Není to výjimka. Otce olympijského šampiona odsoudili za týraní potomků

Devětapadesátiletý Ingebrigtsen byl nařčen, že dvě ze svých sedmi dětí fyzicky a psychicky týral. Toho se měl na svých potomcích dopouštět od roku 2008 až do roku 2022, jak popsal server The Guardian. Norský soud řešil případ od letošního března a pro otce skončil podmíněným trestem odnětí svobody na 15 dní a zaplacením odškodného 10 tisíc norských korun (v přepočtu asi 21 600 korun). Toto ovšem není jediný případ. 

Nejznámějším příkladem podobné situace je golfista Tiger Woods a jeho vztah s otcem Earlem. Earl měl malého Tigera s golfovou holí v ruce dříve, než většina dospělých zvládne správný švih – ve dvou letech. V dokumentu Tiger (2021) od HBO vidíme spoustu archivních záběrů, jak malý Tiger hraje golf se svým otcem. Videa, kde Tiger odpaluje míčky v garáži, a příběh o tom, jak se nemohl odtrhnout pohledem od otce, když trénoval švih.

Také nahlédneme do některých technik, které Earl používal k tomu, aby naučil Tigera soustředit se při hře – například dělal hluk klíči nebo nahlas mluvil během synovy hry, což je ve světě golfu velké tabu. „Zatím přesně nevím, jakou to vezme podobu. Ale je to Vyvolený,“ uvedl dle serveru Esquire Earl Woods v roce 1996. 

Ale jak se Tiger proměnil v dominujícího hráče, věci se začaly měnit. Druhá část dokumentu se věnuje obviněním, že Earl měl mimomanželské aféry, což je prezentováno jako hlubší důvod, proč se Tiger začal v rané fázi druhého milénia vydávat vlastní cestou – bez otce po boku. 

Případ Jakoba a Gjerta Ingebrigtsenových je však unikátní tím, že donutil atletický svět přehodnotit, co znamená bezpečná rodičovská role ve sportu. Bettina Rulofs, profesorka studia diverzity ve sportu na Německé sportovní univerzitě v Kolíně, vydala v lednu knihu Child Abuse in Sport: Critical Perspectives, jež přináší její mnohaletý výzkum. Výzvou v elitním sportu je udržet rovnováhu mezi výkonem a zdravím. Jenže prostředí vrcholového sportu to značně ztěžuje.

„Je třeba si uvědomit, že prevalence psychického násilí ve sportu je obecně velmi vysoká. V evropské studii se 65 % respondentů přiznalo, že ve sportovní kariéře zažili jakousi formu psychického násilí,“ vysvětluje pro server DW Rulofs o výzkumu, jemuž se zúčastnilo více než deset tisíc lidí z pěti evropských zemí.

„To ukazuje, že psychické násilí je součástí sportu. Musíme si uvědomit, že sport nese riziko emocionálního porušení hranic,“ dodává Rulofs. „Chci jasně říci: ponižování, vyhrožování, ostuda nebo psychické napadání ve sportu se jeví jako normální. Není to pozitivní zjištění, ale musíme s tím počítat.“

Právě kvůli takovému jednání byl Gjert Ingebrigtsen souzen na základě výpovědí dvou jeho dětí, potvrzených i dalšími sourozenci. Jeho dcera Ingrid soudnímu senátu popsala, jak ji otec donutil běžet, přestože zapomněla na astmatický lék:  „Vyskočila jsem z pásu, utíkala jsem na pokoj a dýchala. Snažila jsem se uklidnit. Řekla jsem, že s atletikou končím.“ Objevilo se i fyzická násilí – například bičování Ingrid mokrou utěrkou po obličeji – kvůli tomuto skutku byl Gjert nakonec odsouzen. 

Jedním ze způsobů, jak podobné případy řešit, je efektivní systém hlášení i nekriminálních incidentů. Ale to zůstává ve vrcholových sportech výzvou, protože podmínky, které nejsou bezpečné či zdravé, byly normalizovány.

Rodiče musí klást otázky a být aktivními tvůrci prostředí, v němž se jejich dítě pohybuje. Především by ale měli svým dětem umožnit se rozhodovat, aby dětem poskytli alespoň částečnou autonomii. Děti ve sportu jsou do určité míry závislé na dospělých, ale jde o to najít rovnováhu ve výcviku, která dítěti umožní růst – a zároveň ho nezničí.

„Máme důvod k naději,“ pokračuje Rulofs, „Kluby, asociace i svazy jsou aktuálně aktivnější v přístupu k tématu. Ve vedení organizací pracují lidé přímo na ochraně mladých sportovců, vzdělávání a bezpečná dráha k nim se zlepšily. Jasně, vždy tu bylo násilí a zneužívání ve sportu, ale nikdo o tom nemluvil. Dnes můžeme o tom mluvit, zvednout hlas, nahlásit to a být vyslyšeni – a to je zásadní,“ uzavírá.