KOMENTÁŘ | Jak blízko jsme k válce? Stačí jen hodit vajgl na nesprávnou stranu barikády

Washingtonský summit NATO přinesl opět řadu prohlášení o tom, jak jde o jednotnou alianci; o tom, jak aliance hodlá Ukrajině více pomoct – a „nevyhnutelně“ ji přijmout do svých řad. 

Spojenci si zřejmě velice dobře uvědomují, jak blízko je válka s Ruskem, které už připravilo množství „nepřekročitelných“ červených linií, po jejichž překročení ale neudělalo vůbec nic. V takové situaci je pro některého z lídrů NATO těžké dát slib bez obav, že právě tento povede k definitivní ruské vojenské agresi. 

Rusko samo vytvořilo prostředí nejistoty a do určité míry chaosu. Neustálé výhrůžky užitím jaderných zbraní či vojenským útokem proti NATO činí z jakékoli snahy o komunikaci adrenalinový zážitek. 

Jak blízko jsme k válce? 

Český youtubový tvůrce Tankista trefně poznamenal, že „stačí jen hodit vajgl na nesprávnou stranu barikády, a konflikt je na světě“. Ve skutečnosti jeho tvrzení není daleko od reality. 

Svět se nachází na pokraji stejné hrozby, které čelil v říjnu 1962, když kvůli Karibské krizi málem odstartovala jaderná válka. Tzv. vzájemně zaručená destrukce (neboli doktrína MAD) ale zaručila, že sovětský lídr Nikita Chruščov i americký John F. Kennedy svou válečnou rétoriku zmírnili a situace se na několik let uklidnila. 

Dnešní situace je ale ještě horší. Na evropském kontinentu už dva a půl roku zuří otevřená válka mezi Ruskem a Ukrajinou a nezdá se, že by měla v dohledné době skončit. Západní spojenci poskytují bránící se ukrajinské armádě i to nejmodernější vybavení. Do toho všeho se blíží definitivní „povolenka“ Pentagonu, aby Ukrajinci mohli pálit americké rakety hluboko do ruského vnitrozemí. 

Je ale těžké zhodnotit, co pro Rusko bude „poslední kapkou“, po které se skutečně rozhodne pro vojenskou akci proti spojencům NATO. Rétorika Moskvy je agresivní už od začátku invaze proti Ukrajině a podle ní Západ překročil desítky červených čar, přes které cesta neměla vést – ale vedla – a nutno podotknout, že s úspěchem. 

Ukrajina má k dispozici moderní tanky německé výroby Leopard 2, americké Abramsy, raketové systémy Patriot, Storm Shadow či ATACMS, a pomáhá jí řada dobrovolníků ze Západu. Již během léta začne používat moderní letouny F-16, které jsou fakticky schopné nést jaderné hlavice. 

Že by je Ukrajina použila právě k tomuto účelu je krajně nepravděpodobné – za prvé sama jaderné hlavice nevlastní, a za druhé jí je nikdo se zdravým rozumem nedá. Přesto samotná schopnost stíhaček nést tyto hlavice je trnem v oku Moskvy – a z hlediska bezpečnostního dilematu jde o oprávněnou obavu.

Tytéž obavy ale může mít NATO. Rusko se spojilo s jadernou mocností Severní Koreou v pochybném obranně-bezpečnostním paktu. Írán neustále dodává drony a vyostřuje svou rétoriku proti USA. Čína podporuje Rusko sama za sebe, aniž by proti tomu kdokoliv vystoupil – pokud nepočítáme odsouzení a plamenné řeči na Twitteru. 

Věřme v demokracii, ale kritizujme politiky

Vznikl pakt, někdy označovaný jako „osa zla“, daleko nebezpečnější než NATO (které de facto ani nebezpečné není, dokud nedojde k jeho napadení). Je to aliance diktatur zaručujících, že případný rozsáhlejší konflikt bude mimořádně brutální a nákladný. Přesně tak, na světě neexistuje, byť jediná, (alespoň částečně) demokratická země otevřeně podporující Rusko, Severní Koreu, Čínu nebo Írán.  

To je kámen úrazu. Stejně jak před druhou světovou válkou hrozí, že se do sebe pustí demokratičtější země proti těm nedemokratickým. A každý člověk s minimálním historickým přehledem ví, co diktatury během dosud největšího konfliktu v historii prováděly. Nacistické Německo rozpoutalo holocaust a zabilo miliony nevinných civilistů, Japonsko bezohledně masakrovalo Číňany. 

Jestli se tomuto chceme vyhnout, potřebujeme podporovat naše demokratické instituce. Nikdo s nimi nemusí souhlasit, od toho máme demokracii – svoboda slova existuje, ať nám pan Jindřich Rajchl nebo Tomio Okamura říkají, co chtějí. Ať už se nám ale příčí cokoliv, jakýkoli politik, potřebujeme respektovat, že byl zvolen v demokratických volbách a rozhodně neplánuje rozpoutat jakékoli zvěrstvo proti civilnímu obyvatelstvu. 

Zatímco na evropském kontinentu budeme stěží hledat menšinu, na níž se některá z vlád nebo národnostních většin dopouští genocidy, v rámci výše zmíněných diktatur se dají dělat dlouhé abecední seznamy. Rusové utlačují Čečence, Dagestánce, Kozáky, Ukrajince a nespočet dalších národností. Číňané systematicky likvidují Ujgury. Severokorejci už stačili zlikvidovat prakticky cokoliv neodpovídajícího jejich státní ideologii čučche.

To je změna, kterou nám přinesla demokracie, jež mnoha z nás nevoní. Buďme ale rádi, že ať už máme jakoukoli barvu pleti, mluvíme jiným dialektem nebo máme přátele z Palestiny, nikdo nás nesmí omezit a zasahovat kvůli tomu do života. Jinak ho čeká zákonný trest a přesně to je ta věc, která nás v případě války odliší od nejstrašnějších diktatur – právní stát.