České filmy a alkohol. Které tuzemské snímky reflektují alkoholismus?

Batalion (1927) 

Batalin natočený na soumraku němé éry od pionýra české kinematografie Přemysla Pražského vychází z povídky Josefa Haise Týneckého, která byla posléze převedena i do divadelní podoby. Film mísí prvky sociálního realismu, tou dobou populárního v německu vedle skloňovanějšího expresionismu. V centru melodramatických kontur stojí renomovaný právník, který se kvůli podezření, že jej jeho žena podvádí, rozhodne řešit problémy alkoholem a v tamní putice začne takřka bydlet a propadat se do hlubokého iluzorního světa nočních můr. Film bez sentimentu a silně expresivní filmovou řečí vyjadřuje vícenásobnými expozicemi, temným svícením a nesvázaným pohybem kamery tříštící se realitu. Nejde o to, o čem film vypráví, ale jakým způsobem a jakými prostředky vypráví. Film se ve 30. letech dočkal i zvukového remaku. Batalion s mistrovským výkonem Karla Hašlera si můžete pořídit na fyzickém nosiči z kolekce NFA, kde jsou zároveň výživné bonusové materiály a analýzy. 

Ať žije nebožtík (1935) 

O poznání radostnější je groteskní komedie Ať žije nebožtík. Martin Frič v umělecky plodném tandemu s Hugo Haasem v titulní roli přinesl absurdní taškařici, v jejímž centru stojí nenapravitelný flamendr a věčný mládenec, který se se zjištěním, že mu zbývá poslední den života, rozhodne vydat na zběsilou alkoholovou pouť. Crazy komedie disponuje dynamickým tempem, svérázným humorem, jehož motorem je právě alkoholové opojení, které nás dostává do krkolomných situací, v nichž bychom se s čistou hlavou nikdy neocitli. Těží z tehdy populárních zápletek založených na nedorozumění a půvabného Haasova herectví, v dokonalém spojení se slovními i vizuálními gagy. Nebožtíka naleznete na Prima+. 

Tam na konečné (1957) 

Snímek legendární režijní dvojice Kadára s Klosem vychází z poetiky italského neorealismu a předkládá mozaiku osudů několika lidí, které spojuje bydlení v činžáku na konečné zastávce. Jedna z linek vypráví o od reality odtrženém alkoholikovi Peštovi v podání Martina Růžka, který kvůli pití přišel o rodinu i schopnost normálního života. Sledujeme zacyklené zápolení s vlastním vědomím a marný boj o jeho dceru, kterou vychovává Peštova matka, jež se synem nemá slitování ani pochopení, ačkoli pak záhy sousedce nabízí láhev slivovice. Pešta je vykreslen jako potácející se tragikomická figurka, která je však na konci filmu ve svém iluzorním světě paradoxně spokojená, oproti ostatním tragickým osudům postav. 

Dnes naposled (1958) 

Martin Frič, pro něhož bylo pití velké osobní téma, se k alkoholové problematice vrátil i v seriózním tónu s filmem Dnes naposled, kde sleduje několik postav různorodého sociálního zabezpečení, které mají společnou oblíbenou vinárnu a pití. Pití na denní bázi, až se z něj pomalu stává hlavní program. Ukazuje, že alkohol není problémem chudých a depresivních lidí, ale i bohatých, na dobré pracovní pozici a se spokojenou rodinou. Důvody k pití jsou zkrátka různorodé a mohou dostihnout kohokoli, pokud si neuhlídá hranici, kterou je velmi jednoduché překročit. Ačkoli film zaujímá takřka výchovné postavení, není didaktický a v životní mizérii se nevyžívá. Silné a temné chvíle opírající se o ponurou atmosféru jsou sugestivní, když vidíme osamocené muže bojovat předem prohraný zápas. Kromě podmanivé estetiky je dominantou filmu herecký ansámbl, čítající herce tehdy staré školy i nastupující generace. 

Naděje (1963) 

Do filmových vod alkoholu vkročil i Karel Kachyňa. V příznačně nazvané Naději se zaměřuje na osudy alkoholika a prostitutky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oba se nachází na dně svých sil. Film je zbavený veškeré estetické krásy, stejně jako vnitřní svět protagonistů. Předkládá syrový obraz, na druhou stranu však ukazuje, že v těch nejtemnějších chvílích nalézáme potřebnou naději. A to na místech, kde bychom ji ani nečekali. Kachyňa nenápadné stylistické prostředky a vyprávění podmiňuje niterným emocím ústřední dvojice a především hereckým ztvárněním, jež mistrně předvádí Rudolf Hrušínský a Hana Hegerová, která zde kromě filmu Frona ztvárnila svou jedinou hlavní roli. Jde o chvílemi bezvýchodný, nikdy však laciný portrét těch, kteří jsou nešťastný nejen kvůli sobě, ale i kvůli době. 

Ikarův pád (1977) / Tažní ptáci (1983) 

Dvojice televizních filmů Františka Filipa a scenáristy Jiřího Hubače představuje Vladimíra Menšíka v jeho pravděpodobně nejosobnější a nejbolavější poloze, především i kvůli tomu, že vážných rolích měl do té doby velmi málo. I když hrál ve vážných filmech, jeho postavy byly spíše tragikomické, jako například Jožka Pyřk ve Všech dobrých rodácích, jenž taktéž bojoval s alkoholem. Menšíkův pianista Kára ve dvojici snímků svádí zacyklený boj s flámováním, ke kterému svádí i jeho profese. Kára není modulový alkoholik, uzavírající se před světem a trpící depresemi. Na alkoholovém opojení miluje společnost, flám a noční život. To mu však velmi záhy přerůstá přes hlavu a ze zábavy se stává takřka fyzická povinnost. Komorní, silné a nepodbízivé drama naleznete zdarma na iVysílání. 

Hadí jed (1981) 

Na dřeň osekané vyprávění sleduje životem frustrovaného muže, který v rámci geologické práce žije v promrzlé maringotce. Po letech odcizení jej vyhledá jeho dcera, velmi záhy zjišťující, že otec je silný pijan. Skrze pití uniká před podivným bezčasím doby, zmařenou kariérou a především vlastním svědomím. Dcera se jej snaží napravit, vnést mu do života důvod k zastavení sebedestruktivní cesty, snahy jsou však jako na houpačce. Režisér František Vláčil, pro něhož šlo taktéž o osobní téma, propojil záběry melancholické krajiny pokryté sněhem s myšlenkovými pochody protagonisty, jehož přístup k životu je stejně rezignovaný, jako chřadnoucí příroda okolo něj. Zároveň jde o jeden z prvních případů v českém filmu, kdy tvůrci využili možností kamery na pohyblivém stabilizátoru, což podporuje celkovou strohost a zemitost snímku. 

Dobří holubi se vracejí (1988) 

Hrdý řemeslník Dušan Klein vedle své proslulé “básnické” série, a samozřejmě mnohých dalších titulů, se do paměti českého publika zapsal především freskou z protialkoholické léčebny Dobří holubi se vracejí, kde dal dohromady zlatý fond českého herectví. Alkoholiky v prošedlé socialistické budově ztvárnili Marián Labuda, Zdeněk Řehoř, Milan Kňažko, Pavel Zedníček, Miroslav Macháček, Luděk Kopřiva nebo Vladimír Menšík (ve své vůbec poslední filmové roli). V doktorských pláštích na ně dohlíží Rudolf Hrušínský, Josef Somr nebo Jan Přeučil. Teskně humorné drama hledá v postavách radost navzdory bezvýchodné situaci. Každý má k pití jiné důvody, za někým stojí profesní mindráky, za někým nezdařený vztah, někdo zase pije jen proto, že ho to zkrátka baví. S trochou interpretační nadsázky lze vidět paralely mezi Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem. I zde jde v závěru o převzetí životních otěží do vlastních rukou, vzdor despotickým autoritám a znovunalezení chutě do života. 

Rok ďábla (2002) 

Žánrově i typově nezařaditelný snímek Petra Zelenky, který zde těžil z tradice mockumentu, stejně jako u jeho debutu Mňága - Happy End, mystifikujícím stylem sleduje kapelu Čechomor a Jarka Nohavicu v době, kdy se léčil ze své závislosti. Fikční rovina s realitou se překrývají a posléze rozplývají. Zelenka alkoholové opojení, se všemi pozitivy i negativy, prokresluje do surreálných a mystických pasáží. V centru stojí absurdnost, grotesknost a neschopnost propojování kauzalit. Dodnes nebývale působivá filmová hra publikum otevřeně zve do neidentifikovaného fikčního světa, v němž boří veškerá očekávání a kulturní diváckou encyklopedii, kterou jsme dosavadně měli ohledně životů portrétovaných načerpanou. 

Abstinent (2019) 

Snímek Davida Vignera s Josefem Trojanem v hlavní roli jako jediný ukazuje, že alkoholismus může být velmi jednoduše problém i mladých lidí, těsně za hranou 18 let, kdy je “paření” součástí takřka každého studentského života. Komorně vyprávěné i formálně zpracované psychologické drama mladého protagonistu zachycuje v protialkoholické léčebně, zatímco skrze flashbacky rekapituluje, co jej do ústavu vedlo. Ukazuje, že k pití může sklouznout i ten, kdo má dobře zabezpečenou a milující rodinu. Film nemoralizuje a nevypadá, jak z preventivního a osvětového videa. Křehce zachycuje cestu těch, kteří se společnými silami snaží vrátit zpět do reality, s téměř terapeutickým nádechem.