační a azylová politika nemůže vydržet dlouho – a jakékoli pokusy o změnu se nesetkávají s úspěchem.

EU dnes de facto platí za svou velikost. Migrace je velice citlivé bezpečnostní téma pro každý ze sedmadvaceti členských států a hledat mezi nimi konsenzus ohledně jednotného postoje je zhola nemožné. Agentury typu Frontex pověst společné migrační politice pověst nezachrání, což platí i o totální nepřítomnosti solidarity u některých evropských vládců.