KOMENTÁŘ | Rusové mají právo bránit své území, stejně tak Ukrajinci. Reakce na vpád může být hrozivá

Ukrajinská armáda je od dob druhé světové války první ozbrojenou silou cizího státu, která se odvážila vstoupit do Ruska. Už od 6. srpna se ukrajinští vojáci pohybují v Kurské oblasti a obsazují obec za obcí; během uplynulého týdne dokonce zvládli obsadit město Sudža. Na tempu neubírají a zabírají území, metr po metru.

Jak se zdá, Rusové tomu dosud dost dobře nezvládli odporovat. Alespoň prozatím – historie už ukázala, že ruské reakce na vpády cizích armád jsou různé. Jedním z faktorů je velikost území. Pokud se ruské velení rozhodne bránit jednotkami z centrální nebo východní části federace, trvá jejich nasazení déle. Totéž platí pro jednotky nasazené na východní Ukrajině, které zpravidla musejí přenechat své posty náhradníkům.

Je totiž patrné, že se Rusové nebudou bránit standardními (hůře vycvičenými) jednotkami a proti Ukrajincům nasadí to nejlepší, co mají. Jenže takové jednotky se nacházejí převážně na východní Ukrajině, odkud se musí za velké opatrnosti stáhnout. Nelze totiž jen tak opustit pozice a přenechat je napospas nepříteli – platí to o to teď, jelikož o zmíněné pozice ruští vojáci bojovali opravdu dlouho.

Dalším faktorem je velikost ruského území. Moskva totiž nebrání pouze hranici s Ukrajinou, nýbrž přes 22 tisíc dlouhou pozemní hranici se čtrnácti zeměmi – z toho šest je v NATO. Obavy z NATO, USA a (nepřiznané) z Číny proto nutí Rusy ke dvojitému promyšlení, jestli z některého vojenského okruhu část sil stáhnou. Ačkoli je NATO obranná aliance a Čína oficiální nároky na ruský Dálný východ nevznesla, Kreml žije v představě, že musí být připraven na útok každou hodinou.

Od toho se odvíjí mentalita ruské obrany. Ta bývá úplně jiná, než když se brání jiné země. Nacistické jednotky se začátkem čtyřicátých let minulého století převalili přes Polsko a Francii, narazily ale v Rusku. Totéž se stalo o více než sto let dříve Napoleonovi. Ukrajinci si musí dávat velký pozor, aby neskončili stejně. Pokud to vezmeme s nadsázkou – Rusové rádi útok nejen vrátí, ale obsadí i vaše hlavní město.

Nikdo nemůže přesně předpovídat, jestli se právě to nestane. Ruský prezident Vladimir Putin je pro „spravedlnost“ schopen udělat cokoliv – ukázal to už v Čečensku, neváhal s tím před dvěma roky, když zvažoval invazi proti Ukrajině – a tu směřoval přímo na Kyjev.

Napadnout Rusko – ať už jsou vaše důvody sebespravedlivější – se nemusí vyplatit, a nese to s sebou obrovské riziko, že to Rusové „nenechají jen tak“. Ač se zdají ukrajinské důvody poměrně rozumné a nikoliv zcestné, jako byla ruská rádoby denacifikace a demilitarizace, nemusí se nutně setkat s rozumnou, a nikoliv zcestnou reakcí.

Mezinárodní právo Rusům dává možnost bránit své území, což mu teď nikdo nemůže odepřít. Ukrajinci jsou v Kurské oblasti a mstí se za posledního dva a půl roku, a ač se to může zdát jakkoli oprávněné – fakticky v právu nejsou. Narušení území cizího státu je jasné narušení Charty OSN a napadený má právo se bránit.

Na totéž má právo Ukrajina na svém území; totéž platí pro údery proti vojenským cílům na území Ruska, které její teritoriální integritu a bezpečnost narušují. Nicméně tento výpad částečně připomíná dobyvačnou válku, jakou dlouhodobě vede Rusko na ukrajinském území.

Kyjev se teď musí rozmyslet, jakým způsobem prokáže své právo na zákrok uvnitř Kurské oblasti. A jak bude odporovat ruské reakci, která – dříve či později – přijde, a hrozí, že bude brutální.

Nejideálnější je absolutní stažení ukrajinských sil ve chvíli, kdy se ruské jednotky rozhodnou podniknout protiútok. Jenže informace o zakládání ukrajinské vojenské administrativy v Kurské oblasti nenapovídají tomu, že se Ukrajinci ruskému úsilí nepostaví – ba naopak. Zanedlouho můžeme v Rusku očekávat obrovskou bitvu, která si rozsahem nezadá s Bachmutem nebo Mariupolem.