KOMENTÁŘ | Srbsko mezi EU a Ruskem. Vučić se omlouvá, ale diplomatická facka Moskvě se dala čekat

Když Valné shromáždění OSN na začátku týdne hlasovalo o rezoluci odsuzující ruskou agresi proti Ukrajině, mezi 93 státy, které ji podpořily, se objevilo překvapivé jméno – Srbsko. Prezident Vučić přispěchal s vysvětlením: „Byl jsem unavený,“ řekl podle serveru Kyiv Independent. „Domnívám se, že Srbsko dnes udělalo chybu. Omlouvám se za to občanům Srbska a beru za to vinu, protože jsem byl pravděpodobně unavený a přetížený,“ poznamenal. 

Srbská zahraniční politika se tradičně vyznačuje zdrženlivostí vůči Západu a silnou sympatií k Rusku, což ji odlišuje od většiny evropských zemí. Tento postoj má své kořeny v historických událostech, které formovaly identitu Srbska jako pravoslavného národa, jenž po staletí čelil osmanské expanzi. O to překvapivější byl postoj Bělehradu při hlasování ve Valném shromáždění, který narušil očekávaný geopolitický vzorec. Vučić po schválení rezoluce prohlásil, že se jeho země měla hlasování zdržet. 

Jenže s postupem času přestává být srbský vztah k Rusku tak jednoznačný jako dřív. Zatímco tradičně vstřícný postoj vůči Moskvě zůstává mezi starší generací hluboce zakořeněný, mezi mladšími Srby se stále častěji mění v otevřený odpor. Napříč zemí sílí masové protesty proti proruskému směřování Srbska, přičemž stále více občanů otevřeně podporuje orientaci na Evropskou unii.

Ani samotná zahraniční politika Srbska není tak černobílá, jak by se mohlo zdát. Naopak, země pokračuje v procesu evropské integrace, a to ve spolupráci s dalšími státy západního Balkánu, jako jsou Bosna a Hercegovina či Albánie – a to navzdory přetrvávajícím napjatým vztahům s některými sousedy.

Média i politici často vykreslují Srbsko jako neochvějného spojence Ruska, spojeného s Moskvou takřka na život a na smrt. Skutečnost je však mnohem složitější. Prezident Vučić hlásá jedno, zatímco nálady v srbské společnosti často vyprávějí jiný příběh. Přestože jde o pravoslavnou zemi, která k Rusku historicky chová určité sympatie, rozhodně nelze říci, že by byla většinově proruská.

Vučić se neklaní Kremlu tak otevřeně jako například maďarský premiér Viktor Orbán či slovenský předseda vlády Robert Fico. Zatímco Maďarsko hlasovalo přímo proti zmíněné rezoluci, Vučić ve své omluvě zdůraznil, že Srbsko by se v podobné situaci maximálně zdrželo hlasování –a naznačil určitou distanci od jednoznačné proruské linie.

Srbský postoj je v zásadě jasný: nechce se přiklonit na žádnou stranu, i když směřování k Západu se pro něj jeví jako pragmatičtější volba. Navíc, pokud by se Bělehrad stal členem Evropské unie, nemusel by se nutně „stavět na stranu Západu“ v tradičním smyslu slova. EU je především ekonomický blok, nikoli jednotný politický útvar, což znamená, že Srbsko by si uchovalo suverenitu i vlastní hlas. Na rozdíl od jiných mezinárodních organizací by navíc disponovalo právem veta v klíčových otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky.

Současná doba přímo vybízí menší státy k začlenění do větších celků, především těch zaměřených na bezpečnost – i když to není nezbytnou podmínkou. Srbské členství v Evropské unii by v prvé řadě zacelilo geopolitickou mezeru, kterou EU na Balkáně stále má. 

Pokud by se ale Srbsko do Unie nedostalo současně s Bosnou, Černou Horou a Albánií, ocitlo by se v nevýhodné pozici: obklopeno státy s volným pohybem osob a zboží, zatímco jeho vlastní občané budou od těchto velice úsporných výhod izolováni. 

Nenechme se mýlit – Vučić si tyto skutečnosti dobře uvědomuje, a právě proto evropská integrace Srbska za jeho vlády neustala, ale naopak plynule pokračuje. Bělehrad rozhodně není ruským satelitem, stejně jako jím nebyla ani komunistická Jugoslávie – de facto srbská matka –, která si vůči Moskvě vždy udržovala jasný odstup.

Přestože se Srbsko může na první pohled zdát jako bašta ruského vlivu na Balkáně, realita se od tohoto obrazu stále více vzdaluje. Mnoho Srbů odmítá proruské směřování své země a jejich postoj je stále zřetelnější – výrazná podpora evropské integrace a zapojení do západních struktur jasně ukazuje, kam chtějí směřovat.

Westernizace Srbska by nebyla přínosem jen pro samotnou zemi, ale i pro Evropskou unii. Jeho začlenění do západních struktur by představovalo definitivní geopolitickou porážku Ruska na Balkáně – historický úspěch EU a zároveň citelný úder Kremlu. 

Moskva se totiž dlouhodobě snaží posilovat svůj vliv v regionu prostřednictvím politických investic, často provázaných s korupcí a neprůhlednými machinacemi. Pokud se Srbsko skutečně stane členem Evropské unie, tyto prakticky velice brzy skončí – a Kremlu zbude už snad jen Bělorusko.