RECENZE: Umění disentu nezkresluje dějiny. Vypráví reálný příběh o odvaze. Zázrak však musel natočit Američan, bohužel

Vše se však chválit nedá. Snímek, který není jen o Václavu Havlovi, však nabízí jeden paradox. Tvůrci vzdávají hold chartistům, ale svým hrdinům dávají malý prostor, který někdy až zbytečně zabírají intelektuálské rozbory expertů. Například širší stopáž o zpěvačce Martě Kubišové a jejím osudu by filmu dodala na větší empatii. Zaráží i absence zmínky o Olze Havlové. Umění disentu však v sobě nese reálný pohádkový odkaz statečnosti, bez níž by se k nám svoboda nevrátila.

Na psychiatrii bylo lépe než venku v zuřící normalizaci

Nechal volně plynout dějovou linku, a ač je film určený pro americkou distribuci, nezatěžuje diváky známými fakty. Americký režisér James Dean Le Sueur ze svého díla Umění disentu (The Art of Dissent), na němž se podílela i česká producentka Mariana Čapková, neudělal nudnou dějepisnou přednášku, ale od začátku publikum ve své prvotině vtáhl do děje boje proti komunismu. Projekt, který málem skončil proto, že nebyl natočen v potřebné kvalitě pro kina, těží z vyprávění režiséra, který je profesorem historie na Univerzitě v Nebrasce. Hned od první minuty je jasné, že naivní pojetí dějin je mu naštěstí cizí.

Profesorova znalost českého prostředí, které oprávněně přirovnává k sovětskému kolonialismu, je srovnatelná s českými akademiky. Je dobře, že si nezachovává chladný odstup a do děje se nebojí vpustit i své emoce jako když se vyznává z obdivu k Sametové revoluci v roce 1989. Le Sueurovo vyjádření, že příběh je pohádkou o disidentech, kteří porazili totalitní režim racionálními slovy plné lásky, může pro někoho vyznít jako kýč, ale konstatování očima tehdejší doby se skutečně zakládá na realitě, má své opodstatnění a zapadá do kontextu. Tvůrci předvedli svůj majstrštych hned v úvodu. Krásně se jim povedlo nastínit, že největším trestem pro odpůrce komunistického systému bylo v socialismu jejich zapojení do dělnické třídy, kterou se jako myči oken, prodavači v bufetu či topiči stali nedílnou součástí. Dokonale tak vykreslili tehdejší absurditu, které by snad nebyl schopen ani Václav Havel, o němž původně měl být celý film natočený. Změna plánu projektu jen propěla.

Aby zejména americký divák pochopil, jak se v Československu těžce žilo během komunistické normalizace, skvěle vystihují výpovědi blízkých spolupracovníků Václava Havla, a to Michaela Žantovského i Edy Kriseové, kteří během svých kariér působili i na psychiatrických léčebnách. Oba se shodli, že život za dveřmi budovy byl v pořádku, líbil se jim, ale to pravé šílenství, ten nesnesitelný blázinec panoval venku, kde zuřila normalizace. Jasné přirovnání bylo trefné a bylo vhodnější než zdlouhavé vysvětlování lidem, kteří nikdy v totalitním režimu nežili a nedovedou si představit, jakému zlu byli Východoevropané vystaveni.

Česko- americké Umění disentu vyvrací představu, že pozdější chartisté se do vzdoru proti režimu zapojili až na konci sedmdesátých let. Snímek si všímá Havlovy statečnosti krátce po srpnové invazi, kdy vyzývá tehdejší mocipány, aby ve prospěch společnosti odstoupili ze svých funkcí, protože už nemají co nabídnout. Zachycené pražské jaro a následná okupace podkreslují doposud nezveřejněné záběry, které jsou barevné, což je na tehdejší dobu unikátní. Tady se projevila mravenčí práce archiváře České televize Martina Boudy.

Režisér prokoukl Dubčeka, vykreslil jej jako slabocha

Přesto nesmírně cenné záběry v této pasáži přebije samotný režisér James Dean Le Sueur. A to svým pohledem na tvář pražského jara Alexandera Dubčeka. Právě tady prokázal svoji odbornost a jako člověk ze Západu nesklouzl do Dubčekova zbožšťování, k čemuž má demokratické zahraničí dodnes tendenci. Do žádné adorace se nepustil. Někdejšího stranického lídra představuje jako naivního snílka, který si myslí, že má obrodu země plně v gesci. Následné minuty ale Dubčeka ukáží jako slabocha, který se před Brežněvem natolik roztřásl, že sám po příjezdu tanků popřel demokratické uvolnění a pomohl nastolit normalizaci. Je skvělé, že tvůrcům neušel ani takzvaný pendrekový zákon, který při ročním výročí invaze umožňoval režimu ještě větší perzekuci proti odpůrcům. A represe odstartoval právě Dubčekův podpis, ke zrůdnostem dal požehnání.

Nenásilně dramatické události přechází do normalizace. Na obrazovce či plátně ještě v říjnu roku 1968 vystoupí zpěvačka Marta Kubišová se svou Modlitbou pro Martu, ale dokument už diváka převádí do období neúprosné totality. Za symbol vzdoru si tvůrci vyberou Jana Palacha, kterého přirovnávají k muži, který se v červnu roku 1989 na náměstí Nebeského klidu postavil v Pekingu do cesty tanku. Le Sueur správně v dokumentu říká, že Palach se neupálil kvůli okupaci, ale na protest proti rezignaci národa, který chtěl svým činem probudit z letargie. Jaký milý rozdíl od některých českých historiků, kteří Palachovu živou pochodeň mylně spojují s invazí vojsk Varšavské smlouvy.

Na scéně se postupem času objevuje kapela The Plastic People of the Universe, která kytaru považovala za jakousi zbraň, s níž chtěla bojovat proti režimu, jež je špinil a nakonec i zatkl. Právě tady filmaři citlivě zachytili rodící se jednotu, která záhy vykrystalizovala ve zrod Charty 77. Odsouzení muzikantů spojilo i ty, kteří jejich hudbě neholdovali. Například filozof Jan Patočka neřešil druh muziky, ale klíčové pro něj bylo porušování lidských práv. Dodnes je na některých členech patrné, že se s represemi nevyrovnali, což dokazuje i Vratislav Brabenec, který v dokumentu na otázku, jaké je to být zavřený za určitý styl hudby, odpovídá protiotázkou, zda těžší či hloupější dotaz tvůrci nemají. Do této pasáže se filmu nedá nic vytknout, ale jistá slabina nastává po vzniku Charty 77.

Tady se nabízí větší prostor pro hrdiny, o nichž Umění disentu, které Václav Havel stvořil svými filozofickými dopisy z vězení, je. Větší pohled do duše zpěvačky Marty Kubišové, která se zřekla slávy a dobrovolně se pro své přesvědčení stala perzekvovanou, by si zasloužilo delší zastavení. Jistě i Američané, pro něž je snímek určený, by pochopili, že královna pódií, nejlepší zpěvačka v zemi, vyhlašuje boj mocným, který jí přináší existenční problémy, dehonestaci a ústrky. Asi největší hrubkou v celém dokumentu je absence zmínky o Olze Havlové, která byla největší oporou Václavu Havlovi, ale i jeho kritičkou, když ji předčítal texty svých děl. Vyzdvihnout se měla i její tolerance paralelních vztahů, které její muž s dalšími ženami udržoval. Místo vnesení lidskosti je divák svědkem až moc intelektuálských rozborů britského historika Timothy Gartona Ashe či francouzského politologa Jacquese Rupnika, v nichž se publikum může chvílemi ztrácet. Kritickou pasáž alespoň vyvažuje výpověď Kamily Bendové, která ironicky říkala, že bytové prohlídky agentů StB představovaly příjemné zpestření jejich dětí. Ale i tady by divák očekával, že se denní život utlačované rodiny více rozebere.

Havel ani jako prezident nepřestal být disidentem

Trochu rozpačitě může působit i neustálá kritika Václava Klause, jehož rivality s Václavem Havlem si tvůrci po Sametové revoluci všimli. Ano, Klaus je nyní považován za dezinformátora, který letos 17. listopadu chartisty urazil tím, že na pádu režimu podle něho nemají vůbec žádnou zásluhu, ale své místo v dějinách má. Povedla se mu ekonomická transformace ze socialismu do kapitalismu. Úplnou dehonestaci si nezasloužil.

Co naopak vyznívá ve prospěch režiséra Jamese Dean Le Sueura je, jak vystihl Havlův projev v Rudolfinu, který byl namířený proti Klausovi. Zde si všiml, že Havel, který je v té době už osm let prezidentem, se vrací do role disidenta. Užívá na adresu někdejšího premiéra podobně odvážnou kritickou rétoriku, kterou užil už v dopise Gustávu Husákovi v roce 1975. I tady je znepokojen stavem společnosti podobně jako za normalizace. Důraz klade i na osud disentu po převratu, kdy byli chartisté díky ekonomickým reformám upozaděni a veřejnost je přestala vnímat.

Je dobře, že ani Havel ve snímku není vykreslen jako nedotknutelný. Film v revolučních dnech ukazuje, jak nebyl vůbec připraven na nekompromisní západní tisk. Když se jej žurnalista ptá, zda podporuje snahu jednoho občana, který vyrobil placky s nápisem Havel na Hrad, budoucí hlava státu nechápe, že dotaz nemíří na to, jestli se skutečně prezidentem chce stát, ale reportér se pídí, co aktivitě sám říká. Havel reaguje trochu nerudně. Je sympatické, že je zachycen i jako člověk, jemuž někdy tekly nervy a není jen zbožšťován. Tvůrci rovněž vystihli i přesný konec pohádky jménem Sametová revoluce, který nastal v Bratislavě v říjnu roku 1991, kdy slovenští separatisté házeli vejce po prezidentovi a žádali odtržení od federace.

Natočení dokumentu Umění disentu je skvělým počinem, který v sobě skloubí pohled jiné kultury na naši historii a přitom není nic překroucené. Je nutné ocenit, kolik lidí musel štáb oslovit, kolik kontaktů musel sehnat a politovat, kolik materiálu zůstalo ve střižně. Film určitě stojí za zhlédnutí, nabízí reálnou pohádku o lidech, kteří se nebáli postavit zlu a bez jediného násilí převzali moc. Bohužel si tento zázrak už neuvědomujeme a je smutné, že nám ho musel připomenout Američan, který zdůraznil i naši národní hrdost. Češi si vlastních hrdinů prostě neváží, a to bolí.

Celkové hodnocení: 90 %

Umění disentu (2020) - (The Art of Dissent)

Hrají: Timothy Garton Ash, Jacques Rupnik, Tomáš Halík, Eda Kriseová, Michael Žantovský, Paul Wilson, Josef Janíček, Vratislav Brabenec Ivan Havel, Kamila Bendová, Marta Kubišová, Jaroslav Hutka, Edward Lucas, Alan Pajer

Režie a scénář:  James Dean Le Sueur

Producentka: Mariana Čapková

Hlavní kameraman: James Dean Le Sueur

Kameramani: Susan Pahlkeová, Sef Sarroub-Le Sueur, Sofia Sarroub-Le Sueurová, Daniel Čapek

Zvuk: Petr Sýs

Dramaturgie: Vít Poláček

Střih: Evženie Brabcová & James D. Le Sueur

Česká televize – produkce: Jakub Mahler, archiv: Martin Bouda

Hudba: Tom Larson

Hudební produkce: Tim Kechely

Jazyk: angličtina, čeština

ČR/USA / délka: 1:44,57 hod. / žánr: dokument